poster

Wavelength

Experimentální

Kanada / USA, 1967, 45 min

Režie:

Michael Snow
  • Anderton
    ****

    Takže ja sa pokúsim popísať, čo sa mi na filme Wavelenght páčilo bez toho, aby som si zistil detailné podrobnosti o fungovaní kamery a jej technických možnostiach, použití filtroch v rámci jedného záberu a možnosti narábania so zvukom v štúdiu. Snowovi myslím išlo o to, či sa dá jedným záberom, takmer bez hercov a bez dialógov vyvolať v divákovi emócie, ktoré pociťuje pri "bežnom" filme vrátane gradácie a ponorenia sa do príbehu, ktorý tu v pravom zmysle slova absentuje. Che to dosiahnuť kontrastom zvuku, ktorý evokuje snáď stíhačku, čiže extrémne rýchly zvuk s extrémne pomalým zoomom a vyvoláva tak v divákovi túžbu potom, čo uvidí na fotografii v závere filmu. Che dosiahnuť, aby sa divák aj pri takomto minimalizme nenudil, respektíve sa svojím experimentom snaží zistiť, či je to možné. Čiže jeho návod znie atmosféra, zvuk a obraz v zmesi kontrastu a symbiózy. Máme tu dokonca aj filmové body obratu. Podrobné analýzy prenechám kameramanom, zvukárom a filmovým teoretikom. No a že by sme fotografiu na konci mohli chápať ako priameho predchodcu filmu?(8.5.2013)

  • honajz2
    **

    Jeden dlouhý záběr na jednu stěnu bytu, kamera se postupně přibližuje k jednomu bodu a do toho se střídají různé filtry, takže vidíme, že se jeden obyčejný záběr dá brát ze spousty pohledů. Ok, to je hezký nápad na experiment, i s finálním "překvapením", ale kruci, proč tam je tak dlouhé nesnesitelné pískání? Vždyť ono je tam skoro celý film a díky tomu se na to nedá ani pořádně dívat, leda tak s vypnutým zvukem. Celkově to celý ten film naprosto kazí, přitom to mohlo být dost zajímavé, takhle je to nekoukatelné. Jestli se Snow snažil o Sharitse, tak to měl aspoň pořádně rozblikat, aby to tak fakt vypadalo, ale tohle je jenom zmršený experiment. Navíc docela pochybuji, že se o něj snažil... Navíc, Malcolm le Grice natočil podobný film, ve kterém ukazuje možnosti, jak může působit obraz (nebo dokonce i zvuk), použil do toho námět z Luimérovy grotesky a shrnul to do ani ne 20 minut. A je to mnohem, mnohem zajímavější a lepší jak tohle. 2*(30.3.2019)

  • Ajantis
    ***

    Experimentální film tvořený jedním 45minutovým záběrem. Kamera je umístěna proti oknům potemnělého pokoje, za nimiž - jak můžeme soudit podle hluku a míhajících se střech projíždějících náklaďáků - okolní svět čile žije. V pokoji naproti tomu panuje blažený klid. Během minut se za pomoci mnoha filtrů předvede v tisíci a jedněch šatech a dá nám poznat, kolik rozličných tváří může mít obyčejný... pokoj. Jednou je doprovází hlomoz projíždějících automobilů, pak dlouhé minuty podivné hučení a po jisté chvíli jsem si uvědomil, že to, co pomalu se k oknům přibližující kamera sleduje, je jeden z obrazů pověšených na zdi mezi dvěma okny. Jen tak mimochodem, jako by se to filmu (a ani pokoje) vůbec netýkalo, se v záběru přihodí několik drobných událostí a pomalu vše dospěje k trochu překvapivému konci...... Ale možná se ke mně dostala jen tak nekvalitní verze, že si všechny ty hrátky s barvami, zvuky a atmosférou namlouvám a autorem nebyly vůbec zamýšleny. :-)(2.1.2008)

  • Dionysos
    *****

    Dynamika času a prostoru je u běžných filmů zřetelně pod nadvládou prostorového pohybu, Wavelength naopak představuje pokus o výstavbu filmové dynamiky na bázi času a trvání, zatlačujícího kamerou zarámovaný pohyb na osvobozující minimum. Toto minimum akce v záběru kamery je podřízeno času, který je vůči akci v něm zachycené velice asymetrický a hypertrofovaný, leč o to víc jsme schopni si vychutnat právě onen prostor, který kamera zabírá. Je tu tedy paradox: konvenční film se vším svým pohybem a střídáním prostorových lokací (a kde čas je degradován na médium, skrze nějž je pouze umožněna následnost děje a událostí) v posledku upozaďuje to, na čem staví, prostor a pohyb jsou jen mihotáním. /// Film je také zajímavý co se týče vztahu obsahu a formy. Rozšířená představa (k níž se jen málokdo přímo přizná, ale v praxi pomocí jí běžně myslí) pojímá obě dvě kategorie jako oddělené takřka autonomní prvky, přičemž kvalita výsledného uměleckého díla je určována kombinací obou dvou. Faktem však zůstává, že od jednoho ani druhého nelze ani na okamžik abstrahovat, jak nám ukazuje Wavelength = ono střídání barevných filtrů by se mohlo zdát jen jako formální finesa, avšak skrze něj se zásadně proměňuje naše vnímání celého prostoru a jeho detailů a hlavně svět za okny oné místnosti = samotný obsah filmu je spoluvytvářen formou.(19.12.2014)

  • dwi
    *****

    Snow v pronajatém podkrovním bytu umístil pevně fixovanou kameru naproti jedné ze zdí. Pomalým přibližováním spojeným se změnami barevných filtrů, reexpozicí, změnou clony krok po kroku detailně odhaluje obraz umístěný na stěně. Samotný prostor, kde se všechno odehrává, se pro Snowa stává magickým kosmickým universem.(18.5.2008)

  • - Třebaže se vlnová délka skládá z jediného záběru, není pořízený bez přerušení. Cestou přes místnost se mění filmový materiál, barevné zpracování i osvětlení, mezitím narůstá sinusová vlna zvukové stopy. (Hans.)