...a bude hůř

Expresivní, syrový černobílý snímek Petra Nikolaeva natočený na 16mm kameru je spolu s Tycovými Žiletkami (a zde vlastně jen okrajově příběhem intelektuála mylně se řadícího k undergroundu) jediným českým filmem reflektujícím alternativní kulturu v ČSSR před rokem 1989, což je za 17 let žalostně málo... Zfilmování kultovní knihy Jana Pelce, jejíž téma - asociálně nepřizpůsobivá mládež, obdoba části revoltujících mladých lidí na západě, a její všednědenní koloběh a martyrium při prosazování svého alternativního životního stylu a životních hodnot v prostředí totalitního období normalizace, se oproti knize výrazně neposunulo, pouze se trochu poopravilo (hlavní postava Olin třeba nemá ve filmu deformovanou nohu atd)... Šťastným krokem byla sázka na neokoukané tváře - naturščiky, neherce (především hlavní postava Olin je ukázkou dokonalého castingu - přesně padnoucí výrazový typ) - odkaz někam k Formanovské nové vlně, ale hlavně důraz na autentické vyznění a recepci filmu (rušila mě byť mírná herecká průprava v sklepácké poetice deklamujícího Radomila Uhlíře). Do rámce širšího undergroundového přijetí díla zapadá i herecká účast Vratislava Brabence a Pavla Zajíčka z někdejších Plastic People. Za zmínku stojí jistě i hudební stránka filmu. Použití autentických skladeb Plastic People, DG 307 a dalších písní undergroundové scény silně dotváří celkové vyznění díla. Oproti knize ubyla podle mého názoru expresivita a vulgarita jazyka postav, i když se to možná bude zdát běžnému divákovi (je ale otázka, jestli se k němu tenhle film vůbec dostane) podivné, samotný text knihy na mě působil mnohem vulgárněji (nemluvě o některých vypuštěných scénách z knihy - sexuální styk v období menstruace, lízání pahýlu Olinovy nohy...). Každopádně snímek ...a bude hůř mapuje bílé místo společenského dění v období normalizace a dokazuje, jak složitě byla strukturována (násilně vytvořená) diaspora disidentu, sdružující v sobě jak skutečné disidenty, intelektuály, reformní komunisty, umělce atd, tak příslušníky alternativní kultury (revoltující mládež, punkeři, hippies...), tak i lidi, kteří byli prostě zahnáni režimem do kouta, no a samozřejmě i sociálně nepřizpůsobivé procento populace, které stojí v opozici proti každému režimu... (17.06.2007)

Trainspotting považuju za jeden z nejlepších britských snímků všech dob, ale přiznávám, že kdyby Boyle prezentoval Rentona a jeho partičku ultimátních asociálů, flákačů a narkomanů jako uvědomělé bojovníky za svobodu, odpůrce establishmentu, konzumismu a železné lady, velice vážně bych uvažoval o odpadu a výletu na ostrovy, kde bych toužil Boylovi nakopat koule. Bohužel přesně tímhle směrem se vydal Nikolaev (nehledě na mechanické srovnání režisérských kvalit, kde Boyle působí jako moderní tryskáč oproti Nikolaeovovi, který si na košilku nalepil pár slepičích pírek, snaživě poskakuje po dvorku a kdáká). Je to směs nechtěného amatérismu, naivity, patosu a scénáristické bezradnosti. ...a bude hůř prodává romantické pojetí undergroundu tam, kde by si zasloužilo mnohem střízlivější pohled. Oni se ti holoubci chtěli tak trochu, a vlastně docela hodně, flákat, chlastat, fetovat a smilnit a státní moc byla příliš tupá na to, aby je nechala na pokoji. Nic povznášejícího v tom, co činili, ale nevidím a moje empatie jsou v tomhle případě na bodu mrazu. Mimochodem, vzpomínám si na jeden článek, kde redaktor šel po kauze únosu československého letadla do západního Německa a ke svému nemilému překvapení, vlastně docela velkému šoku, konstatoval, že StB, která prováděla paralelní vyšetřování vedle západoněmecké policie, si počínala korektněji než německý vyšetřovatel, který považoval obžalované za bandu odporných hippíků. Na německé i české straně se vlastně sešli měšťáci, kteří si přes železnou oponu docela rozuměli. Možná bychom měli přestat vytvářet mytologii, která je podobná té, kterou si vytvářeli komunisté, když obhajovali svůj režim, a vraceli se neustále ke všem těm Annám proletářkám a hrdinnému boji dělníků na barikádách. Ony ty skutečné dějiny často odpovídají tomu omšelému vtipu, kdy sovětský voják místo za Stalina a za lidi , když hrdinně padal se svazkem granátů pod pásy tanků, zařval Zasraný náledí... Celkový dojem: 25 %. (18.02.2015)

Hippies pod jhem bolševismu, aneb jak vesele se chlastá s komunistickým obuškem v prdeli. Velice osobité a sugestivně uvěřitelné víc než by se mi líbilo... takže vynikající popis "nepřizpůsobivé" opozice systému během normalizace. Ať už to byli politicky stíhaní, nepracující, feťáci, bezdomovci či jinak odstrčení za okraj společnosti, tehdy byli všichni na jedné děravé lodi. 8/10 (22.06.2010)

Ano, milé děti, tak takhle nějak to bylo...Každý kdo měl dlouhé vlasy, byl automaticky hašišák, čili nekalý živel, jemuž bylo třeba zkontrolovat občanku a trochu ho zprudit, zda řádně pracuje a nenarušuje správný chod národního hospodářství, potažmo nebrzdí budování socialistické vlasti. Ubohým máničkám pak nezbývalo, než svůj žal utápět v nekončících hospodských pařbách, prokládaných nevázaným sexem, mnohdy i hromadným... Slabší povahy, které permanentní buzeraci nevydržely, pak opouštěly milovanou vlast a stávaly se emigranty, kteří v kapitalistické cizině mnohdy živořili úplně stejně jako doma, jelikož se ukázalo, že všude je chleba o dvou kůrkách. Ale to už je, milé děti, zase jiná pohádka... (15.01.2011)

Kralovy Vary 2007.Po rozhodnutí ,že další těžký film už nezvládnem ,se ocitáme v malém klubu s jednou z mých nejbližších kamarádek Leila75.Promítají tam na staré kotoučové promítačce film ....a bude hůř.Jako vstupenku dostávám pivní tácek a kupuji si pivo.Začíná film a já začínám být nostalgická.Připomínám si ,jak jsme chodili u babičky na vsi do místní hospůdky na promítání filmů ,jak se občas film přetrhl, ten zvuk staré promítačky.......Na plátně běží příběh o máničkách ,mezi něž jsem ve svém raném mládí také patřila a podobné akcičky zažila na vlastní kůži...........Škoda ,že nezůstalo u původního záměru ,kdy tvůrci nestáli o klasickou distribuci do kin a měli existovat pouze tři kopie, se kterými se mělo jezdit po klubech, hospodách a hudebních festivalech.....kdy jak říkal Petr Nikolaejev "Dojde tak k zajímavému jevu, kdy se způsob distribuce stane součástí uměleckého díla samotného." (17.01.2008)