Obsahy(1)
Experimentální film režiséra Michaela Snowa tvořený jedním pětačtyřicetiminutovým záběrem ze statické kamery. Snímek různými filmařskými prostředky zachycuje dění v podkrovní místnosti. Michael Snow získal se svým filmem v roce 1967 ocenění za nejlepší experimentální film na festivalu v belgickém Knokke. (ČSFD)
Recenze (24)
Snow v pronajatém podkrovním bytu umístil pevně fixovanou kameru naproti jedné ze zdí. Pomalým přibližováním spojeným se změnami barevných filtrů, reexpozicí, změnou clony krok po kroku detailně odhaluje obraz umístěný na stěně. Samotný prostor, kde se všechno odehrává, se pro Snowa stává magickým kosmickým universem. ()
Pohľad do života jednej izby alebo Zväčšenina pre fanúšikov experimentu. Miestnosť so štyrmi oknami pôsobí dojmom pulzujúceho organizmu s meniacimi sa farbami, ruchmi a svetlom. Pri troche fantázie uvidíme, že tento priestor má aj oči, nos a ústa. A že majú čo povedať! Práve ústa totiž postupne nadobúdajú tvar obrázku na stene, ktorého stále detailnejšie kontúry sa ku koncu tiež prebúdzajú k životu. Podnetné dielo, hoci nálady a farebné ladenia sa nemenili len v zobrazovanom priestore, ale i v mojom vnútri: po úvodných minútach som mal pokušenie vypnúť, aby som zhruba v prostriedku nadobudol pálčivú potrebu opätovného videnia tohto fascinujúceho zážitku, a ku koncu si túto potrebu zase rozmyslel "vďaka" neznesiteľne monotónne kvílivej melódii záverečných minút. 70% ()
K filmu nechcem písať nič; už to predo mnou spravilo mnoho iných a podstatne lepšie. Len dlhodobo neviem pochopiť, prečo toľko ľudí pozerá experimentálne filmy, keď ich nemajú radi alebo im vôbec nerozumejú (najčastejšie oboje dohromady). ()
Experimentální film tvořený jedním 45minutovým záběrem. Kamera je umístěna proti oknům potemnělého pokoje, za nimiž - jak můžeme soudit podle hluku a míhajících se střech projíždějících náklaďáků - okolní svět čile žije. V pokoji naproti tomu panuje blažený klid. Během minut se za pomoci mnoha filtrů předvede v tisíci a jedněch šatech a dá nám poznat, kolik rozličných tváří může mít obyčejný... pokoj. Jednou je doprovází hlomoz projíždějících automobilů, pak dlouhé minuty podivné hučení a po jisté chvíli jsem si uvědomil, že to, co pomalu se k oknům přibližující kamera sleduje, je jeden z obrazů pověšených na zdi mezi dvěma okny. Jen tak mimochodem, jako by se to filmu (a ani pokoje) vůbec netýkalo, se v záběru přihodí několik drobných událostí a pomalu vše dospěje k trochu překvapivému konci...... Ale možná se ke mně dostala jen tak nekvalitní verze, že si všechny ty hrátky s barvami, zvuky a atmosférou namlouvám a autorem nebyly vůbec zamýšleny. :-) ()
Takže ja sa pokúsim popísať, čo sa mi na filme Wavelenght páčilo bez toho, aby som si zistil detailné podrobnosti o fungovaní kamery a jej technických možnostiach, použití filtroch v rámci jedného záberu a možnosti narábania so zvukom v štúdiu. Snowovi myslím išlo o to, či sa dá jedným záberom, takmer bez hercov a bez dialógov vyvolať v divákovi emócie, ktoré pociťuje pri "bežnom" filme vrátane gradácie a ponorenia sa do príbehu, ktorý tu v pravom zmysle slova absentuje. Che to dosiahnuť kontrastom zvuku, ktorý evokuje snáď stíhačku, čiže extrémne rýchly zvuk s extrémne pomalým zoomom a vyvoláva tak v divákovi túžbu potom, čo uvidí na fotografii v závere filmu. Che dosiahnuť, aby sa divák aj pri takomto minimalizme nenudil, respektíve sa svojím experimentom snaží zistiť, či je to možné. Čiže jeho návod znie atmosféra, zvuk a obraz v zmesi kontrastu a symbiózy. Máme tu dokonca aj filmové body obratu. Podrobné analýzy prenechám kameramanom, zvukárom a filmovým teoretikom. No a že by sme fotografiu na konci mohli chápať ako priameho predchodcu filmu? ()
Legendární a dokonalý audiovizuální experiment! V duchu koncepce strukturálního filmu jsou zde výrazové prostředky převedeny na nosný prvek filmu. Sledujeme pokoj, dění v něm, zkoumáme jeho detaily a vše kolem se prostřednictvím různých filtrů, clon, pohybů kamery a zvukových efektů mění - až máme pocit, že námi viděný výsek reality nabývá podoby jakéhosi metafyzického uzlu, bez jasné vnější struktury, lokalizace a měřítka. Výsostně hypnotická záležitost a esenciální zážitek, zejména pro vnímavé jedince, kteří jsou fascinováni úžasnými možnostmi filmových výrazových prostředků a jejich způsoby zobrazování reality. Sledování pod vlivem omamných látek pouze na vlastní nebezpečí. Já jsem sledoval s čistou hlavou a i tak mně to víc než mocně strhlo. Pustíte a nemůžete odtrhnout oči dokud není konec. Paráda. 10/10 ()
Nezajímavý experiment, skládající se jednoho záběru, přibližující se kamery v jednom nenápadném bytě. Kamera se přibližuje, zvuk i obraz se nepříjemně mění a dokonce se i něco stane. Prostě ne film, ale experiment. ()
Dynamika času a prostoru je u běžných filmů zřetelně pod nadvládou prostorového pohybu, Wavelength naopak představuje pokus o výstavbu filmové dynamiky na bázi času a trvání, zatlačujícího kamerou zarámovaný pohyb na osvobozující minimum. Toto minimum akce v záběru kamery je podřízeno času, který je vůči akci v něm zachycené velice asymetrický a hypertrofovaný, leč o to víc jsme schopni si vychutnat právě onen prostor, který kamera zabírá. Je tu tedy paradox: konvenční film se vším svým pohybem a střídáním prostorových lokací (a kde čas je degradován na médium, skrze nějž je pouze umožněna následnost děje a událostí) v posledku upozaďuje to, na čem staví, prostor a pohyb jsou jen mihotáním. /// Film je také zajímavý co se týče vztahu obsahu a formy. Rozšířená představa (k níž se jen málokdo přímo přizná, ale v praxi pomocí jí běžně myslí) pojímá obě dvě kategorie jako oddělené takřka autonomní prvky, přičemž kvalita výsledného uměleckého díla je určována kombinací obou dvou. Faktem však zůstává, že od jednoho ani druhého nelze ani na okamžik abstrahovat, jak nám ukazuje Wavelength = ono střídání barevných filtrů by se mohlo zdát jen jako formální finesa, avšak skrze něj se zásadně proměňuje naše vnímání celého prostoru a jeho detailů a hlavně svět za okny oné místnosti = samotný obsah filmu je spoluvytvářen formou. ()
K vidění 7. 12. od 20:30 v Olomouci na PAFu. http://www.pifpaf.cz/cs/wavelength ()
Vážené dámy a páni, chlapci a dievčatá, ( samozvaní aj nesamozvaní ) intelektuáli a ich opozitne zmýšľajúci konkurenti, praktický aj nepraktický obyvatelia tejto planéty, priznávam že možné je zrejme všetko. Ak by sa dejiny filmu vyvíjali týmto smerom ( všetci vieme, že podobne experimentálne snímky vznikali už v dobe nemej éry ), mali by sme po chlebe. A ešte jedno negatívum, videl som ďalší zo snímkov, ktoré ma viac a viac približujú koncu. Viď komentár užívateľa Revanx. ()
Ano, opravdu se tam dá najít nějaká hlubší myšlenka, ale tohle rozhodně není dílo, které by mě zaujalo. Díky zvukové koncepci je to navíc dílo nesmírně iritující, které jsem raději sledoval se ztlumeným zvukem. Ne, experimentální filmy prostě nejsou pro mě a klidně si mohou být součástí "1001 filmů. ()
Experiment co do dalších generací nepřežil. Dovedu si představit lidi vyděšené možností, že taky vydechnou naposledy až se kamera dovlní k tomu obrázku? ()
Jeden dlouhý záběr na jednu stěnu bytu, kamera se postupně přibližuje k jednomu bodu a do toho se střídají různé filtry, takže vidíme, že se jeden obyčejný záběr dá brát ze spousty pohledů. Ok, to je hezký nápad na experiment, i s finálním "překvapením", ale kruci, proč tam je tak dlouhé nesnesitelné pískání? Vždyť ono je tam skoro celý film a díky tomu se na to nedá ani pořádně dívat, leda tak s vypnutým zvukem. Celkově to celý ten film naprosto kazí, přitom to mohlo být dost zajímavé, takhle je to nekoukatelné. Jestli se Snow snažil o Sharitse, tak to měl aspoň pořádně rozblikat, aby to tak fakt vypadalo, ale tohle je jenom zmršený experiment. Navíc docela pochybuji, že se o něj snažil... Navíc, Malcolm le Grice natočil podobný film, ve kterém ukazuje možnosti, jak může působit obraz (nebo dokonce i zvuk), použil do toho námět z Luimérovy grotesky a shrnul to do ani ne 20 minut. A je to mnohem, mnohem zajímavější a lepší jak tohle. 2* ()
Dá se toto vůbec hodnotit? ()
Asi taky natočím experimentální film. Bude to o tom jak deset minut seru na záchodě a jaký zvuk u toho vydávám. Doufám, že dostanu oscara za nejlepší prdění. ()
Možnosti re-prezentace, rámování a vy-pointování projekce. Pohyb poezií statického, dynamika zátiší. Nekonečnost možností virtuální re-produkce prostoru. ()
0,5 "There's a man lying on the floor, and I think he's dead." Platí mnohé z toho, čo aj pre film Vinyl (1965), dokonca v ešte tragickejšej forme. Opäť je tu akýsi výplod šialenej mysle vydávaný za film a dokonca za jeden z "1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete". Kamera opäť celý čas staticky sníma jeden zúžený priestor, "film" je ale navyše "vylepšený" príšerným kvílivým zvukom, ktorý naberá na intenzite a ešte aj tým, že ten priestor je drvivú väčšinu času prázdny. Toto minimalistické experimentálne (a údajne aj intelektuálne) dielo je pre mňa skôr akousi experimentálnou formou duševného mučenia. Experimentálne filmy dokázali byť nápadité a zábavné už desaťročia pred Snowom, či Warholom (ako príklad uvediem výborný film Andalúzsky pes (1929)), na tomto výtvore ale proste nenachádzam žiadnu invenciu, či nebodaj filmárske umenie. 45 minút dokáže byť doslova nekonečných, boli to horšie muky ako na hodine najneobľúbenejšieho predmetu s nenávideným učiteľom. ()
Pre Blow-up. ()
Mistrné dílo a jeden z nejlepších (ne-li úplně nejlepší) film, který jsem kdy viděl. Všichni tady mluvíte o experimentu, minimalizmu, ale opomínate to hlavní, a to je děj. Ten je samozřejmě skvělý,(SPOILER) zvláště ten šok v 16. minutě, kdy padne na zem pán s talířem - Joyce Wielandové se musí uznat, že muže dokáže zahrát přesvědčivě, včetně hlubšího hlasu a ochlupení na tváři (KONEC SPOILERU). Film prochází klasickým dějovým schématem antického dramatu, a sice expozice (seznámení s bytem), kolize (paní a stěhováci nesou skříň), krize (viz SPOILER), peripetie (nájezd kamery) až ke katastrofě (konec filmu, kdy divák, lačnící po nášupu tohoto skvostu, zůstává nenasycen). Co se týče dialogů, ty jsou brilantní, tak dobře napsané jsem už hodně dlouho neslyšel, balancují mezi Clerks od Kevina Smithe a Tarantinovskými filmy. Škoda že slyšíme tak dvě a půl věty. Z herců bych vyzdvihl Hollis Frampton, která se na plátně objeví (pokud se nepletu) zhruba v polovině čtvrté minuty. Hollis sice není původně herečkou (určitě všichni znáte její režisérský magnum opus - Hapax Legomena VI: Remote Control), ale náročnou roli "paní, co má ukázat stěhovákům kam dát skříň", zvládla na výbornou. Samostatnou kapitolou je potom hudba. Tady se nebojím říct, že skladatel byl neprávem opomenut na udílení cen Akademie. Zvlášť skvělá je pasáž mezi 10. a 18. minutou. Zprvu jsem se obával, že se mi něco stalo s počítačem, ale pak mi došlo, že to je celé dílo geniální mysli Michaela Snowa. Bravo, tleskám. Bohužel se obávám, že jsem v 19. minutě ohluchl, ale to je pouze malá cena za zhlédnutí takového průlomového díla. Co se týče speciálních efektů, tak například kakofonie zvuků v 16. minutě, to je přímo zvukově editační poezie. Když si jenom pomyslím, jak musely být ty efekty nákladné (podle počtu ran padlo za oběť minimálně 6 talířů a nad tím už se nos neohrnuje). A když pomyslím na vizuální efekty, tak na svoji dobu je to velmi slušný standard. Ostatně nevidíte moc filmů z roku 1967, ve kterých můžete najít absolutně statickou kameru, bez záchvěvů. Tedy, ty drobné záchvěvy samozřejmě nepočítám, ba naopak ty podle mě akorát dodávají snímku na působivosti. Navíc, pokud se díváte na film na google videu, teprve potom oceníte vysoké rozlišení kamery a stříbřitost zvuku, která teprve dodá filmu ten správný šmrnc. Ke konci filmu potom dochází k prolínání do jiných žánrů, viz (SPOILER) sekvence s duchem (KONEC SPOILERU), Wavelength se tak stává svým názvem i dějem jakousi inspirací pro filmy typu Hlas smrti. Závěrečná scéna ve mně zanechala velmi hluboký dojem, má kvalitu přesahující médium filmu a mluví k nám jakýmsi nadpozemským hlasem (aluze k mimozemským filmům - viz blikání modrého světla). Obraz, který divák vidí na konci potom vystihuje celou podstatu filmu, a sice: "Jak jsem se mohl dívat 45 minut na takovou sračku"? A tímto dává Michael Snow průchod své genialitě. Zasloužených 5 hvězd. P.S. Pokud vás tento film nadchl, tak doporučuji vynikající kraťas "Mole Hills", který je k dostání pouze na DVD filmu Sunshine, v jeho sekci s bonusy () (méně) (více)