Zelené obzory

Nalejme si čitého vína: patří-li Procházka k tomu nejlepšímu, co v tehdejší české kultuře bylo, bylo to s tou kulturou už tehdá dost špatné. Procházka myšlenkově patří k osmašedesátníkům, lidem požívajícím nezasloužený respekt díky tomu, že dostali od Brežněva po hubě. Leč i reformní komunisté byli stále komunisty, a zůstalo jim navždy nekonečně vzdálené vědomí, že zotročit lidi se sebelepšími úmysly zůstává tyranií, a tedy zlem. (Kéž by to lidé chápali aspoň dnes!) --- Zelené obzory stojí jasně na těchto pozicích. Jak jen to namíchat tak, aby nám to hospodářství fungovalo? Procházka to chápal stejně málo, jako (z definice) každý socialista. Navíc pevně věřil, že strana (moudrá) může lidem (hloupým) i lhát, je-li to v zájmu dobré věci (již strana rozpozná, lidé však ne). Opět nevymyslel nic lepšího, než že nějaký "uvědomělý předvoj", zde správce statku, svým příkladem strhne ostatní. "Ahááá, tak v tom to vězí! Musíme lidi přesvědčit, aby se nechovali jako lidi," zkoušel o dvacet let později Gorbačov, taky takový pitomec. --- Procházka tápe, míchá do věci romantické linky, a uteče z příběhu cestou nepravděpodobné hospodské rvačky. On nebyl jako literát žádný vrták, ale celkově byl a zůstal beznadějně popletený. Podle toho jeho díla vypadají. (05.09.2018)

Nepochopení původního scénáře Jana Procházky se citelně odráží nejen na zdejším nízkém hodnocení, ale především poukazuje na fatální neznalost prostředí a dobového kontextu. Téma je primárně koncipováno jako příběh mladého muže, přicházejícího s čerstvě nabitými teoretickými i praktickými zkušenostmi zachránit upadající státní statek kdesi v pohraničí. Procházka v ničem nevychází vstříc falešným iluzím o dokonalém socialismu, naopak se pokouší o realistický portrét kolektivizací a nehospodárným politickým systémem zruinované, předem odepsané farmy, kde jedinou připomínkou civilizace je tekoucí studená voda a vyhaslá kamna. Sveřepá odhodlanost, s kterou mladý agronom zahajuje renesanci místního zemědělství, ovšem záhy narazí na odpor místních, vedených cynickým střelmistrem z nedalekého kamenolomu. Mezi tím poletuje křehké milostné vzplanutí, zmatky dospívajících a možnost selhání za cenu života. Trefou do černého je obsazení titulní role čtyřiadvacetiletým Petrem Kostkou, který zde získal ojedinělou příležitost ztvárnit hrdinu, zápasícího s nemilosrdným prostředím vesnice. Méně výrazné, ale přesto nepominutelné jsou výkony Jany Brejchové, Marie Tomášové, Radovana Lukavského a především Jiřího Holého v mistrovské roli notorického alkoholika. V rámci filmové historie lze také poukázat na překvapivé odloučení scénáristy a spisovatele Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni (nahrazeného Ivo Novákem), tehdy již stabilního pracovního týmu. (04.05.2014)

Realistický film podaný někdy až surrealistickými prostředky, a s až snovou atmosférou, kterou podtrhuje skvělá minimalistická Liškova hudba i práce se zvukem, ruchy a ozvěnou. Na tehdejší dobu v podstatě apolitické nebo dokonce s lehkým úsměškem ("Soudruzi si mají pomáhat," řekne dívka, když poněkud neomaleně žádá o doučování z matematiky). Skvělá je i výprava, kdy první příchod na statek je skutečně jako z nějakého Juráčkova filmu. Hlavní příběh doplňují další podpříběhy, navíc odkoukané ze života ("ona by chtěla jen poslance", "měl jsi zůstat doma na Moravě, a ne jezdit někam do tramtárie", "budeš kašlat", "já bych si uklidil sám"), a dokonce jsou zde různá odlehčení a vtipné dialogy. Toho jsem se bál nejvíce, protože dnes je moderní točit realistické drama plné deprese a bez jakékoliv naděje a optimismu. Jako by i v drsných životních podmínkách občas člověku nezasvitlo slunce. Hlavní příběh pak je nejen realistický, ale nadčasový v podobenství o lidech, kterým se nechce makat, raději by šmelinařili, a když si na ně někdo chce došlápnout, jsou schopni se uchýlit i k tomu nejhoršímu, aby si své korýtko udrželi. Jestli někdo v tomhle filmu vidí socialistickou agitku, tak je blb s klapkami na očích, nebo to neviděl. Když k výše zmíněným kladům přidám skvělé herecké výkony, vychází mi jeden z nejlepších filmů této doby. A samozřejmě perlička nakonec - je zajímavé vidět vedle sebe hrát otce a syna Kostkovy. (09.08.2018)

Nové koště dobře mete - tentokrát na státním statku. 1)  Na rozdíl od plochých budovatelských agitek 50. let se film snaží o plastičtější obrázek poměrů._____ V prvním plánu jde o prostý konflikt nového správce kvůli jeho zásadovým postojům a poctivému přístupu k práci._____ Ve druhém plánu jde o silnou kritiku dobových poměrů._____ Nejzajímavější je plán třetí. Je film socialistickou propagandou anebo není? Vše je zde prezentováno především jako konflikt jednotlivce s jednotlivci. Že za zdmi statku zuří diktatura, která jen nedávno omezila politické procesy, patrné není. Ovšem umím si představit, že prosadit snímek přes schvalovací orgány asi nebylo jednoduché._____ 2)  Spoiler. Závěr filmu sice implicitně neřekl, co bude dál, ale ono je to vlastně dost jasné._____ 3)  Zaujal mě 24letý Petr Kostka (správce farmy), který ukázal i svou pěkně vyvinutou hruď. Dále tu je 52letý Kostkův otec Jiří Kostka (otec správce farmy) a 22letá Jana Brejchová (přidrzlá maturantka Jana)._____ 4)  Jazykové okénko. Místní zásadně oslovují správce "pane správec". Kde k tomu přišli? Ani otázka "jak ses projel na motocyklu?" dnes nepostrádá milý archaický půvab._____ 5)  Výstižný koment: Maq**, dr.fish****. (18.02.2022)

ZELENÉ OBZORY jsou nesporně filmem, který v mnohém navazuje obdobná díla např. Helgeho, Juráčkovy, Menzelovy, Chytilové, Kadára a Klose. Skutečnost, že Jan Procházka, hlavní scénárista filmu, byl v době jeho natáčení komunistickým prominentem, se do vlastního díla prakticky nepromítá. Drsnost pohraničních poměrů, v nichž se odrazila regulovaná investiční politika režimu, nemění nic na tom, že čerstvě vystudovaný inženýr do pohraniční vsi přišel, aby pomáhal a posouval. Jiné, ale i sebe. Budovatelský etos, byl-li vůbec kdy v Procházkově záměru, je konfrontován s nedisciplinovaným personálem státního statku. Nečernobílý obraz, sycený básnivou kamerou a lidmi, kteří se snaží být právi alarmujícím zadáním doby, je zalidněný celou řadou zajímavých postav, o nichž píše např. Marthos. Tragický tón, provázející film od prvních záběrů, se v závěrů OBZORŮ zcivilňuje a pročišťuje. Ambiciozní mladík, prosycený ideálem, dospívá a divák může jen hádat, která z dvou - nebo dokonce tří - žen, jež se tlačí v jeho okolí, se nakonec prosadí. Toto drama nic nenadsazuje, ale také se nepodbízí. Je mezistupněm přemosťujícím pomyslnou mezeru mezi budovatelským kýčem padesátých let a kritickou resumací děl jako SMUTEČNÍ SLAVNOST. (13.06.2014)