Canden (Philip Seymour Hoffman) je úspěšným divadelním režisérem v provinciálním městě Schenectady, ve státu New York. Když ho malé poranění na čele přiměje zamyslet se nad smrtí, umíráním a nad tím, že jeho život bude jednou pravděpodobně zcela zapomenut, pocítí nutnost zanechat po sobě něco významného. Právě jej opouští jeho manželka, malířka miniatur Adele (Catherine Keenerová) i s dcerou Olivií. Ale Canden dostane velký, prestižní finanční grant, se kterým si může dělat, co chce. Odstěhuje se do New Yorku, kde na obrovském jevišti vybudovaném v hangárech vytváří kopii života a natáčí to na video. Čím více tvoří, tím víc se chce dostat blíž k podstatě života. A tím víc cítí, že jeho hra ještě není hotová pro publikum. Trvá to léta. Nakonec v jeho hře vystupují všichni, které znal, on sám, jeho lásky, děti a mnoho jiných.
Celý film působí jako krabicová hra, kde je uvnitř vždycky další krabička. Režisér Charlie Kaufman zkouší film naplnit nepředvídatelností, sny, zklamáním a různými fobiemi. Části i celek. Jeho hlásnou troubou je hlavní hrdina Canden Cotard. Kaufman udělal jeden z mála opravdových experimentálních filmů, navíc ve velké produkci. Časové a místní hranice se tu posouvají bez omezení a souvislosti. Tento experiment si úspěšně pohrává s našimi slabostmi, ale ne s každodenní obětavostí či hrdinstvím. Ne proto, že by si Kaufman kladné stránky života neuvědomoval, ale je mu cizí pochopení, že lidské talenty, schopnosti, odvaha a rozhodnost mohou být zcela k ničemu, pokud jejich okolnosti nebyly příznivé. Nakonec se pokouší představit si život jako hru, kde každý hraje svou vlastní hlavní roli. Pokud máte rádi složitě zapletené příběhy s mnoha různými narážkami, náznaky a objevy v nitkách životní tapisérie, pak budete tento film obdivovat. Je tu mnoho dvojsmyslů a nejasností, které se dají odkrývat (například jméno filmu a hlavního postavy), alegorií a nereálné reality.(oficiální text distributora)
FlyBoy
Svet na pomedzí reality a fikcie-kde je čas nekoncentrovaný, chronológia zmätená-sa statočne snaží ozrejmiť zmysel svojho bytia. Hra o randení, rodení, smrti, živote a rodine? Temný mesiac osvetľujúci temný svet? Charlie Kaufman sa obnažuje do samej nahoty a reflektuje vlastné skepsy ohľadom ľudského živorenia. Depresia, paranoja, vnútorný audit (kto som, prečo som, na čo tu vlastne som?) a zopár ďalších atribútov kreuje postmoderný, časovo roztrieštený a mentálne vysoko náročný kolos v ktorom sa nie každý nájde. Obsah víťazí nad formou, badať autorovu únavu a následné nutkanie vyjadriť veľa vecí naraz. Otvorenosť má však zelenú a aj keď nemám potrebu sa stotožňovať o "Syncdoche, New York" so zanietením uvažujem. " Všetko je komplikovanejšie než si myslíš. Vidíš len desatinu pravdy. Existuje milión vlákien vedúcich od každého rozhodnutia. Každým rozhodnutím môžeš svoj život zničiť. Ale možno to nebudeš vedieť 20 rokov a možno vôbec nikdy nenájdeš tú prapríčinu. Dostaneš len jednu šancu, aby si si s tým poradil. Skús to a pochop vlastné rozpory. Hovoria, že osud neexistuje, ale existuje, je tým, čo si vytvoríš. Keby svet pokračoval na veky vekov, ty si tu len na zlomok sekundy. Väčšinu času stráviš mŕtvy alebo ešte nenarodený. Zatiaľ čo si nažive, márne čakáš, premrháš roky kvôli telefonátu, dopisu alebo pohľadnici od niekoho aby to dal do poriadku. A ten nikdy nepríde. Tráviš svoj čas v neurčitom smútku (v neurčitej nádeji), že príde niečo dobré, aby si sa cítil prepojený, úplný, milovaný. V skutočnosti som tak rozhnevaný, tak zkurvene smutný a pocítil som toľko zkurvenej bolesti tak zkurvene dlho. A tak isto dlho som predstieral, že som v poriadku, len aby som išiel ďalej, len pre...Neviem prečo. Možno preto, že nikto nechce počuť o mojich útrapách, lebo má dosť svojich vlastných. Chodte všetci do prdele." Fellini by mal dozaista radosť...(15.8.2009)
DaViD´82
Nyní již konečně chápu proč si to chtěl Kaufman natočit sám. Je to příliš osobní film. Ovšem nechápu jak to, že je stále mezi živými. Protože jestli tohle vychází byť jen minimálně z jeho vlastních zkušeností, tak by měl dle vší logiky již dávno spáchat sebevraždu. Jinak je to ale vlastně nejnormálnější i nejcivilnější kaufmanovka. Což ani zdaleka neznamená, že je to byť jen trochu normální snímek. Normální tedy sice ne, ale sakra pravdivý a pravděpodobně nejdepresivnější filmový debut historie ano. Jenomže... Jenomže to platí pouze o polovině filmu. O druhé půlce taktně pomlčím, jelikož bych musel být hodně sprostý, abych ze sebe dostal to zklamání nad tím, jak lze potopit něco TAK dokonalého. To jsem chtěl pro změnu páchat (sebe)vraždu já.(28.2.2009)
PinokKio
Roky jdou dál, ale Caden, který záhadně umírá (jen se to nějak vleče), se nehodlá s časem smířit. A vlastně ani s realitou, kterou velkolepě režíruje ve větších a větších formách, aby se dopátral odpovědi, proč to všechno. Charlie Kaufman opět popustil uzdu fantazii, takže se dočkáme spousty příběhů v příběhu, šťastného obývání hořícího domu, tajuplného deníčku ztracené dcerky a množství chaosu v hlavě, který si teď musím nějak poskládat.(16.9.2012)
SarumanKo
Brilantne rozohraný príbeh životom bičovaného umelca v prvej polovici filmu sa v dobrom slova zmysle začne utápať pod nánosmi veľmi ťažko vstrebateľnej metafikcie v polovici druhej. Chcelo to viac pozretí, hoci veľmi expresívne to pôsobilo už prvý raz.Kaufman je studnicou originálnych nápadov a tém atraktívnych hlavne pre „filmársky“ založených divákov, ktorí majú radi postmodernú snahu prelamovať hranice medzi realitou a fikciou. (10/10)(26.1.2014)
kleopatra
"Říká se, že není žádný osud, ale on je. Je to to, co stvoříte, a i když svět jde dál po věky věků, jste tu jen na zlomek zlomku vteřiny, většinu svého času trávíte tím, že jste mrtví nebo dosud nenarozeni, ale dokud žijete, ztrácíte roky marným čekáním, kdy zavolá, napíše, či na vás pohlédne někdo nebo něco a vše bude dobré. A nikdy to nepřijde. Nebo se vám to zdá, ale není to skutečné. Tak trávíte život mlhavou lítostí či mlhavou nadějí, že se přihodí něco dobrého, abyste měli pocit, že jste zapojeni, že jste celí, že jste milovaní. A pravda je, že cítím takový hněv, a pravda je, že je mi kurevsky smutno, a pravda je, že se už kurevsky dlouho cítím kurevsky zraněný a stejně dlouho se tvářím jako by nic, abych to vůbec snesl. Jenom nevím proč. Možná proto, že o mých strastech nikdo nechce slyšet, protože mají dost vlastních. Nuže, jděte všichni do prdele. Amen". Drobet složitě zkonstruovaný, odporně podmanivý pomník tvůrčí i lidské osamělosti. Jakou si jí uděláme, takovou ji máme. Živijó.(2.3.2010)