Pandurango

Nekoncepčnost, ledabylost, chaotičnost. Začíná to už dramaturgií: prý „pohled na současný stav a vývoj world music“. Tady se ale pod pojem world music vejde skoro všechno včetně indické (rágy) a čínské (pekingská opera) klasické hudby. Přes tematické tápání, nesmyslnou anketu mezi mladými Australany slavícími v Sydney Nový rok a občasnou neschopnost kameramanů pochopit, že důležitější je správně zaostřit na člověka, který mluví do kamery, než na vzdálené pozadí, by se tu pořád ještě našlo docela dost zajímavé muziky. Dojem lepšího průměru ale permanentně sráží totálně šlendriánský přístup k dokončovacím pracem (to ovšem neplatí pro střih, ten je - asi jako jediná profese - vynikající!). A protože nepochybuju, že tolerance přístupu ve smyslu „kvůli nějakému diváckému plebsu se přece nevyplatí dávat si práci s češtinou apod.“ povede jedině k tomu, že už i takhle pomalu probíhající proces jazykové debilizace národa se ještě zrychlí a zintenzivní, nemůžu teď nezmínit několik příkladů toho, v čem tvůrcům nestojíme ani za elementární snahu o poctivou práci. - Spíkrova výslovnost cizích jmen je každou chvíli mimo, ať už jde o španělštinu (jméno kapely „Azul Azul“ podle pravidel české fonetiky místo správného „Asul Asul“), francouzštinu (rádobyněmecká výslovnost „Gustav Ajfel“ místo správného „Gystáv Efel“, popř. úplně nesmyslné „Sánt Luj“ místo správného „Sen Luí“) nebo portugalštinu, kde zpěvák do kamery sice říká, že se jmenuje „Žoa“, ale náš spíkr o něm opět v duchu české fonetiky suverénně mluví jako o „Joovi“. Prostě pusa neví, co dělá ucho, anebo mu nevěří. Jasně, spíkr za to nemůže, on jenom přečte, co dostane od režiséra na papíře... ale v době, kdy díky možnosti využívat internet si dokáže zjistit, popř. ověřit základní pravidla výslovnosti cizích slov během pěti minut každá cvičená opice, je zarážející, s čím se lze setkat. - No nic, přejděme k největší snůšce hrůz, kterou představují překladové podtitulky. Bez výjimky ve všech dílech se setkáváme s tendencí psát jména domorodých hudebních nástrojů s počátečním velkým (!) písmenem, ovšem ne všechny nástroje se dočkaly tohoto privilegia, a koneckonců i ty, které se ho dočkaly, ho nemají zaručené za všech okolností, protože na jiném místě se objevují pro změnu s malým počátečním písmenem. Totéž platí i pro některé taneční rytmy. Další tápání v užití velkých nebo malých písmen ukazují výrazy „Čínská a Evropská hudba“ (která třída základní školy tohle probírá?). Překládat z angličtiny výraz „Czech Republic“ jako „Čechy“ je taky výživné, a obzvlášť pro Moraváky zajisté potěšující. (Já sice z Moravy nejsem, ale podobná ignorance mě hodně irituje.) Při přepisu čínských jmen do latinky se vedle sebe bez náznaku sebemenší koncepce objevuje transkripce jak do češtiny, tak i do mezinárodního pinyinu. Chybný tvar českého exonyma „Marrakéš“ (místo správného „Marrákeš“) vypadá jako detail vedle neschopnosti správně napsat (což znamená jen a jedině OPSAT, o nic jiného tu nejde) vlastní jména interpretů, takže v seriálu si můžeme přečíst „Limp Biskit“ (správně „Limp Bizkit“), „Snoop dogg“ (správně „Snoop Dogg“) nebo „Gilberto Gill“ (správně „Gilberto Gil“). Češtinářské chyby v používání „i/y“ se nějakým zázrakem nevyskytují, a tak bylo asi třeba vykompenzovat záměnu jinak: v díle věnovaném Bolívii se z kapel „Arawi“ (těžko přehlédnutelný nápis na bubnu) a „Naira“ (nasnímaných několik plakátů s ještě větším písmem) stanou díky vylepšení našeho titulkáře „Arawy“ a „Nayra“. Prostě ruka neví, co dělá oko, anebo mu nevěří (čemu ale potom věří?). Anebo se titulkář cítí být tvrďákem a chce to prezentovat ve všem, na co sáhne. Ne že by nebylo o čem psát ještě dlouho, ale na závěr chci snad už jen varovat před výrazy typu „aby jste“ (správně „abyste“) a před standardně neumětelským užíváním interpunkce ve všech dílech bez výjimky. Každopádně v mé osobní hitparádě hrůz jasně vítězí psaný titulek „Melbern“ (ano, přesně takhle je to napsané, i když je mi jasné, že kdo neuvidí, neuvěří), který divákovi naznačuje, že se v australském dílu přesouváme ze Sydney do druhého největšího města, které většina z nás dosud znala pod jménem „Melbourne“. - Marně přemýšlím, proč tak odfláknutá práce. Že by za tím byla snaha ušetřit pár stovek, které by za korektury musely být vyplaceny najatému jazykovědci? I když, jazykovědci... Možná by pro příště stačilo zamyslet se nad tím, pro jaký divácký vzorek je seriál určen. Vážně si, milí umělci, myslíte, že pro absolventy zvláštních škol? Že ne? Tak se příště, prosím, nespokojujte se zde dosaženou úrovní a snažte se, aby budoucí autor titulků uměl česky minimálně stejně jako váš potenciální divák. Prostě až budete příštího spolupracovníka hledat, porozhlédněte se mezi těmi, kdo mají aspoň dokončenou základku. - Předem děkuji, víc jsem na podporu případného budoucího poctivějšího přístupu k divákům udělat nemohl. -------- V titulcích seriálu uvedeno: název Cesta za bohem hudby: Pandurango; režie David Sís (Indie, Čína, Brazílie, Bolívie), Jakub Sommer (Maroko, Senegal), Šimon Koudela (Austrálie). (19.01.2014) (méně) (více)