Pravidla lži

Na české poměry opravdu hodně dobrý film díky skvělé atmosféře, které znatelně vypomohla zajímavá muzika. Dále díky skvělým hereckým výkonům, od herců a hereček, kteří stále mají co ukázat a v tomto filmu se to vydařilo o to víc. A v neposlední řadě díky zajímavě vsazenému prostředí. Příběh je, nechci říct nudný, spíše zbytečně komplikovaný, ale i tak je pro mě až na druhý linii, na první je to prostředí, které těží z opravdu dobré a zajímavé myšlenky. Nebudu přehánět, když řeknu, že Pravidla lži jsou nejpovedenějším a překvapivě vcelku dost vtipným českým filmem během posledních pár let, vznikající z ničeho narozdíl od momentálních rádoby komedií viz. Účastníci zájezdů a jiné, což je jen dobře a dokazuje to fakt, že pár režisérských a scénáristických nadějí se v naší zemi ještě najde. Naštěstí to momentální várka seriálů nevybila úplně. Prozatím. --- Prasata sežerou všechno...pozor na ruku ! (18.04.2007)

...že by šedivé mraky protrhlo slunce? Je nad slunce jasné, že "detektivní" zápletka tam nehraje vůbec žádnou roli, snímek IMHO chtěl ukázat atmosféru, dusno a vykreslit charaktery lidí, žijících v podobných komunitách. Půl hvězdičky prosím berte za odvahu natočit něco jiného, než je 90% zdejší filmové produkce. Pravda, retrospektivy by mohly být nápaditější (i když scéna "představte si, co byste ve svém životě nechtěli nikdy opakovat" byla hustá), ale to je tak všechno, co bych vytknul. Zástup dobrých herců je velice příjemný - Langmajer, Issová, Budař, Dulava, Novotný, Jungmanová, Plesl... Ovšem pokud režisér před projekcí řekl, že máme brát film jako vtip a do jedné z rolí obsadil představitele ředitele nemocnice z Ordinace v Růžové zahradě, je mi už všechno jasné... ;-) (18.01.2007)

Precizně natočené těžko, neboť tajemná kriminální zápletka je poněkud nedotažená, jakož i sama skutečnost, kdo všechno se to tak pěkně sejde v jedné zapadlé léčebně. Rozhodně je to však natočené efektně. Slovo precizní by se dalo použít pro herecké výkony, i když třeba u Igora Chmely ta preciznost ve velké míře spočívá ve strnulosti a pohledu upřeném kamsi do dáli;) To ale nic nemění na faktu, že jako těžce vyjetá smažka je libovější než stehenní sval Martiny Sáblíkové. Herecká sešlost a souhra je to opravdu povedená, škoda se o ní rozepisovat - nakonec obsazení si každý přečte sám a osobní sympatie či antipatie dokážou leccos, pročež výpovědní hodnota tohoto kritéria padá jako současné sebevědomí (vrahů z) Wall Streetu. Rozhodně dobrým tahem bylo postupné přetváření příběhu podle toho, co dalšího na sebe kdo práskne a hlavně toho, jestli to byla či nebyla pravda, a i když je vám jasné, že ten Langmajer nebude jenom další kus v zátiší s troskami, nekazí to výsledný dojem víc, než by bylo omluvitelné. Já osobně dávám té pestré mozaice osudů a dobrých či zlých snah zbavit se duchů minulosti 80%. Mimochodem poslední flashback s Langmajerem je lahoda sama. (25.09.2008)

Solidní herci, odvážný scénář a snaživý debutant na straně jedné, všudypřítomná hra na jistotu na straně druhé? I tak by se to dalo popsat. Pravidla lži jsou typickým malým projektem, který se za pět padesát snaží oživit velký příběh. Netypické je to, že se dostáváme do atraktivního prostředí, daleko od trapných humorných vložek a sentimentální plačtivosti tuzemské konkurence. Robert Sedláček bohužel ve svém scénáři jen klouže po povrchu a občas ho zradí i nějaká ta postava, nebo rovnou dramaturg Jan Gogola. Jenom snaha nestačí a i když se rozhodně jedná o nakročení správným směrem, bylo by třeba ho ve všech směrech dotáhnout do úspěšného konce. No co, třeba se to povede napodruhé. Tak či onak tleskám Jiřímu Langmajerovi, který s klidem všechny přehrál a dokázal, že jako herec neshnil v televizních trampotách z Růžové ordinace. ;) (03.12.2006)

Debutující režisér Robert Sedláček jakoby sváděl vnitřní boj, který střídavě vyhrává „Sedláček - dokumentarista“ a „Sedláček - vypravěč fiktivního příběhu“. Dojem z maximálně věrohodného vykreslení jedné podobné komunity a vztahů v ní fungujících, ruší nejasné problesky z minulosti a nakonec nepřinášející uspokojivou pointu. Laciné odhalení z poslední minuty, přidané snad aby se neřeklo, budete nejspíš tušit dlouho dopředu. Není to nijak extrémně rušivý element, samotného mě nepodbízivý styl vyprávění po pár minutách zcela vtáhl a některé typické scénáristické kličky a vedlejší dějové linie jsem bral jako možnost blíže poznat jednotlivé postavy, ne vždy sympatické, avšak hodné zvýšené pozornosti. Podobné snímky obvykle stojí na hereckých výkonech, ač Pravidla lži disponují pár vizuálně pěkně řešenými scénami (hlasování), není tomu v jejich případě jinak. David Švehlík si jako nově příchozí právem nárokuje nejvíce pozornosti, společně s nim jsme zasvěcováni do pravidel fungování skupiny, společně s nim poznáváme ostatní postavy, které postupně přebírají – když ne hlavní, tak určitě – hlasitější slovo. Skvělí herci, které muselo nalákat něco jiného než symbolický honorář, nepříliš okoukané tváře, atypické role. Nevím, kolik scén bylo improvizovaných, ale syrovost jejich projevu v určitých momentech osciluje na hraně zmíněného dokumentu. Dojem „based on a true story“ umocňují také titulky o osudech hrdinů po skončení filmu. Jistě, ne všichni hrají s přehledem Budaře nebo Issové a některé dialogy, nepřekvapivě ty „filmovější“, malinko skřípají. Pravidlům lží lze vytýkat mnoho věcí – od absence souvislého vyprávění, přes délku až k nešikovné práci se symboly (házení sněhových koulí na sošku Ježíše) –, i s nimi před sebou však máme jeden z nejpozoruhodnějších předloňských počinů české kinematografie a hlavně opět český film, který není třeba hodnotit s přimhouřenýma očima jenom a právě proto, že je český. Apendix: Františkův moment, na který chce zapomenout, byl nezapomenutelný. 80% Zajímavé komentáře: Tosim, kiddo, choze, genetique, Mahalik, Fr (03.09.2008)