Canden (Philip Seymour Hoffman) je úspěšným divadelním režisérem v provinciálním městě Schenectady, ve státu New York. Když ho malé poranění na čele přiměje zamyslet se nad smrtí, umíráním a nad tím, že jeho život bude jednou pravděpodobně zcela zapomenut, pocítí nutnost zanechat po sobě něco významného. Právě jej opouští jeho manželka, malířka miniatur Adele (Catherine Keenerová) i s dcerou Olivií. Ale Canden dostane velký, prestižní finanční grant, se kterým si může dělat, co chce. Odstěhuje se do New Yorku, kde na obrovském jevišti vybudovaném v hangárech vytváří kopii života a natáčí to na video. Čím více tvoří, tím víc se chce dostat blíž k podstatě života. A tím víc cítí, že jeho hra ještě není hotová pro publikum. Trvá to léta. Nakonec v jeho hře vystupují všichni, které znal, on sám, jeho lásky, děti a mnoho jiných.
Celý film působí jako krabicová hra, kde je uvnitř vždycky další krabička. Režisér Charlie Kaufman zkouší film naplnit nepředvídatelností, sny, zklamáním a různými fobiemi. Části i celek. Jeho hlásnou troubou je hlavní hrdina Canden Cotard. Kaufman udělal jeden z mála opravdových experimentálních filmů, navíc ve velké produkci. Časové a místní hranice se tu posouvají bez omezení a souvislosti. Tento experiment si úspěšně pohrává s našimi slabostmi, ale ne s každodenní obětavostí či hrdinstvím. Ne proto, že by si Kaufman kladné stránky života neuvědomoval, ale je mu cizí pochopení, že lidské talenty, schopnosti, odvaha a rozhodnost mohou být zcela k ničemu, pokud jejich okolnosti nebyly příznivé. Nakonec se pokouší představit si život jako hru, kde každý hraje svou vlastní hlavní roli. Pokud máte rádi složitě zapletené příběhy s mnoha různými narážkami, náznaky a objevy v nitkách životní tapisérie, pak budete tento film obdivovat. Je tu mnoho dvojsmyslů a nejasností, které se dají odkrývat (například jméno filmu a hlavního postavy), alegorií a nereálné reality.(oficiální text distributora)
sepp
Typicka absurdni Kaufmanovina, ktere tak zboznuji. Tezko slovy popsatelne, myslenkove pochopitelne, k prevypraveni uchopitelne. Zanecha hluboky dojem a nuti cloveka premyslet vic nez by chtel - ale v pozitivnim slova smyslu. A spousty tech eci nedojdou, takze uz po prvnim shlednuti divak vi, ze "tohle proste musi videt nekdy jeste jednou". A je pravdou, ze Synekdocha je asi jeho nejsmutnejsim scenaristickym pocinem. A jako rezijni debut bych ji nazval i brilantni. Presto tomu neco malo chybelo, nebo naopak tam bylo neceho az prilis - a to zrejem opravdu one prehnane sebereflexe tvurce v jeho hlavni postave. Odlehcenejsi ton by zrejme snimku v nekolika mistech prospel. Ale to je proste Kaufman, kdyz se do neceho vrhne, nedela kompromisy. Proto bych sve finalni zhodnoceni shrnul jako nekde mezi 4* a plnym poctem.(22.12.2009)
larelay
Totalne absolutne psycho, depresia, smutok, fantasmagoria. Ano, vymenuvam vlasnosti Kaufmanovych filmov. Ale tento kusok ma dostal na same dno, z niektorych scen mi bolo az nevolno, stopaz je priiiiserne dlha a hlavne, aj napriek tomu, ze ma film skvely namet, nemohla som sa zbavit pocitu, ze uz som to niekde videla a lepsie. Viem, ze pojdem proti davu, medzi doterajsimi hodnoteniami som ako cierna ovca, ale ja hodnotim filmy podla pocitov, ktore u mna zanechali a ako dlho si ho chcem pamatat. Na tento som chcela zabudnut este predtym, ako skoncil. Bohuzial, velmi sme si nesadli.(27.2.2009)
swamp
Těžké, hodně těžké.. Charlie Kaufman, jeden z nejzajímavějších scénáristů všech dob (dobře.. tak minimálně dneška), natočil pseudo? opus o perfekcionistickém divadelním režisérovi, kterého neskutečně ztvárnil excelentní Philip Seymour Hoffman. Pro Kaufmana je to režisérský debut (scénář si samozřejmě napsal sám), pro Hoffmana to muselo být bilancování nad tím "co, koho a jak má hrát.." Neříkám, že jsem toto drama pochopil od začátku do konce.. ba neříkám ani to, že jsem ho vůbec pochopil - ovšem údernost emocí (ať už hraných či hraně hraných), kterými na mě zaútočilo, se nedá vyslovit. Charlie Kaufman je minimalistický megaloman, který otevřel svou duši a dal nám do ní nahlédnout - ať už je to duše pravdivá, či vymyšlená. "Synekdocha (řecky syn-ek-doché, sdílená, spolu míněná část) je jazyková či rétorická figura, při níž je název celku použit pro označení části nebo naopak název části pro označení celku. Například 'noční nebe zářilo' místo 'hvězdy svítily' nebo 'pod rodnou střechu' místo 'domů'." "Synekdocha patří mezi tropy a blízce souvisí s metonymií, takže se někdy pokládá za její zvláštní případ. Při přesnějším rozlišování je synekdocha použití názvu části pro celek nebo opačně, použití nadřazeného nebo podřazeného pojmu, kdežto metonymie předpokládá myšlenkové nebo věcné spojení mezi oběma názvy a metafora znamená použití nepříbuzného pojmu z jiné oblasti."(30.10.2009)
Xmilden
O čem to bylo? Přemýšlím. Jo už vím, o ničem! Totální zklamání a nepochopení tohoto díla filmového "magora" Charlie Kaufmana. Pokud mě skvěle bavil svou Kůží Johna Malkhoviche, byl originální ve Věčném svitu neposkvrněné mysli, odpustil jsem mu slabší chvilku v Adapataci. Tady bohužel vyhořel na celé čáře. Film je zoufalá scénaristická onanie, kterou není schopen můj mozek pobrat. Hvězdičku dávám pouze za opět přesvědčivého P. S. Hoffmana. PS: První polovinu filmu jsem v pohodě zvládal, ale druhá polovina je jen náhodně poskládaný slepenec všelijakých scének. PS2: Čtu si tady komentáře a upřímně skládám poklonu všem kterým se to líbilo.(18.1.2011)
asLoeReed
Řekl bych, že moc lidí si nemůže jen tak vzpomenout, co znamená lingvistický a poetický pojem "synekdocha", tedy takové označení věci, kdy je pojmenována jen její část (či opačný případ - označení jedné části pojmenováním celého celku), a tak dost myšlenek při sledování nezastavitelně proudícího času filmu věnuje uvažování, proč se Kauffmanův absurdní pletenec takto jmenuje. Náhle to dostává jasný smysl a chytré zabarvení: ve fikčním světě kompletní, celkové fabule je synekdoticky pojmenován celý svět, v hale, kde se za nevyčerpatelný státní grant snaží divadelník Cotard s Cotardovým syndromem sinscenovat svůj masterpiece, bohatě pravdivé komplexní dílo vypovídající o životě, se přibližuje newyorkský svět téměř zrcadlovým zhmotněním její části, v níž přeci stojí i tato hala, a proto se musí v určitou chvíli dočkat vlastního obrazu, stejně jako lidé, kteří tu hrají, nebo je režírují, nebo hrajou ty, co jsou hráni, a obloukem se systematicky stane zas někdo režisérem původního režiséra samotného a organizuje jeho gesta, mimiku, pohyb po place, aby nevznikla logická chyba. Musí dát práci, zvládnout takovouto strukturu napsat. Pro Kauffmana ale hra neskončila - rozhodl se, že labyrint svého fikčního světa částečně převede do světa reálného, a usedl na pomyslné režisérské křeslo, odkud měl nejlepší výhled kontrolovat, jak jeho plán ožívá ve filmových studiích a exteriérech, a možnost organizovat celou věc s již definitivní platností. Můžeme si myslet, že pravděpodobně jiná cesta nebyla - divadelní podoba tohoto nápadu, je, jak je ve filmu popsáno, nezrealizovatelná (divadlo, pokud mu chybí diváci, v podstatě není divadlem, v Synekdoše tedy probíhá stále zatím dvacetiletá zkouška), zatímco film si již své publikum najde. Charlie Kauffman tak vyřešil tento problém a vyzval k empatickému následování ty diváky, kteří budou chtít - zapojit logické myšlení, smysl pro systematičnost, chápání, jak fungují přenos divadelního projektu do filmu a přirozený svět New Yorku do divadelní inscenace a svět jako celek, ten náš, reálný, do divadla i filmu zároveň, tak jako je zapojil on.(16.1.2010)