Příběhy ze Zeměmoří

Nie je Miyazaki ako Miyazaki. Chyba dusa otca Myazakiho, zostal len syn. Jeden zo svatej trojky je fakt malo. Kolaz vsetkeho, co sme od gibli zvyknuti a bohuzial aj kolaz vsetkeho mozneho z carodeja zememori. Kolaz, ktorej cielom je len masovo ulahodit, co je skoda, lebo Myazaki vedel aj viac a Carodej Zememori svojim fantasy prepojenim zapadneho krestanstva s vychodnym myslenim ma naviac tiez. (16.10.2007)

Na první pohled se "Příběhy ze Zeměmoří" jeví jako nejslabší titul vzešlý od renomovaného Studia Ghibli, což ovšem spíše dokládá vysoké nároky, které diváci vůči snímkům uvozeným modrým logem Totora mají. Snímek debutujícího syna Hajaa Mijazakiho na jednu stranu má zcela jednoznačné nedostatky, které vyplývají z nepříliš vhodného způsobu adaptace. Děj snímku se opírá především o třetí ze čtyř knih ze série Zeměmoří, ale zatímco předchozí původní snímky i adaptace Studia Ghibli šetrně spojovaly úvod vyprávění s profilací světa a jeho zákonitostí, což fungovalo především díky svázání světa s hlavní postavou, zde až cca do poloviny snímku vlastně není jasné, kdo je hlavní figurou, ale ani se nepodaří pospojovat jednotlivé roztroušené střípky představovaného světa. Další spíše už potencionální překážku představuje fakt, že se jedná o nejponuřejší snímek Studia Ghibli. Předchozí tituly studia pracovaly se světy v základu pozitivními nebo s jasně vystavěným dualismem. "Příběhy ze Zeměmoří" právě kvůli nedostatečné profilaci postav a světa naproti tomu až do poslední třetiny skýtají pouze naprostou bezútěšnost. Na druhou stranu lze film vnímat jako dobově reflektivní počin, kterým studio Ghibli podobně jako v případě "Šepotu srdce" tematizuje určité aktuální téma v jádru japonské společnosti, respektive její mládeže. Zdejší dualita světla a tmy a ústřední motiv strachu ze smrti či pomíjivosti, který zcela sžírá postavy a zbavuje je jejich duše, silně rezonuje s dobovým problémem společenského fenoménu NEET a hikikimori, tedy části mladé generace, která se nezapojuje do společnosti a bezcílně setrvává doma. (01.12.2012)

Po zdrcujících kritikách i řečech o nudě jsem byl připraven na nejhorší... Ale nebylo to nijak hrozné. Když budu srovnávat, takové třeba Neko no ongaeshi od stejného studia bylo o tři třídy horší. Uznávám, tam asi nebyly moc vysoké ambice a očekávání... Nicméně, musím říci, že Gedo senki přes ambiciozní představování už 2 roky před premiérou (teasery, trailery) slevil z přeplácanosti posledních filmů Miyazaki Hayaa -- kýčovitý Howl, skoro kýčovitá Čihiro... a teď takové uměřenější, volné vyprávěcí tempo... zklamání se nekoná. (26.07.2007)

Jak vidím, mám co dohánět. Ze Zeměmoří jsem přečetl tři díly a zrovna čtvrtý se mi dostane do ruky jako animák. A po technické stránce velmi kvalitní (Japonci jsou prostě precizní). Líbily se mi dlouhé záběry na krajiny za doprovodu působivé hudby (Tamiya Terashima). Většina filmu se nese v pomalejším, medidativním tempu, kdy postavy často dlouze přemýšlí a kamera při tom snímá krajinu, oblohu, oblaka, či poletující motýly. A draci, samozřejmě - objeví se jen na chvíli, ale mají ode mne hvězdu! Některé scény jsou příjemně ponuré, i když Japonci tíhnou často k větší strašidelnosti. Celkově jsem čekal hororovější příběh (což samozřejmě Le Guinová nemá) a velkolepější souboje. I tak jsem byl nakonec spokojen. Čarodějové, draci, dobro a zlo, souboj a poetické záběry východu slunce... (08.04.2013)

Asi poprvé se mi stalo, že by některý z hlasů, které v anime zazní, mi byl až bytostně nepříjemný. Když Tanaka Júko mluvila svým sladce úlisným hlasem, myslela jsem si, že si zacpu uši. Co se týče příběhu, měla jsem z toho takový pocit, že se tam všichni plácají od ničeho k ničemu a pokaždé když postavy někam dojdou, tvůrci si řekli: „Jo, ještě by tam mohl být tenhle motiv, líbí se mi pověsti o tom a tom, tak to tam dáme také.“ Jako celek mi film nepřijde dobrý, ale dílčí kousky určitě zajímavé jsou, jen velmi nešikovně slepené. Závěrečná píseň pěkná, ale to je přesně styl Ghibli. Takový obyčejný průměr. (23.02.2015)