Obsahy(1)
Izrael, Tel Aviv, dny v apartmá blízko moře. Okno je otevřené a lehký vítr hýbe roletou, jejíž úzké mezery dělí světlo. Režisérka vzala do ruky kameru, aby natočila film bez záměru, a přesto pátrající po tom, zda je možné normálně žít v zemi sužované činy sebevražedných atentátníků. _ Jako by se převrátilo a společensky aktualizovalo Hitchockovo Okno do dvora, okno a žaluzie symbolizují hranice mezi intimním a společenským a podobně filmový deník režisérky, v té době vyučující na místní univerzitě, zaznamenává chvění významně bezvýznamných událostí mezi apartmá a terasou protějšího domu. _ Akermanová je tichou pozorovatelkou, jen občas změní perspektivu, když sleduje letadlo na obloze nebo věci v pokoji. Škola pohledu naplňuje touhu neopustit vůbec místnost, dlouhé záběry jsou občas narušeny monologem nebo útržkem rozhovoru. _ Minimalistický snímek, který připomíná rané práce Marguerite Durasové, spoléhá na otevřenou strukturu, kdy náhoda určuje dění. Jen vzdáleně se ozývá režisérčina židovská identita, vzpomínka na matku, která přežila holocaust. _ Chantal Akermanová se svým dílem, které se stalo klíčovým východiskem feministické filmové teorie, řadí k vůdčím osobnostem evropského filmu, jakými jsou Godard nebo Fassbinder. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (2)
Několikanásobné odcizení, pro nějž jde najít s přibývající stopáží stále nové příklady separace mezi autorkou a světem, jenž zachycuje, aniž by ho pojímala, reflektuje, aniž by ho transformovala. Potěší, že odcizení funguje na poli výpovědi díla a ne mezi autorkou a dílem samotným: zde naopak chybění subjektu ve vizuálním poli nachází dokonalý komplement v subjektivitě zvukové stopy a voice-over autorky bloudí obrazem jako duše věčného Žida po světě, s nímž nikdy a nikde nesplyne. Splynutí najde až v smrti, kterou není radno oddalovat – naopak se jí možná někdy musí pomoct. Osobní strukturální deník, popisující minulost a věštící budoucnost. Sebevražda, sebevražda, vysvobození. ()
Tentokrát žádná tiše vnímající observace à la D'Est. Izrael si vyžádal okamžitou instinktivní reakci. Autorka, skrytá, jako vystrašené zvíře, v noře telavivského apartmánu, učinila z kamery, své mentální dvojnice, smyslovou bytost, která nejčastěji staticky, paralyzovaně zírá oknem do vnějšího světa. V jednom okamžiku se zanoří co nejhlouběji do útrob apartmánu a jindy, když nad nočním městem přelétají letouny, se nekontrolovatelně roztřese. Pudové chování kamery doplňuje Chantal řečí své mysli; jenže ta sice funguje jako prostředek k potírání démonů, ale ve stejném čase jako jejich tvůrce (asociuje obrazy sebevraždy tety Ruth, sebevraždy matky Amose Oze a latentně sebevraždy samotné režisérky). Obě tendence mysli (potírač a tvůrce démonů) pracují současně, ale kdo ví, která z nich je zrovna rychlejší (totéž lze vztáhnout na dění světa, včetně Izraele). Nejsebezáchovněji se významotvorná kamera projeví, když opustí klaustrofobní prostor apartmánu a mysli a spočine tváří v tvář moři. // Film pro nejtrpělivější diváky. Ale co je těch 78 minut oproti míře trpělivosti, již musela autorka vyvinout vůči vlastnímu mučivě balancujícímu nitru; „always the hours“ už od její prvotiny Saute ma ville (1968). ()