Offside

Nízkorozpočtová “zábava”, dokonale vykresľujúca absurditu Iránskej kultúry, ktorá ma v závere, nevedno prečo, nesmierne dojala. “Offside” skutočne nie je nijak výnimočný počinom, no tá neustále prezentovaná, spontánna nefalšovaná radosť, ma celkom slušne vytiahla do deja, no a práve preto, mi nezostáva nič iné, ako sňať klobúk. Tento film, je však určený pre veľmi úzku skupinu divákov .. (25.12.2017)

Zatímco většina západního světa prožívá v současnosti éru, která často tlačí do popředí ženy spolu s rasovými a sexuálními menšinami až v extrémní podobě pozitivní diskriminace, v Íránu žijí ženy s absencí některých společenských práv dodnes. Offside vypráví o mladých íránských ženách, které se přes zákaz rozhodnou vydat na fotbalový zápas... jak to zní dramaticky, o to víc mě překvapil nadhled s vtipnými momenty, které Jafar Panahi i do reflexe vážného tématu opět vsunul. Nejdřív jsem si trochu nechápavě říkal, proč se ženy převlékly za muže jen s tak polovičním maskováním, že zůstávají pořád zahalené (vlajkou) a svým vzhledem se tak stávají ještě nápadnější... ale když se později přesouváme do místa, kde vidíme pochodovat i pár stejně oděných mužů a vidíme i ženu s téměř mužským obličejem, mělo to se vzrůstajícím počtem dalších žen působivou gradaci. Věřím, že zážitkem pro ženy musela být už jen možnost strávit velkou část zápasu poblíž zdi za stadionem a celý zápas slyšet, neříkajíc o vyvrcholení filmu. A já převelice oceňuji, jak se Panahi naprosto vyhýbá černobílému podání tématu, kdy ještě i jeden ze zákazů daného režimu (přísný zákaz i jen menšího ubití ženy) se ve filmu s kritikou daného režimu ukáže jako fungující ochrana, kdy i dlouho nesmlouvaví policisti náhle projeví s fotbalovým fanouškovstvím jistou slabost ke svému oblíbenému sportu a jedna velká událost pro národ lehce pomůže na chvíli částečně prolomit bariéru... Od prvních vteřin mě film dostal autentickou atmosférou, zaujal skvělými dialogy i (ne)hereckými výkony a snad pokaždé, když jsem si chvíli říkal, že se začíná už prošlapovat na místě, přišel následně zpestřující zvrat. Posledních 15 minut je vyloženě pozitivním překvapením ve jménu naděje a pozitivní stránky života, na což Panahi ani ve svém starším filmu opět nezapomněl. [85%] (14.08.2023)

Nestává se mi to opravdu moc často. Vlastně jen několikrát do roka. Vyberu si nějaký film, o kterém vlastně nic nevím a už vůbec, co od něj očekávat, pustím si ho a můj počáteční mírný optimismus, na začátku, střídá na konci velké nadšení. A přesně tohle se mi stalo včera. Tragikomický příběh z Teheránu, ten mě po pozvolném začátku opravdu dostal po všech stránkách. Ani ne tak o fotbale, jako spíše pohled na problematiku íránských žen, které si zdaleka nemohou dělat, to, co by chtěly. A tohle fotbalové utkání, toho bylo jen důkazem. Velmi přirozené dialogy, skoro až dokumentární přístup a hlavně využití opravdového fotbalového zápasu, to jsou všechno obrovské plusy, které mi nedovolují nic jiného, než dát zasloužené maximum. Ps. Poslední tři minuty zápasu, ty byly nejnapínavější, co jsem kdy viděl, nebo lépe řečeno slyšel, ale to je vlastně jedno :) (03.05.2015)

Velmi autentické, alespoň jsem měla ten pocit. Taky mě napadlo, že lepší by holky měly se na zápas podívat v televizi, než se tam někde nechat buzerovat vojáky a posléze mravnostní policií, ale samozřejmě jde o princip. Moci se rozhodnout, mít tu svobodu rozhodnutí, jako mají v tomto a jiných případech íránští muži. Nikdy jsem fotbal na přímo na stadionu nesledovala, ale určitě by mě štvalo, kdybych to měla zakázáno. Íránkám nezbývá, než ty svobody vybojovat dalším generacím. (24.06.2023)

Na západě oslavovaný a ve své rodné zemi perzekuovaný tvůrce Jafar Panahi založil svůj pátý celovečerní film na nápadu o možnosti natáčení v reálném čase v průběhu fotbalového zápasu mezi Íránem a Bahrajnem o postup na Mistrovství světa v Německu - a to přímo na inkriminovaném stadionu. Kvůli tomuto omezení točil pravděpodobně většinu scén na první pokus a film tak poskytuje skrze ruční digitální kameru kýžený dotek reality, což podporuje i obsazení všech rolí přirozeně se chovajícími neherci. Díky této jasně dané koncepci je tak předávané poselství o „íránských ženách mimo hru“ podáváno překvapivě lehce a nenásilně, i když občas možná až příliš přímočaře. Závěrečná epizoda v autobuse pak působí poněkud nastavovaně, jelikož důležitá zpráva je dávno předána a film potom už, podobně jako samy íránské fotbalové fanynky, pouze nervózně přešlapuje na místě a čeká na vytoužený postupový konec zápasu. (02.12.2013)