Bourneovo ultimátum

Upozornenie: Komentar moze pre niekoho obsahovat pripadne SPOILERY. Bourne comes home. Pozadie príbehu je oproti predchodcom ešte viac kondenzované a aj dôležité body predostiera ako čistý fakt. Ultimatum je najosobnejším dielom v zmysle koncentrácie na Bournovu osobu a jeho cesty k cieľu. Výsledkom je film, ktorý pripomína vystrelený šíp letiaci k terču - bez prestávky v konštantnom napätí viaže na seba veľkolepé akcie, ktoré nedajú vydýchnuť. V tomto smere si film zaslúži absolutorium. Atmosferická hudba Johna Powella skvelo graduje obraz v každom zábere v dobre známom (mierne umiernenom, ale stále atraktívnom) Greengrassovskom štýle, aby v dvoch najvypätejších okamihoch úplne stíchla, čím drvivé nárazy na divácke emócie čisto iba obrazom ešte viac posiluje. Záver síce zaváňa klišé "ako ukončiť trilógiu", ovšem v Jasonovom prípade ide o krásne doťuknutie jeho príbehu, ktorý v troch dejstvách bolo radosť sledovať a ostáva iba veriť, že chamtivá ruka producentov ho už po vzore CIA konečne nechá na pokoji... ;-) Odísť treba v najlepšom. PS: Škoda nevyužitého Scotta Adkinsa - nielen v Undisputed II. dokazuje, že mu to vyýborne "kope i udiera". [Kontrolná projekcia] (05.08.2007)

No, nač to sáhodlouze okecávat, tak dynamický a inteligentní akční nátěr tady nebyl už dlouhá léta. Jestliže se v případě ´Die Hard 4´ mluvilo o "vynalézavé akci", tak ve srovnání se závěrečným dílem Bourneovy trilogie vypadá Len Wiseman jak Franta Vomáčka z Horní-Dolní, bádající nad perpetuum mobile s pohonem na bázi králičích bobků, zatímco Paul Greengrass je elegantní a sofistikovaný Thomas Alva Edison. Sice mi možná chyběl propracovanější scenář, jako u prvních 2 dílů, ale ta fascinace z toho, jak je Bourne svým promyšlením jednáním stále o krok napřed před svými pronásledovateli, i tady byla velmi silná. Nepochybuju o tom, že bourneovská trilogie se zapíše nesmazatelným písmem do "zlaté knihy" historie kinematografie. (19.09.2007)

Téměř dokonale vybroušený akčně-thrillerový diamant. Už od začátku Greengrass nasazuje vysoké tempo, někdo někoho sleduje, honí, intrikuje se, děj skáče z jedné světové metropole do druhé a především v Maroku je z Bournea ždímáno fyzické maximum. To všechno v záběru syrové a těkavé kamery, která tomu zběsilému mumraji dodává nekompromisní nářezovou patinu. Ale není všechno zlato, co se třpytí. Greengrassův styl je maximálně působivý, jenže hlavně v bitkách muže proti muži má místy za následek chaotickou změť rychlých pohybů. Především souboj Bournea a Araba a automobilová honička jsou díky tomu docela nepřehledné. Ale to je jen malá výtka v moři superlativů. Třetí Bourne asi není boží film, ale úchvatný určitě. A skladba od Mobyho ke konci snímku perfektně pasuje. 9/10 (17.08.2007)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

No to je mi ale "překvapení". Kdo by to byl čekal, že? Znovu špičková podívaná napínavá od první do poslední minuty. Greengrass se drží linie nastolené Bourneovým mýtem, jen zrychluje, přitvrzuje a definitivně mění akční film v jednu dlouhou nekonečnou honičku o několika vrcholech. Auta, motorky, bitka ve sprše a Moby na konec... a z Bournea je finálně agentský "motherfucker" numero uno. Jenom jsme to už jednou viděli, potřetí už musí Greengrass alespoň trochu pozměnit koncept. Mimochodem, herce tak srostlého se svou postavou jsem snad nikde jinde neviděl, napodruhé už mi ale trochu víc vadilo, že se Bourne mění v úplně strojové monstrum, které prakticky nedělá chyby. Až na Deshovu fintu se mu všechno daří, všude včas doběhne, každou havárku rozdýchá. Emocionálně mě to právě kvůli téhle "bezchybnosti" začíná tochu míjet. (16.08.2007)