Stará radost

Rukopis téhle americké režisérky se rozhodně nezapře. Je skoro stále stejný, minimalistický, jako by nic neříkající. Pokud mě paměť neklame je to její třetí film, který jsem měl tu možnost vidět. A rozhodně bych ho ocenil nejvíc. Dva dávní kamarádi na společné cestě, která už rozhodně nebude taková, jako když spolu začínali. Tak to ale v životě chodí. Bohužel, nebo možná bohudík, sám nevím. (11.03.2015)

Čas sa nedá zastaviť a preto nám často nezostáva nič iné len smútok za starým a neodbytné obavy pred novým... Aj napriek môjmu priemernému hodnoteniu film nezatracujem. Na niečo takéto však musí mať človek náladu. Vychutnanie si podobnej ľudskej drámy ako je táto - bez slov s medziriadkovým posolstvom a príjemnou melanchóliou v pozadí - vyžaduje naladiť sa na rovnakú mentálnu vlnu s autorom, a to sa mi podarilo iba čiastočne. Na druhú stranu film pôsobí nesmierne upokojujúco, čo môže byť niekedy veľkou výhodou. Poznámka pod čiarou: slimáčik bol perfektný. 65/100 Videné v rámci - Project 52 Films by Woman. (19.02.2016)

Dobre sa o tomto filme premýšľa, no nie úplne ľahko sa naň pozerá. Vlastne: je pochopiteľné, prečo sa mlčí, prečo je tam toľko nedopovedaného, prečo to tam ťaží a prečo tá ťarcha nedovoľuje dýchať. Otázne je, či pointa, ktorá vysvetľuje 70 minút ticha, ospravedlňuje divácke tápanie, mrznutie, brodenie sa... Odpoveď je neistá. (08.02.2013)

Kelly Reichardt možná bude novým objevem, v několika dalších letech, až prorazí co nevidět její novinka nedávno uvedená v Benátkách (Meek's Cutoff). Její intimní snímky si zatím hlídají vlastní nekomplikovanost, která ale ve spojení s typickými hodnotami a prostředky filmů o cestě, filmů o přátelství apod., jež filmařka užívá (záběry na ubíhající krajinu podkreslené hudbou, vyprávění historek, chození, kamarádění, mlčení, loučení), přerůstá v určitou komplexnost: sice je ukázáno málo, ale divák může cítit, že postavy prožívají řadu zvratů, událostí a příběhů i po skončení filmu samotného. Když film působí v každém záběru jako něco zcela normálního, všedního, co člověku připadá, že zažívá každou chvíli taky, je to v jistém smyslu známkou dokonalosti. Zřejmě není jednoduché točit takto; ukáže se, jestli to Reichardtové stačí, nebo postupně začne točit i jinou metodou, každý se časem vyvíjí. (23.09.2010)

Tak tenhle snímek jsem sice vnímala spíš jako chlapskou záležitost, ale může se stát a zřejmě se to i stává mnohým z nás, tím myslím pochopitelně nás ženy. I když pravdou je, že my bychom místo setkání zvolily zřejmě někde úplně jinde. Asi po čtvrt hodině jsem zjistila, že není ani tak důležité poslouchat jejich komunikaci, jako spíš vnímat to neviditelné a nevyřčené mezi oběma bývalými velkými kamarády. Nedá se nic dělat, ale čas se zkrátka vrátit nedá a my si tak v proudu času každý nacházíme nějaké to své místo v našem životě jako v tomhle případě třeba Mark. Jejich putování naprosto úchvatnou přírodou mě chvílemi učarovalo mnohem víc, než bych sama předpokládala, ale to se musí vidět, aby jste mě pochopili a možná to bylo někdy na úkor Marka s Kurtem. Koupel v lese byl jeden z těch nepojmenovatelných momentů, kdy jsem jim záviděla i když mě v jednu chvíli zatrnulo, to přiznávám. Já bych v té vodě sice umrzla, ale u nich jsem měla pocit, že jí mají snad vyhřívanou :-) Je to poměrně zvláštní film, který neoplývá množstvím slov, ale to nevyřčené o kterém jsem psala, na konci vyplyne zcela jasně a zřetelně. (19.01.2014)