Hrdinové a zbabělci

Hrdinovia a zbabelci sú dosť rozporuplným filmom, kde vystupujú veľmi kvalitní herci. Robert Redford film režíroval a tiež v ňom stvárnil aj hlavnú postavu. Film prekvapivo nie je tak priamočiaro antibushovský, ako sa od Redforda očakáva, ale je viac komplexný a snaží sa diváka prinútiť rozmýšľať nad základnými otázkami ohľadom americkej politiky. Akčné scény z Afganistanu slúžia vyslovene na pretrhnutie súvislého toku konverzácií. Spolu tvoria zaujímavú dejovú líniu v nízko rozpočtovom prevedení. (17.11.2014)

Robert to má v hlavě srovnané, ale svého diváka zbytečně podceňuje. Slušně rozehraná trojexpozice rychle zkoumá hranice svých možností, když se na obzoru vynoří zkratky a zjednodušováky, zřejmě za účelem toho, aby problematika oslovila co nejvíc Tondů a Toniček. Afgánská vložka skřípe i bez vlajících hvězd a pruhů, rozhovory mezi kvartetem stěn a čtyřma očima postrádají širší měřítko, nový pohled a dost možná i pointu, která by je učinila něčím víc, než jen návnadou pro případnou politickou diskuzi po filmu. Jako důkaz o tom, že Američané jsou nespokojeni s tím, kam jejich parník směřuje, možná dostatečně výmluvné, jako pokus o stržení kormidla nebo osvětlení proč se tak děje a komu za to děkovat naopak dost nepřesvědčivé. Mám pocit, že Robert ví co by chtěl říct, akorát se mu nechce to říct dostatečně nahlas. Za pár podnětných okamžiků a dobře hrajících šest duší sázím průměr, v mých očích ale patřičně šedivý. Zkusí to po Redfordovi někdo další? Doufejme... (50%) (12.11.2007)

I přes uvedené čtyři hvězdičky (spíš přesně tři a půl) mám s Redfordovým nejnovějším filmem několik výrazných problémů... Ten film má zatraceně chytrý syžet, respektive nápad, že uchopí současný problém prostřednictvím tří odlišných diskurzivních rámců, které nabídnou různá interpretační pole a zmnoží možnosti přístupů. Sledovat diskuze novinářky/politika, učitele/studenta-skeptika a učitele/studentů-těšitelů bylo vlastně strašně vzrušující a úplně jsem měl chuť se zapojit. Není nic zajímavějšího, než když je film obydlený samými chytrými postavami... Válečná linie zase obohacovala diskuzi o argumentační plochu, která by jinak v čistě "kancelářských" diskuzích chyběla. JENŽE ono to celé působí trochu zbytečně, když se centrálními tématy filmu stávají poměrně banální a průhledné problémy, nad kterými se každý novinář/politik/student nebo prostě zajímající se člověk dávno zamýšlel a asi se nedozví nic nového. Chytře vystavěný film nemá dostatečně silné argumenty k tomu, aby přinesl chytrým divákům stejné potěšení z diskuze, jaké prožívají (ne vždy) postavy filmu, protože sami už podobných diskuzí absolvovali řadu, i když možná ne v pozici mocného muže USA. (26.11.2007)

Je to natočené tak trochu na sucho. Zdá se mi, že z příběhu příliš trčí, že autoři chtěli především sdělit své úvahy o účelnosti vedení amerických válek, o odpovědnosti politiků, stejně jako odpovědnosti všech Američanů za Svět. Tím vyprávění jako by chvílemi zadrhávalo, když nad příběhem převažují myšlenky, které je do něj zapotřebí nacpat. Ale i tak moc pěkný film. (30.01.2011)

Po Zařikávači koní dalši film režírujícího herce Roberta Redforda, v němž si zahrál jednu z hlavních rolí a po Otázkách a odpovědích dalši mistrovský kousek, který nejenom že odkrývá mocenské machinace pod pozlátkem médií, ale také film, který formou dialogu vybízí diváka k angažovanosti (nejenom politické, ale i sociální). Scénárista Matthew M. Carnahan po problematické republikánské sračce Království překvapuje tím, že dovede napsat trojrozměrné postavy, jimž vkládá do úst chytré věty a že nepotřebuje přilišně zjednodušovat komplikovanou aktuální otázku. Všichni herci do jednoho jsou vynikající, Mark Isham netlači při mírně patetických výjevech na pilu a Robert Redford je natolik dobrý režisér, že si divák vyloženě přeje, aby byl film delši a odpustí mu i takové zjednodušování ryze pro efekt, jako je absentující diktafon u novinářky anebo všeřikající fotografie rozmístěné po místnosti, které dovedou postavu v myšlenkových pochodech dál. (09.11.2007)