Сумерки женской души
Recenze (1)
Ani ruská kinematografie se ve svých začátcích nedokázala ubránit šablonovitosti, díky níž filmoví producenti rezignovali na jakékoliv umění. Cílem bylo oslovit co nejširší masy vrstev a zavděčit se jejich obecnému vkusu. Evgenii Bauer ruský film vytrhl z této letargie a položil tak základy uměleckému filmu založenému na dosud nevyužitých scénografických možnostech. Jako jeden z prvních objevil filmovou montáž, velký důraz kladl i na vizualizaci jednotlivých scén (srovnání s Griffithem je na místě). Ve zcela zkomercionalizované kinematografii tak otevřel oči škarohlídům a naznačil, že filmy pro běžné publikum lze natáčet i jiným, zcela lidštějším způsobem. V Soumraku ženské duše navazuje na tradici „červených románků“ z aristokratického prostředí a ukazuje, že i z tak banálního tématu dokáže vyabstrahovat drama antických rozměrů. Obsesi z rozervanosti ženského nitra Bauer promítl do postavy Very (Vera Chermova), která díky vlastnímu altruismu přichází o vysněné štěstí. Vybičovaná tragika konce je přece jenom poplatná přílišné touze po emocionální facce a koliduje tak s předchozím dějem. Bauerova náhlá smrt symbolicky uzavírá jednu epochu ruského filmu, který se (již pod hlavičkou sovětský) nadále věnoval propagandistickým tématům. ()