１リットルの涙
One Litre of Tears
Obsahy(1)
Patnáctileté dívce jménem Ikeuchi Aya diagnostikovali nevyléčitelnou spinocereberální degeneraci - nemoc, která způsobuje postupnou ztrátu vlády nad tělem, ačkoliv mysl zůstává nepoškozená. Film sleduje její vyrovnávání se s vědomím brzké smrti, proměnu a vztahy s přáteli a rodinou. A jednu velkou myšlenku - jak ohromnou cenu má žít.
Příběh byl natočen podle skutečné události, zapsané v denících Japonky jménem Kitou Aya (1962 - 1988), které vyšly krátce před její smrtí a staly se okamžitě bestsellerem. Psala je, dokud byla schopna držet pero v ruce.
(nettiex)
Recenze (8)
U filmů, jako je tento, které vychází z deníků popisujících nevyléčitelnou nemoc skutečného člověka, je vpodstatě nemožné řešit jestli čtyři nebo pět hvězdiček. I přes závažnost tématu výborný film, ve kterém se mi líbí poselství, že ať jsme na tom, jak chceme, vždy se najdou lidé, kteří nás mají rádi. Vynikající herecký výkon hlavní představitelky! ■ Krásná věta: "Jsme šťastní, jsme smutní. Nakonec vyhládneme." ()
Malinko mi vadilo, že se to tématu hupslo šíleně rychle, nicméně jde o nesmírně smutný a extrémně emotivní příběh jedné nešťastné dívky jíž život postavil do cesty nepřekonatelnou bariéru. Kdo při sledování neutrousil nějakou tu slzu, nemá kus srdce v těle. Co je nutno vyzdvinhout, je výborný výkon té dívčiny (Onishi Asae), ztvárnit v mladém věku takto náročnou roli, to se jen tak nevidí, klobouk dolů. Každopádně mám dojem, že forma seriálu (na který se též chystám), bude tématu slušet více, stopáž dovolí příběh více rozvinout - přecijen za těch 10 let se toho událo hodně a nacpat to veškeré dění do jednoho filmu nebylo možné. ()
Keď kričala z okna na učiteľa aké je krásne počasie, pripadala mi skôr ako psychycky postihnutá a nie fyzicky. Podľa mňa tvorcovia tlačili až moc na citovú pílu. ()
Přiběh ze života o nevyléčitelné nemoci mladé dívky, která se musí s touto nemocí vyrovnat a žít. Důležité je tu slovo "žít", jelikož film je velice smutný, ale hlavní hrdinka Aya neustále chce vzdorovat vůči zhoršujícímu se stavu, kdy poslední scéna s matkou je vrcholem filmu, kdy i v pokročilé fázi nemoci, kdy je Aya upoutána na lůžko, chce dále žít. Dojemně nádherný film, 95% ()
No nevím, ale dle mého názoru tento film nemá na A Moment to Remember ani zdaleka. Pořád jsem čekal na nějaký doják, který mě rozbrečí (na A Moment to Remember jsem se musel dívat natřikrát) a místo toho jsem viděl jen závěrečné commemorate titulky. Sice o této nemocí nic nevím, takže se nechcu nikoho dotknout, nicméně hlavní postava dívky mi připadala více psychicky postižená než fyzicky, přítom duševní vývoj by to ovlivňovat nemělo. Nevím, jestli herečka vycházela ze skutečností dívčina života a jejích deníků, držela se režisérových pokynů nebo prostě jen přehrávala, nicméně občas mi to příšlo trochu směšné. A to by asi nemělo. Navíc si myslím, že ostatní herecké výkony tomu určitě také moc nepřidaly. Také bych chtěl vidět asi ty deníky neboť nevěřím, že 15letá, duševně zdravá a zrála dívka se ve svých denících raduju ze života a jak je smířená se svým osudem a blablabla. Určitě tam bylo pár dobrých scén, ale jinak průměr a pro mě zklamání. ()
Film, který se opět pokouší působit na city. Jaká škoda, že jsem to poznala hned na počátku, a odprostila se tak od nějakého úplného soucítění s hrdinkou. Ano, bylo to smutné, ale některé herecké výkony byly k pláči. Hlavní hrdinka svou roli hrála... hrála ji dobře, ale to je tak všechno. Je to bohužel jeden z těch filmů, který mi v mysli moc dlouho nezůstane a brzy na něj zapomenu. Bylo to dobré téma, ale špatně zpracované. ()
■ Tento film, uvážíme-li jakým tématem se zabývá a že se příběh v něm opravdu stal, se hodnotí jen velmi těžce. Jelikož jsem se dokázal vcítit do hlavní postavy, její rodiny a jejího blízkého okolí, tak jsem neviděl jinou možnost, než jej ohodnotit plným počtem. ■ Samozřejmě, že někomu může tento typ filmů přijít jako citové vydírání, ne však mně. Každopádně, každý má právo na svůj názor a ten nikomu neberu, nicméně mě osobně přišel tento film a hlavně onen příběh velmi citově silný a dokonce velmi dobře zpracovaný. Asae hrající nemocnou Japonku jménem Aya se své role zhostila dobře. Působila přesvědčivě a nenuceně. Filmu by více slušela délka tak o 30 až 45 minut protáhnout, ale i přesto jsem byl velice spokojen. ■ Oproti seriálu byl film více zkratkovitý, což je samo sebou jasné, když čas celovečerního snímku není nafukovací. A proto, jestli Tě opravdu osud dívky jménem Aya (1962-1988) zajímá, tak se koukni i na seriál Ichi rittoru no namida, kde je její život popsán detajlněji... ■ Překvapením pro mě bylo, když se Asae objevila i v seriálu, kde hraje jinou postavu, taktéž postiženou stejnou nemocí. Ale víc prozrazovat nebudu. Prostě se podívej na film i na seriál... ■ [Viděno poprvé: 98/100; viděno naposledy: 97/100] ()
Spinocereberální degenerace není nic příjemného. Stačí si představit ztrátu koordinace a stability nad chůzí, postojem, napražením ruky, schopností dobře psát, nemluvě o tom, že jiný styl písma musí být o to náročnější k provádění tahů psacími pomůckami. Místo klasické školy, kde byla postupně ostatním na obtíž, byť jen na oko, ve skutečnosti jim na ní velmi záleželo, tak skončila v té speciální, s podobně indisponovanými studenty. Učili je tam se spolehnout na sebe, vzájemně si pomoci. Ono to ale dost dobře nejde. Jen obyčejná chůze se prodlouží, je vyžadována ideálně nějaká asistence, tělesná výchova je utopie. Dotyčný zkrátka prahne po triviálních činnostech, kterým se nemůže vůbec věnovat. A i když měla hrdinka sen, že bude alespoň psát, krom jejího deníku a pocitů o stesku a svých snech, to moc perspektivy neskýtalo. Jelikož čas běžel, stejně jako, bohužel, se neustále zhoršující stav jí samotné. Snímek to vše podrobně jejíma očima líčí, a neměla-li matka čas pro zaneprázdnění prací, starala se jí o dceru jedna hodná paní z obchodu, nacházejícího se poblíž školy. Tak si rozuměly. Není to vyděračky zaměřené na city a podněcování slz z očí diváka, byť se tomu ubránit, skrze přesvědčivý a náročný výkon ústřední představitelky, mimochodem, hodně krásné a milé zároveň, moc nejde. A i na mě to spolehlivě fungovalo. Je pravdou, že některé části nehýří přílišným rozpracováním na větší prostor scén, pročež asi vznikla i seriálová verze, kde to už zřejmě zaneseno je. Moc hezký a dojímavý film, v němž se ona dívka spoléhala i na svou letitou doktorku. ()