Světla páteční noci

1. série - 90% - Jsou seriály, kde v kvalitu doufám a jsou takové, kde už z žánrového zařazení téměř jistě vím, že to musí vyjít. A snad u žádného teenagerovského kousku jsem o tom nebyl tak přesvědčený jako právě u Panterů z Dillonu. Kombinace vztahovky a sportu, pravidelně se umisťující na špičkách žánrových žebříčků? Nebylo obrany. Tím spíše, že mým vůbec nejoblíbenějším seriálem zůstává i dávno po skončení vlastních náctiletých časů tematicky blízký One Tree Hill. Spousta námětů nebo charakterů jako kdyby právě z basketbalového bratříčka vypadla, ale páteční světla svítí přece jen jinak. Mnohem civilněji a mírněji (kdy dějové linky takřka nikdy nepřekračují mýdlovou hranici), zato v ještě o něco rodinnějším duchu. Kdo promluví o rozvodu či nevěře, ten má v téhle komunitě utrum, vždyť se tu modlí před zápasem, při něm, po něm, občas i na zábavě, kde se o příštím zápasu mluví. Nevadí to, když už se děj odehrává v Texasu, budu věřit, že mi dává autentický zážitek. Zmiňované zápasy jsou pak pastvou pro oko a všudypřítomná ruční kamera je k nim obzvlášť přívětivá. S jejich ubývajícím množstvím se pak i na ten nejméně důležitý mač jen třesu, jakkoli právě tyhle vyhrocené chvíle si občas vypůjčí obzvlášť profláknuté klišé sportovních filmů. S emocionálním větrem v zádech ale rád odpustím i to. A protože mě baví linky fotbalové, školní i vztahové, zabydlel jsem se v tomhle městě téměř hned. Nejvyšší hodnocení to není jen proto, že některé konkrétní linky a postavy (Smash) mě baví o poznání méně než tahouni typu Tima nebo Lyly. Zdaleka nejzásadněji jsem ale přilnul k trenérské rodině. Kyle Chandler a Connie Britton si seriál přivlastnili hned první epizodou a dokazují, proč je v zámoří sousloví "Coach Taylor" zacementovaným popkulturním pojmem. 2. série - 70% - Tak trochu divočina, která snad přiletěla z jiné stanice. Rozumím tomu, proč se tvůrci rozhodli okořenit ospalé městečko novými motivy. Přece jen druhé sezóny jsou k tomu jako stvořené, když v první poznáváme všechny hrdiny, ve druhé se experimentuje s jejich charaktery a zápletky se posouvají na nejzazší únosnou mez a někdy ve třetí či čtvrté se začne vše vracet zpět ke kořenům. V Pátcích to platí dokonale. Snad každý (z teenagerů) si prožije moment, který k jeho dosavadnímu vývoji příliš nesedí. Julie si šlape po štěstí, Tim balancuje na hraně nebezpečí a zločinu, z Matta je Casanova a to se teprve dostáváme k těm největším obrátkám. Lyla, Tyra a Landry si zkrátka vytáhli nejkratší scenáristickou slámku a byť ji všichni ustojí se ctí, jedná se o zbytečnou sbírku klišé, která působí o to zbytečněji, že nakonec kvůli tehdejší stávce zůstane zapomenuta. Což o to, pořád bych v tomhle městě nějakou nepochopitelnou záhadou chtěl žít a dospívat, ale nerozumím v tomhle rozhodnutí ani hlavním postavám, ani sám sobě. 3. série - 80% - Návrat k úplným základům, kdy se potvrzují všechny oblíbené příběhové šablony, variují se povědomá schémata - a odchází některé stálice. Takové chvíle jsou ale plnohodnotným emocionálním vodopádem, ať už má divák k danému charakteru vztah jaký chce. Chvíle, kdy tahouni vyklízejí pozice, mě zaskočily trochu nepřipraveného, ale díky nekonečnému charizmatu figury nejdůležitější budu rád svědkem všeho, co Dillon ještě čeká. I přes natahování motivů v rámci uvěřitelnosti jsem tu totiž pořád doma. Při hořkosladkém konci, kdy se každá emoce až archetypálně zračí na tvářích hlavních postav, jsem chápal, proč se právě k téhle sportovní sáze v zámoří obrací zas a znova, jakkoli je na mě té průzračnosti jednotlivých motivací přece jen trochu moc. 4. série - 80% - Nejriskantnější krok, který seriál ze školního prostředí může udělat. Částečný restart s novými postavami, kterým přihrávají známé tváře, se kterými není úplně jasné, co po tvůrčí stránce udělat. Kouzelná novicka Becky si okamžitě krade všechny scény, zato Jess nebo Luke jsou překvapivě dost prázdní a mimo nejdůležitější chvíle i zbyteční. Celá sezóna je ale v první řadě zasmušilým příběhem tří smutných mužů, kterými jsou samozřejmě Eric, Tim a Matt. Všichni shodně cítí, že přestáli svoje pozvání a teď jen čekají, co jim osud může přivát a kterým směrem s nimi zacloumá. Ten způsob, jakým se v texaských pláních i z té největší katastrofy či facky zvednou, mě nepřestává fascinovat. 5. série - 80% - Je až neuvěřitelné, že natolik oblíbený a objektivně výborný seriál se snad v každé sérii neubránil onomu nenáviděnému tvůrčímu kroku, kdy zajímavá postava ze sezóny minulé najednou chybí a v mnoha případech už nikdy není zmíněna. Ať už to byli Waverly, Noelle, Santiago a víceméně i J.D McCoy, ti všichni do dění promluvili více či méně výrazně a pak zmizeli a nevrátili se. K teen seriálům to patří, ale mít takovou fintu v záloze doslova v každé sérii je k divákovu zbláznění. Tentokrát se něco podobného stane dokonce v průběhu jedné série, kdy dost možná nejnosnější linka skončí z minuty na minutu (Epyck) a hojně protěžovaný nový charakter se pár epizod před koncem začne klidit jen do okrajových záběrů (Hastings). Jinak ale současné dění funguje na jedničku. Vyčnívá fenomenální Michael B. Jordan, jehož Vince sice občas postrádá sympatie, ale jeho výkon všechno přebíjí civilností i uvěřitelností. Pravým opakem je Luke. Scénáře ho opakovaně staví do pozice pěkného hodného kluka, ale já nemůžu vystát žádné jeho rozhodnutí a v kombinaci se sveřepým či naopak nijakým výrazem Matta Laurii je pro mě s přehledem tou nejméně oblíbenou hlavní postavou a vědomí, že právě on skončí s tou, se kterou skončí, je pokus o fanservis, který u mě hrubě nevyšel. Přesto budu mít pro texaskou labutí píseň slabost. Návraty všech známých, ať trvají několik epizod nebo jen pár minut, trhají srdce a dokazují, o jak dobře napsané charaktery se jednalo.  A s mojí slabostí pro hořkosladké konce si nemůžu pomoct a dobrovolně pateticky mávám s okřídleným "Clear Eyes, Full Hearts, Can't Lose!" na rtech. (15.09.2022) (méně) (více)