Taxidermia

Od nynějška, pokud mě někdo nasere, odsunu svůj pověstný charm Mirka Dušína stranou a rozhodně už na něj nevytáhnu ono taktně otřepané "Jdi se vycpat". To jej raději rovnou pošlu do piče, protože mi jeden ugrofinský úchyl právě předvedl, že se dá i ta zooplastika vzít celkem hezky doslova. Zvláště, jste li synem socialistického přeborníka RVHP v obžerství a váš děda šukal ovar. Působilo to, jako by si raný Jakubisko zařádil v konečníku porážkové bachyně a Radek99 opět dokázal, že i v koprofilní komedii je schopen vidět mrtvé lidi, velkohubě pak uplést z hovna bič a zapráskat s ním nad hlavou chcíplých koní svého alegorického vozu. Ježiš, to je debil. (18.03.2013)

Rozhodně ne geniální, ale ani tupé filmové představení o třech dějstvích bez hlavy a paty. Tři příběhy. Každý něčím výjimečný a něco znamenající, ale možná si hodně diváků řekne co to znamená. Taxidermie očekává od diváka, že ve všem i tom hnusném uvidí něco skutečného a přirozeného, ale to není tak jednoduché. Všechny příběhy spojují hlavní postavy, které jsou spolu v rodinném vztahu a my sledujeme jak se během tří generací mění lidi, názory i "práce". Vizuální stránce nevím co bych vytkl, protože některé skvostné scény mě opravdu dostaly(např. vana a její kamerový oblet, nálet kamery na otevírající se knihu...) a proto nedokážu být odtažitý a nepochválit. Přes všechnu okatou snahu působit přirozeně a spíše jít ještě dál za hranice přirozenosti, která již hraničí s nechutností se divákovi dostane zvláštního filmu, který je o lidech v různých dobách, kteří se uchylují k různým činům. (03.09.2007)

Taxidermia posouvá hranice sofistikované dekadence a neředěné amorálnosti tak daleko, jak to jen jde. „Epický“ maďarský film o třech generacích jedné rodiny, během něhož se dočkají dehonestujícího zesměšnění sex, jídlo a smrt, přináší mimo spousty originálních nápadů v mnoha ohledech velmi neotřelou koncepci organizace časových rovin. Zejména však metody překračování omezujících představ o vkusnosti jsou fascinující: od klování zobákem do penisu a znásilňování prasečích ostatků přes nechutné žraní a nekonečné zvracení až k lidským embryím v klíčenkách. Jeho uvědomělost a ďábelská propracovanost navíc znemožňuje jej i přes okázalou absenci morálky nařknout z jakékoli lacinosti. Už kvůli formální dokonalosti, s níž inscenuje sérii odporností, překonává čas (od vizuální metafory s neckami v dlouhém krouživém záběru ke zdánlivě prostým jízdám napříč továrnou) a vytváří svět, ve kterém byste NIKDY nechtěli žít a žádného jeho hrdinu znát, ale který je takovým způsobem naplněný nápady, že by to vystačilo na několik dalších filmů. Pokud v sobě máte jen trochu dekadentního myšlení, budete se smát až k slzám. A pokud budete prostě jen zvracet, nebuďte smutní. Postavy na plátně vám budou ochotně asistovat. Dokonce dobrovolně. Sportu zdar. (18.01.2007)

„Pojmenovali po mně techniku zvracení“ – touto větou se může pochlubit jeden z hrdinů trojgenerační maďarské výpovědi o době a lidech. Tři období, tři lidé, tři pohledy do nejzazších zákoutí jejich nitra (někdy doslova). Děda – válka, sebeukájení. Otec – hluboký socialismus, obžerství. Syn – současnost, vycpávání. V sérii nechutných výjevů souvisejících se zálibami těchto tří jedinců se zrcadlí dobové poměry, nálada společnosti i způsob nahlížení na určitá tabuizovaná témata. Taxidermia totiž bez okolků všechna možná tabu bourá a logicky je mnohými označována za samoúčelnou nechutnost, která chce pouze rozpoutat vášnivou diskuzi. Logicky možná, ale oprávněně? Opravdu mě několik scén přimělo vyloudit na tváři lehce pokřivený úsměv coby obranný mechanismus proti zvracení. Vyloženě vtipných scén zde přitom není mnoho, pokud jsem se smál, pak asi stejně, jako když se smějete při něčím pádu do septiku a zároveň se vám dělá nevolno při představě, že byste byli na jeho místě. Přesto jsem se prapodivně dekadentním způsobem bavil a zvráceně se těšil na každou další “na blití“ scénu, doufaje, že my zase o chlup objasní podstatu díla. Což se skutečně dělo. Není to hloupý film, jenom k určitým tématům přistupuje s větší odvahou, než na jakou byli dosavadní filmoví diváci zvyklí. Jestli si György Pálfi zaslouží uznání za “posunutí možností kinematografie“ ukáže teprve čas, ale ať už budeme mít k obsahové stránce jakékoliv výhrady, formální zpracování zaslouží jednoznačný obdiv. O jasnou špičku jde nejenom na východoevropské poměry. Stejně jako se Taxidermia tématicky netýká pouze zemí bývalého východního bloku a má jasně patrné nadčasové tendence. Tohle se odvažuji tvrdit již dnes a za dalších deset let…? Uvidíme. Čtyři hvězdičky přitom nedávám jenom za to, že snímek celkem natvrdo říká, kým ve skutečnosti byli téměř všichni komunističtí funkcionáři. :) 85% Zajímavé komentáře: Douglas, Dadel, Exkvizitor, tragos (28.03.2007)

Pokud bychom chtěli příklad vítězství formy nad obsahem, máme ho zde. Chápejte, ty obrázky, praktiky a "prasárny" mě neškokovaly a neznechutily, a už vůbec ne z hlediska "morálky" nebo snad "dekadence," jen mi přišlo poněkud přehnané, že takhle všelijak musí režisér vyjádřit jednoduchou myšlenku "lidé jsou často prasata a všechno, co je tělesné, pomíjí a zanikne." Zbytečně doslovné, samoúčelné, manýristické. (27.02.2007)