Plukovník Švec

Z roku 1930 pochází 2 Československé válečné filmy: Tento a Svatý Václav. Oba dva se vrací k osobnostem, na které by se nemělo nikdy zapomenout. Odkaz Svatého Václava je znám již přes tisíc let, ale na Josefa Jiřího Švece se zapomnělo už sto let po jeho smrti. Film, který je velice důležitý, nám připomíná tohoto legionáře a syna vlasti. Na svou dobu velice dobře natočený film se skvělými výkony herců v čele s Bedřiichem Karenem. Ubylo dlouhých záběrů na architekturu a naopak přibylo spousty doprovodného textu. To je jeden z hlavních důvodů, proč se film stává mnohem záživnějším než leckteré jiné sovětské filmy z této doby. Film ale není jen o Jiřím Ševci, ale i o dalších statečných mužích (legionářích), kteří bojovali proti bolševikům po První světové válce. O jejich vzájemné lásce, o té pravé mužské (ne-homosexuální), kdy buďto všichni přežijí nebo zahynou bok po boku. Je nádherné sledovat tak silný patriotistický film, když v současnosti láska k vlasti upadá a je jí stále méně. Film je kompletně němý. A tak bych k filmu doporučil si pustit nějakou českou klasiku např. Bedřicha Smetanu popř. Antonína Dvořáka. Při závěrečné sebevraždě Jiřího Švece, Smetanova Vltava vynikne a dodá filmu ještě větší emoce než ticho. Film nám připomené slávu oněch statečných Českých legionářů a jejich vůdce Jiřího Švece. (30.07.2012)

Češi odtáhli, po zuby ozbrojeni, za frontovou linii a prohlásili jednou pro vždy, že už o boji nechtějí nic slyšet. Veškeré jimi vyklizené pozice tedy byly obsazeny nově vytvořenými pluky Bílé armády – těm se nakonec podařilo útoky bolševiků odvrátit. Mezi 50 000 Čechy byl jen jeden jediný muž, který tuto hanbu svých krajanů nemohl přežít: plukovník Švec, který vedl akci u Kazaně. Ten držel vojáky svého pluku nejdéle v pořádku, ale nakonec mu i oni odepřeli poslušnost. Ještě jednou svolal své vojáky, pronesl k nim plamenný projev a doslova je prosil, aby přišli konečně k rozumu a nedělali svému národu takovou ostudu. Ani to nepomohlo. Vojáci opustili frontu. Plukovník se vrátil do svého železničního oddílu a střelil si kulku do hlavy. (04.03.2011)

„Nepojede s námi jako žena, pojede jako náš kamarád a voják!“ Trockého ultimátum nevyděsí rozvážně zachmuřeného Švece hrdě sledujícího namalovaný husitský kalich! Je to vlastenecké, plné patosu, ale ne otravně (když už, tak nechtěně úsměvně) a především to má své opodstatnění. Innemann filmem vystavěl legionářům pěkný pomník. Ten má kvalitně natočené válečné a vůbec davové scény, které mají dynamiku a umí vtáhnout (dobývání Penzy, navíc gradované příchozí bouřkou, bylo nejlepší). Nepřekvapí kritika Rusů, ať už jde o zrádné bolševiky (pobavila informace o Masarykovi, který v USA dostává 800 dolarů denně!) či zbabělou buržoazii. Nechybí změny nálad (od zdravě bojovné až k depresi po ústupu z Kazaně), výrazné postavy, ke kterým si vytvoříte vztah (starostlivý Švec, věrný Kodl, horkokrevný Hofírek, citlivý Perný atd.), a silně emoční závěr. Solidní 4*, kvalitní podívaná. „Kolik tě třeba cenit, pouze ten se dozví, kdo tebe ztratil.“ (24.02.2019)

Jeden z nemnoha legionářských filmů 1. republiky, které si udrželi úroveň po celou dobu jejího trvání, bez ohledu na samotný vývoj kinematografie. Takže byly dobré němé i zvukové. Vedle Innemanna je obzvlášť ovládal také Václav Binovec. (19.02.2009)

Dvouhodinové memento připomíná úděl českých legionářů. O významu Josefa Jiřího Švece svědčí i tento snímek, natočený 11 let po jeho smrti. I když němé scény v kombinaci s celoplošnými titulky mohou působit úsměvně, tak didaktický význam v tomto případě převyšuje. Oceňuji, že filmaři přijeli i přímo do Čeňkova, Švecova rodiště, kvůli jednomu krátkému obrazu. Zajímalo by mě, jestli i záběr na nádraží je z Třeště. (10.03.2013)