Žaluji

„Jean začal chápat, že nebyl jediný, kdo Edith miloval…“ Žaluji je výborný protiválečný film. Avšak jeho pacifistické vyznění spolu s důrazem na hrůzy a důsledky války (gradující v posledních cca 45 minutách) a slušně zpracovanými a sestříhanými bitevními scénami kupodivu nejsou to nejsilnější na filmu. Tím je příběh o 2 mužích a jejich lásce ke stejné ženě, a pak postavy samotné. Edith dostává skutečný psychologický rozměr až po „poznamenání válkou, Jean toho, dokud jen „trapně“ píše básničky (které jsou naštěstí řešeny jen obrazem a ne slovem), také zpočátku moc nenabízí (naštěstí nezůstane „přizdisráčem“ dlouho), ovšem tatík (lehce zelný mozek nostalgicky vzpomínající na minulost, avšak také milující svoji dceru a toužící po opětovném připojení toho prokletého „Alsaska-Lotrinska) a Francois (temperamentní myslivec se sklonem k tvrdším praktikám, žárlivý ale zcela oprávněně, s trochu zvrhlým smyslem pro humor, ale jinak statečný a milující chlap) člověka zaujmou hned od prvního seznámení s nimi. Každopádně sledovat pozvolný vývoj vztahu manžela a milence (stupňující se už od prvního takřka zázračného podání ruky na frontě) je maximálně poutavé. A místy dokonce i překvapivě zábavné, přičemž kruté scény smrti se pravidelně vyvažují právě úsměvnými scénami (Němci dovolující si manžela rušit při korespondenci, veteráni vášnivě bojující na mapě, rivalita soků na bojišti přenášející se domů na tchána a matku atd.), i když z některých současně mrazí (Francois Jeanovi zasněně povídá o Edith a přes rameno mu visí boty mrtvého spolubojovníka). Až necelá poslední hodinka je už téměř čistě vážná, špinavá a bezvýchodná. Navíc proložená hororovou linkou, ta mě ovšem bohužel zklamala svým moralizováním (kritika slabostí normálních lidí mi přišla mimo vzhledem k tomu, že jinak po celou dobu film žaloval na válku a ty, kteří ji způsobili, to stejné si ale myslím i o lynčování poloněmecké holčičky ostatními dětmi). K tomu byl samotný konec už dost natahovaný, já osobně bych závěrečný střih uvítal už při památné a dojímavé scéně v nemocnici. Proto zůstanu pouze u silných 4*, což mě vzhledem k takovým cca 3/4 filmu docela dost mrzí. Tak či tak mě Abel Gance stejně jako u pozdějšího Au secours nezklamal. (01.06.2015)

Z istého pohľadu príjemné prekvapenie. Protivojnový snímok bez prílišného pátosu, bez prílišnej teatrálneho herectva (na nemý film) a s uceleným a kontinuálnym príbehom, v ktorom má priestor dráma, tragédia a občas i jemný humor. Páčilo sa mi, že tvorcovia občas nezostali iba pri statickej kamere a párkrát sa im podarilo natočiť dynamické zábery. Nevyhne sa však viacerým nelogičnostiam, skratkovitosti v uvažovaní a konaní postáv, viacerým hluchým pasážam, ktoré vyplývajú aj s monštóznej stopáži. Takmer 3 hodiny, ktoré sú rozdelené na 3 dejstvá (de facto 3 filmy) je veľa aj na vola. Škoda aj toho záveru - ono to mal byť asi hororová vsuvka, v ktorej ale iba pomiatnutý vojnový veterán blúzni o mŕtvych naštíviach svojich živých príbuzných, z čoho vznikne akási davová psychóza. Neviem, ako v dobe vzniku, ale dnes to musí pôsobiť nechcene úsmevne. (11.06.2023)

Téměř tři hodiny dlouhý protiválečný film na minimu postav představuje herecký koncert o přerodu člověka od počátku války po její skončení, a je to neuvěřitelný zážitek. Co začíná jako milostný trojúhelník, kde postavy jsou velmi jasně charakterizované, se mění na příběh o přátelství, přechází do epizody o cti a končí žalobou války jako takové ve scéně s padlými vojáky. Ústřední trojice je brilantní, stejně jako ostatní důležité postavy a ačkoliv Gance používá k navození pocitů různé prostřihy, obrazy a jiné imaginace, v tomto snímku to nijak nevadí. (16.12.2022)

Formálna chuťovka, v ktorej Abel Gance ukázal, že je treba s ním počítať v úlohe režiséra rozprávajúceho dôležité príbehy epickou formou. Možno sa môže na prvý pohľad zdať, že táto story je dosť pritiahnutá za vlasy ( ústredný milostný trojuholník ), ale ono to svojou gýčovitou sentimentalitou akosi funguje. Veľkolepý snímok, tak ako to už neraz dokázal nejeden nemý film. (03.03.2018)

Pouhý rok po válce, která pohnula celým světem a vytvořila skutečný časový předěl, jenž byl náhle nepřekročitelný a jakákoliv možnost návratu nemyslitelná, natočil Abel Gance tento nesmírně působivý opus. Až makabrózní vylíčení zničující apokalypsy, v němž nejde ani tak o bojová jatka, jako spíše o následky - morální, psychologické, duchovní. Již úvodní scéna slavnosti dává tušit, že máme co do činění s jedinečným dílem - až magická atmosféra rozechvělých stínů tanečníků na stěnách i na tvářích přihlížejících. Počínající filmový impresionismus v téměř každém záběru doslova kouzlí působivou náladu, ať už rozličnými maskami, lahůdkovým přeostřováním plánů, prolínaček občas jen vzdalujících kameru o pár kroků, průhledy skrze okna či dveře se silným zdrojem světla, siluetovými efekty... Nediegetické vsuvky vytvářející jistý intelektuální konstrukt po mnoho let předcházejí Ejzenštejnovy experimenty (montážní reminiscence francouzsko-pruské války), mnohem výrazněji však působí odlišné druhy montážních sekvencí, především velmi dojemná až geniální metafora loučení skrze výmluvné detaily rukou. Gance jednoduše hýří nápady, které sice roztříštují jednotný styl, avšak slouží co nejpregnantnějšímu vyjádření myšlenky a tématu. Zatímco první dvě kapitoly samy o sobě vytváří soudržné a vypjaté melodrama ve stylu režisérova předchozího snímku (herci zde však podávají velmi civilní výkony a objevují se i odlehčující scény), třetí část se výrazně vyděluje. Kauzální narativní linie se rozplývá a následuje hutná reflexe hraničíaž se stylem obrazové eseje. Mžikový střih, míšení inscenace se záběry týdeníků, reality a fantazie, dialogových mezititulků a obtížných citátů postupně přesouvá děj ze zákopových jatek do vrcholné závěrečné obžaloby. Ta má naprosto ojedinělou podobu masivní kolektivní vize, mrazivé a dechberoucí - zástupy mrtvých míří za pozůstalými, aby zjistili, že jejich oběť byla zbytečná, že svět se vychýlil do takového bodu, kdy již budou takovéto oběti nic než zmarem. Když hrdina nakonec žaluje i samotné Slunce, že bez antipatií vrhá své paprsky na nejen fyzicky zdecimovaný svět, člověka až polévá studený pot. To, že tento nezapomenutelný verdikt nad událostí, která navždy změnila běh civilizace a přinesla zdrcující zjištění, že věci již nelze vzít zpět, vznikl ještě v zanikajícím poryvu dobové vichřice, dodává snímku zvláštní a nevyslovitelný nádech. Cítil jsem z něj něco podobného, jako z Radokovy Daleké cesty, která byla přímo přesycena autentickým a bolestně čerstvým prožitkem. I proto se stává Žaluji snad nejjedinečnější možností, jak se ocitnout tváří v tvář první světové válce. Jakkoli snímek určuje melodramatická konstrukce a přetrvávající ohlasy romantismu, nezdráhám se říct, že autentičtější pocit žádný z pozdějších snímků nabídnout nemůže. (25.10.2011)