Obsahy(1)
Televizní film podle povídky Theodora Dreisera Půjdete na chvíli ke mně? v režii jednoho z nejvýznamnějších českých a evropských režisérů druhé poloviny 20. století a zakladatele Laterny magiky Alfréda Radoka. Sledujeme osud politika a krásné špionky Imogene, která ho má zkorumpovat, aby nemohl dovést volební kampaň do vítězného cíle. Gregory (K. Höger) za pomoci přítele Blounta (B. Záhorský) statečně vzdoruje, ačkoli pociťuje k Imogen (D. Medřická) náklonnost. Je si však vědom toho, že je ženatý a má dvě děti, proto ji odmítá. Před jeho odjezdem se však Imogen podaří na poslední chvíli Gregoryho na veřejnosti obejmout a umožnit tak kompromitující fotografii… Závěrečná rapidmontáž s nevinným polibkem údajných milenců je Radokovou očividnou poctou Občanu Kaneovi (1941), jenž ho silně profesionálně zasáhl. (Česká televize)
(více)Recenze (27)
Prostředí odpovídající, herci přesní, kamera solidní... Noir jak vyšitý. Málo je to platné, když film neposkytuje divákovi základní informace o zápletce. Jako když vám děj filmu převypravuje osoba, která nadužívá zájmen. Závěrečná pointa působí v žánru, který se obvykle vyžívá v komplikovaných plánech, případně komplikovaném hledání pravdy, banálně. A ta banalita diváka zklame. Silné **. ()
70% Zápletka nic moc, ale noirový styl okopíroval Radok báječně. Höger se zubí jako pravý americký politik, Medřická předvádí variaci na femme fatale a Bohuš Záhorský si povídá s maňáskem! LFŠ 2010 ()
Všechno nasvědčuje dozoru schematizující cenzury. ()
Paranoidnému politikovi (Höger) nepomôže ani obozretnosť, ani pištoľ, ani kamarát s maňuškou (Záhorský). Zvláštne pôsobiaci vamp (Medřická) splní úlohu. Kompro sa podarí. Prvý televízny film, predznamenávajúci éru jeho nasledovníkov, prezentujúcich poväčšinou zjednodušené predlohy či podobne banálne vyústenia, predžuvané pre masového prijímateľa, sa vydaril v tomto zmysle na výbornú. Kulisy mrakodrapového amerického veľkomesta, jazzom šmrncnutá hudba v pozadí a desiatky vyfajčených cigariet prispievajú k výslednému dobrému (58%) dojmu. ()
Líbilo se mi to velmi a přiznávám, že pátou hvězdičku dávám tak trochu natruc zdejšímu hodnocení. Je to film noir, je a je a je, je senzační, ačkoliv tak krátký, je docela odvážný a hlavně je skvěle natočený v krásných kulisách. Karel Höger hraje obezřetného politika výborně, no a Dana Medřická, která snad nikdy nebyla krásnější, je femme fatale jako ze žurnálu. Plus musím zmínit vynikající hudbu. ()
Jestli "film noir" spočívá v absenci (skutečného i zdánlivého) slunečního světla, tak je to tedy film noir. Proč bychom si ale měli myslet, že se to celé odehrává po nocích, mi není úplně jasné, a už vůbec nejsem srozuměn s tím, že by označení "noir" mělo suplovat nějakou známku kvality. Noirovost zde ostatně nejlépe vystihuje Dana Medřická, působící ve své roli exotické svůdkyně jako kubánská tanečnice po nemoci. "Dramatičnost" banálního příběhu (ze zákulisí politických bojů v demokratické zemi) pak asi obstarává zcela matoucí střih. Ta americká povídka o předvolebních praktikách zavedených šíbrů v americké krajské a lokální politice mohla svého času působit opravdu naléhavě, jako politický triler (notabene produkovaný socialistickou televizí) však vyznívá zcela hluše. ()
Záhorský s maňáskem je přítomen tak nějak navíc. Ale Medřická s Högrem spolu na malém prostoru vybudovali velkou atmosféru, která je dokreslená skvělou hudbou. ()
Alfréd Radok, věčný rebel a individualista, neměl v padesátých letech na růžích ustláno. Jeho nonkonformní styl se zákonitě míjel se soudobým pojetím divadelního i filmového umění a mnohé z radokovských inscenací čekala strastiplná cesta k divákům a úspěchu. Televize, podobně jako rozhlas, byla k Radokovi víc než skoupá a kromě jedné z povídek amerického spisovatele Theodora Dreisera neexistuje mnoho záznamů. V pasti využívá především klasickou noirovou formu, která má ovšem v Radokově režii přídech zneklidňujícího thrilleru – nervózní a rozčilující atmosféra je prostřednictvím dynamické hudby a těkavých pohybů obou protagonistů stupňována až do závěrečného polibku, kterým vlastně celý příběh končí. Karel Höger a Dana Medřická tu potom vytvářejí jednu ze svých méně známých, ale možná nejlepších partnerských dvojic. ()
Dreiserův společenskykritický námět dostal podmanivou noir formu včetně nápadité jazzové hudby s klarinetovým solem a disharmonickou rytmikou. ()
Film je o politických machináciach počas amerických volieb, ale vynikajú predovšetkým obaja hlavní predstavitelia. Čo je v našich končinách nebývalým javom, tvorcovia sa vysporiadali so subžánrom noir úplne bravúrne. Snímok je považovaný za vôbec prvý projekt v Československej televízii. ()
Pro mne docela zklamání. Radok režíroval po svém a neotřele, přesto mi přijde podivné, že čtvrt hodiny z celkem půlhodinové stopáže se vlastně seznamujeme s figurami, z nichž jedna je a bude zcela zbytečná. Rovněž ty divné střihy, nedořečené události a okolnosti - asi měly vzbuzovat nejistotu, jak to skutečně je, ale spíše vzbuzovaly nejistotu, zda nechybí kus filmu. Dialogy jsou rovněž jen náznakové, až vlastně poslední scéna to rozetne, ale opět - stalo by, co se stalo, kdyby se nechtěl rozejít? V tomto ohledu fajn, je to otevřené interpretacím, je to dvojznačné, bylo nebylo? Ale stejně z toho nemám nějaký celkový umocněný pocit, nějaká katarze se nedostavila. Mimochodem, není to ani v nejmenším komedie, jak je v popisku ČSFD - to zas někdo přiřadil žánr naprosto bezduše. ()
Podle povídky Theodora Dreisera "Půjdete na chvíli ke mně?"// “Nejstarší československý film V pasti, snímek sotva půlhodinový, vidí Cieslar jakožto nečekaný domácí příspěvek k žánru „film noir“, jemuž se u nás jinak pranic nedařilo. Osud politika Eda a špionky Imogene se odehrává v nápadně konstruktivistické dekoraci a závěrečná rapidmontáž je nepochybně vědomou citací Občana Kanea.” http://www.advojka.cz/archiv/2008/22/mezi-filmem-a-divadlem ()
Jasně, je to první český televizní film. Přesto nelze jen tak přejít příběh tak banální, jak jen to je možné (žena, jakási noirová femme fatale chce zkompromitovat důležitého politika a nakonec se jí to nijak objevným způsobem podaří). A zrovna když člověk čeká, že se to začne nějak zamotávat, tak to skončí. Můžeme být ale rádi za Högera, Medřickou, Radoka a fajn noir atmosféru. ()
Ach ten prokletý imperialismus se svými nechutnými praktikami! Ovšem proti praktikám dnešního bulváru je tohle jen velmi slabý čaj. Filmaři nám chtěli jen říct, že my jsme ti, kdo má opravdovou svobodu, ne ti Amerikánci. To už ale visela Horáková i Slánský...jó svoboda socialistická je určitě lepší...80% ()
Nuda... ()
"Život je hra a hraje se…" Krásná a veskrze přitažlivá Dana Medřická (v roli špionky Imogene) si s Karlem Högerem "hraje" opravdu moc hezky. Závěrečná pointa té hry mě tedy moc nepřekvapila. Vždyť "v politice můžeš u nás přimět lidi ke všemu..." :D Jinak z filmařského pohledu mi to místo přišlo takové trochu útržkovité (viz některé Radokovy rychlé střihy), ale některé pohledy kamery stály fakt za to. A v kontextu té "hry" co hraje špionka Imogene mě přišel vcelku vtipný i ten nápad, kdy do té hry zmiňované herecké dvojice občas vstupuje Bohuš Záhorský s maňáskem. Jako by vskutku platilo, že "každý si s něčím hrajeme..." ()
Zklamání... ()
rozpaky. Dobře, je to první televizní film, asi je třeba být shovívavý. Ale je to sestříháno takovým způsobem, že člověk pořád přemýšlí, co mu uteklo a jestli něco nezaspal. Dana Medřická, jakkoli si jí jako herečky velmi cením, se do role femme fatale nehodí, Záhorský je tam v podstatě zbytečný. Nakonec z toho všeho vychází nejlíp ta superbřeskná hudba, právě ta, kvůli které jsem to v prvních minutách málem vypnula. ()
Tak kralovna ceskeho noiru je nakonec Medricka...pane jo, kdo by to hadal... 13. revir, Zde jsou lvi, a ted tohle. Jsem prekvapenej. Hodne. ()
Hra svetla a tieňov, femem fatale, neurčitosť. Noir ako vyšitý podporený kvalitnými hercami kazí plytšia, predvídateľná zápletka, no hutná je aspoň atmosféra, ktorá je jednoznačne vydarená. ()