Čtyři slunce

Bohdan Sláma zase hledá Štěstí, ale tentokrát má jeho nový film mimo dalších funkcí jednu zásadní, totiž terapeutickou. Skrze Čtyři slunce ventiluje frustraci z neštěstí ve své rodině a to tak, že mi jako poučenému divákovi ke konci běhal mráz po zádech. Je to tak silná osobní výpověď, že se jen těžko hledají slova. Obdivuji se jeho síle se s bolavou vnitřní ranou takhle otevřeně vydat všanc divákovi, ale i od toho je asi umění. Když však odhlédnu od osobní roviny, jeho čtvrtý celovečerní film má v sobě opět něco, za čímž mnozí mohou vidět paralely se severskou kinematografií a co je poznávacím trademarkem jeho filmů, totiž bezvýchodnou existenci života daleko od městských center, života bez perspektivy, bez naplnění, bez budoucnosti. Samozřejmě se stále vše vrací ve spirále, proto tu hraje punk, mladí rebelové dělají přesně ty stejné chyby, jako staří rebelové, zpravidla jejich otcové, objevují se mystici (moderně esoterici) a únik je možný jen na jedno jediné místo. Vůbec zásadní je v celém filmu hledání Mistra. Možná že přeneseně i Bohdan Sláma točí (podvědomě?), stejně jako režijní velikáni Tarr či von Trier, o konci světa, o zániku civilizace, ta západní je v krizi, Bůh je mrtev, hodnoty inflantují, vztahy se rozpadají a jestli ještě před sedmi roky byly ve Štěstí spásou a nadějí děti, ve Čtyřech sluncích se ve stopách rodičů i ony řítí vstříc katastrofě. Sláma trochu zrychlil dynamiku svého nového filmu, pryč jsou dlouhé kamerové jízdy, pryč je dvorní režisérův herec Pavel Liška, i když plastický Jaroslav Plesl ho v něčem připomíná, ubylo poetických scén (kamera několikrát zajímavě pracuje se sluncem, kdy se jím nechá záměrně zalít v teplých barvách tzv. dlouhého světla, při putování za Mistrem zase krouží okolo Járy uprostřed babího léta...), režisér a scénárista míchá tragické s komickým a hodně si všímá absurdního, vždy ale nechá diváka, aby si sám vybral a zaujal stanovisko, jako třeba v případě Karlem Rodenem bravurně ztvárněného podivína. Vůbec práce s herci je Bohdanovou tradiční silnou stránkou, třeba to, jak dokázal z Jiřího Mádla udělat uvěřitelného pankáče, je úžasné (a scéna u přepážky pracovního úřadu dokazuje, že Mádl je skutečně dobrý herec). Jaroslav Plesl s Aňou Geislerovou pak podávají výkony, se kterými bych počítal za rok při udělování Českých lvů. Za více než zmínku stojí i dětští herci, výkon chlapce ztvárňujícího Jaroslavova syna je vynikající. Finále je zprvu dosti nečekané a jistě vzbudí mnohé kontroverze, pochopitelné je pak především z hlediska osobního, ale i transcendentního, což v českém filmu lze označit jako novum. Čtyři slunce rovná se čtyři hvězdičky za film, pátou za terapeutickou očistu... Slovy Márdiho z Vypsané fixy: ,,Čtyři slunce svítěj pro radost, vlnovka se zvedne, když máš dost ... já vím, někdy to nejde, já vím, všechno to přejde..." (03.03.2012)

Výtečná kamera Diviše Marka a… víc nic. Bohdan Sláma tentokrát nepřišel s postavami, s nimiž by se dalo soucítit ani jim porozumět či s příběhem, který by se dal prožít. Ve Slámových filmech je zvykem, že postavy mají těžký životní splín, doteď se ho ale přeci jen navzdory všem nejistotám a téměř jistému neúspěchu snažili nějakým způsobem překonat. Pokud tak charaktery ve Čtyřech sluncích neměli činit pro sebe a své blízké, tak aspoň pro diváka, který tak bohužel musí sledovat jakési příběhové torzo a tedy víceméně sled nahodilých situací. Cesty nikam nevedou – a to nemluvím o vyjádření filmu, film skutečně nikam dramaturgicky nemíří. Charaktery ve Čtyřech sluncích se totiž už nesnaží vůbec o nic a ve své zoufalosti, naříkání a chcípáctví je jim vlastně dobře. V momentě, kdy by se postavy měli pomalu vzchopit a postavit se své životní bídě a divák by se měl vynořit z bahna spolu s nimi, se postavy jen v nekonečném kruhu upínají k marným nadějím a falešným znamením shůry. Sami v sobě přitom dobře vědí, co jejich jednání znamená a kam je dovede. Vzhledem k tomu, že Sláma své hrdiny v jejich moření podporuje, chápe je a akceptuje jejich životní postoj jako správný (Proč? Protože chybovat je lidské?), přijdou mi postavy i vyznění snímku patetické a zaslepené. Většina postav je sice obdařena silným motivem/životním údělem/kletbou, jež je po celý život provází (někdo nemůže mít děti, někdo nepoznal otce, snad každý někoho ztratil), ale divák z něj má šanci vidět bohužel jen ten silný klimax. Ve Slámově případě scénu, která tzv. „vše rozsekne“. Dosud nejednoznačné chování postavy nabude kontur a divák skrze prosté sdělení o minulosti a nitru postavy najednou chápe její předchozí jednání a postoje. Bohužel, ač Diviš Marek ví, kdy má jít s kamerou blíž a o který záchvěv herecké akce či dialog nesmí přijít, opět vinou scenáristické práce ta scéna postrádá onen náboj. Pro tento zásadní moment nikdy není připravena půda, nejsme s postavou dostatečně seznámení ani sžiti. Správně bychom se o ní měli zajímat a znát ji natolik, abychom si vlastně uvědomili, že na tuto scénu jsme po celou dobu čekali. Takhle Čtyři slunce bohužel vystavěná nejsou a všechno to zásadní, tolik potlačované a nyní vyřčené „Já už nemůžu!“ a „Jsem na dně, protože mě pořád trápí….“ tak vyznívá z úst herců nepřesvědčivě. Nejvíce na to doplácí Aňa Geislerová, jež vyfasovala takové scény hned tři a ač je jako vždy herecky silná, neměla dostatečnou podporu ze strany scenáristy a režiséra. Karel Roden snad nehrál obyčejnější a nezajímavější postavu než je nudný a jaksi podivně prázdný podivín Karel, podstatou a smyslem jeho přítomnosti (stejně jako u několika dalších postav) se snad ani nechci zabývat. Zbývá přičíst bod k dobru za alespoň jednu neopomenutou vzniklou a rozehranou prekérní situaci (scéna snídaně, kdy postavy Ani marně pátrá po zmizelé tisícovce) a velký černý puntík za upachtěný závěr. (10.03.2012)

Na tomhle filmu je bohužel nejlepší samotná titulní písnička od Vypsaný Fixy, která je fakt naprosto boží a k melancholii tohodle filmu přesně sedí. Jinak jsem v tomhle vztahovém dramatu nechápal hodně lidí a nejvíc jsem nerozuměl Aňe Geislerový. Zajímalo by mě, jestli to chování její postavy sama chápala, protože pokud ano, tak ty svoje herecké argumenty naprosto perfektně obhájila. Stejně tak jsem ani moc nepochopil postavu Karla Rodena, který, jako již tradičně, hraje Karla a opět je to magor. Posledním překvapením je Jirka Mádl, který má na hlavě roští a je z něj tvrdej punker. Škoda, že ve filmu není víc vidět. Zpětně si uvědomuju, že ve filmu je dost divnejch lidí, kteří jsou všichni v prdeli a tím to končí. (04.01.2013)

Já mám s filmy Bohdana Slámy trošku problém v tom, že na mě ty postavy a tudíž i příběh působí děsně nevěrohodně a vykunstruovaně. V případě Čtyř sluncí mě moc nenadchli ani herecký výkony, třeba si vůbec nevybavuju takhle nevýraznýho Karla Rodena, možná by filmu prospělo kdyby si prohodili role s Jardou Pleslem. Jediný kdo mě svým potěšil byla Anička Geislerová. Bohužel celkově to působí jako sociální cirkus bez manéže. (07.01.2013)

62% celkem zábavná nenudící sociální sonda se spoustou vtípků, někdy bohužel na účet toho, aby člověk mohl brát film vážně (postavy se tím chovají nevěrohodně) s naprosto šílenou závěrečnou scénou, která vypadá jak nastřižená z České sody a sráží film někam do skupiny odpadu. nejlepší je odejít z kina těsně před koncem. (07.03.2012)