Canden (Philip Seymour Hoffman) je úspěšným divadelním režisérem v provinciálním městě Schenectady, ve státu New York. Když ho malé poranění na čele přiměje zamyslet se nad smrtí, umíráním a nad tím, že jeho život bude jednou pravděpodobně zcela zapomenut, pocítí nutnost zanechat po sobě něco významného. Právě jej opouští jeho manželka, malířka miniatur Adele (Catherine Keenerová) i s dcerou Olivií. Ale Canden dostane velký, prestižní finanční grant, se kterým si může dělat, co chce. Odstěhuje se do New Yorku, kde na obrovském jevišti vybudovaném v hangárech vytváří kopii života a natáčí to na video. Čím více tvoří, tím víc se chce dostat blíž k podstatě života. A tím víc cítí, že jeho hra ještě není hotová pro publikum. Trvá to léta. Nakonec v jeho hře vystupují všichni, které znal, on sám, jeho lásky, děti a mnoho jiných.
Celý film působí jako krabicová hra, kde je uvnitř vždycky další krabička. Režisér Charlie Kaufman zkouší film naplnit nepředvídatelností, sny, zklamáním a různými fobiemi. Části i celek. Jeho hlásnou troubou je hlavní hrdina Canden Cotard. Kaufman udělal jeden z mála opravdových experimentálních filmů, navíc ve velké produkci. Časové a místní hranice se tu posouvají bez omezení a souvislosti. Tento experiment si úspěšně pohrává s našimi slabostmi, ale ne s každodenní obětavostí či hrdinstvím. Ne proto, že by si Kaufman kladné stránky života neuvědomoval, ale je mu cizí pochopení, že lidské talenty, schopnosti, odvaha a rozhodnost mohou být zcela k ničemu, pokud jejich okolnosti nebyly příznivé. Nakonec se pokouší představit si život jako hru, kde každý hraje svou vlastní hlavní roli. Pokud máte rádi složitě zapletené příběhy s mnoha různými narážkami, náznaky a objevy v nitkách životní tapisérie, pak budete tento film obdivovat. Je tu mnoho dvojsmyslů a nejasností, které se dají odkrývat (například jméno filmu a hlavního postavy), alegorií a nereálné reality.(oficiální text distributora)
larelay
Totalne absolutne psycho, depresia, smutok, fantasmagoria. Ano, vymenuvam vlasnosti Kaufmanovych filmov. Ale tento kusok ma dostal na same dno, z niektorych scen mi bolo az nevolno, stopaz je priiiiserne dlha a hlavne, aj napriek tomu, ze ma film skvely namet, nemohla som sa zbavit pocitu, ze uz som to niekde videla a lepsie. Viem, ze pojdem proti davu, medzi doterajsimi hodnoteniami som ako cierna ovca, ale ja hodnotim filmy podla pocitov, ktore u mna zanechali a ako dlho si ho chcem pamatat. Na tento som chcela zabudnut este predtym, ako skoncil. Bohuzial, velmi sme si nesadli.(27.2.2009)
Bluntman
Synekdocha, život a 1/2. Nebudu nijak zastírat, že režijní debut Charlieho Kaufmana osloví především melancholiky se sklony k depresím a že je nutné k alespoň částečnému pochopení ho vidět několikrát. Oceňuji ale jeho nesmírně podvratnou formální stránku, která je věrná titulní synekdoše v názvu: vypravěčsky jsme neustále klamáni, protože až zpětně po některých scénách se dozvídáme, že šlo o fiktivní konstruk uvnitř modelu, stylisticky je sice většina scén snímána v celcích, ale až krátce poté se díky velkému celku dozvíme, že tohle nebylo doopravdy, ale uvnitř konstruktu. Jednoduše: tenhle debut má nápadů na rozdávání a zatímco u první poloviny lze oceňovat výborně zahrané a především napsané, žijící a skutečně dýchající postavy ocitájící se v bizarních scénách, druhá je svéráznou variací na Felliniho 8 a 1/2 a opravdu komplexně postihuje mnohdy černohumorné lidské žití, resp. přežívání. Ještě že u Charlieho Kaufmana to je jen stav mysli, jinak by diváci po zhlédnutí houfně páchali hromadné sebevraždy. 10/10(3.3.2009)
asLoeReed
Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on.(16.1.2010)
Janek
Zklamání. Kaufman má svěží nápady, ale v tomto případě jsem trošku zmaten. Nevím totiž, zdali se na filmu podepsali ´nůžky´, nebo Kaufmanovo vedení a zrealizování samotné. Snímek působí dojmem, že měl původně 260 minut a že byl zkrácen na polovinu. Synecdoche, New York působí zmateně, chvílemi nudí a některé herečky zde mají vyloženě symbolický prostor (minimálně ´zvláštně´ působí obsazení Emily Watson či Dianne Wiest). Obsazeno je to skvěle - ale tak nějak "Proč?". Kaufman se coby obtloustlé slabošské alter ego opět vsadil do hlavní role - a tím si uřízl větev - Synecdoche se totiž nedá nesrovnat s Adaptací, kterou tak mistrně natočil videoklipy vytrenovaný Spike Jonze. Kaufman coby debutátor obstál opravdu slušně, jediná potíž je v tom, že svými předchozími projekty nasadil laťku tak vysoko, že by musel natočit Občana Kanea, aby se přeskočil (a není toto ta opravdová deprese?). 60%(13.3.2009)
Faidra
Canden je jako mnoho z nás herců života, kteří permanentně dostáváme angažmá v nejhorší šmíře, zapomínáme text, spoluúčinkující se na nás dívají svrchu, dramaturg je naložený v lihu, nápověda má chronické pracovní absence a jsme vyčerpaní z toho, jak ve vlastní životní hře dostáváme jen samé vedlejší role. Ale na rozdíl od nás to umí zrežírovat a Charlie Kaufman napsat.(9.8.2013)