Režie:
Charlie KaufmanScénář:
Charlie KaufmanKamera:
Frederick ElmesHudba:
Jon BrionHrají:
Philip Seymour Hoffman, Jennifer Jason Leigh, Michelle Williams, Samantha Morton, Catherine Keener, Emily Watson, Dianne Wiest, Hope Davis, Robert Seay (více)Obsahy(2)
Každý člověk je hvězdou svého vlastního života. Autorská zpověď scenáristy a režiséra Charlieho Kaufmana... Americký filmař Charlie Kaufman bývá považován za jednoho z nejoriginálnějších tvůrců současnosti. Rychle se proslavil jako autor surrealisticky laděných scénářů k filmům V kůži Johna Malkoviche (1999), Adaptace (2002) a Věčný svit neposkvrněné mysli (2005). Poté se poprvé ujal i režie a debutoval autorským snímkem Synecdoche, New York (2008). Děj se točí kolem života divadelního režiséra Cadena Cotarda, jehož menší poranění na hlavě přiměje k hlubokému zamyšlení nad vlastní smrtelností a pocítí nutkavou touhu po sobě zanechat neochvějně pravdivou a skutečnou divadelní hru. Díky velkorysému finančnímu grantu se pokouší inscenovat nekompromisní nadčasové dílo, v němž dokáže otisknout své pravé já. Mistrovské dílo nemá pojednávat o vztazích, ale o smrti a zachytit kopii života. Čím víc se ale touží přiblížit věrné skutečnosti, tím víc se ztrácí v souvislostech a časové chronologii. Na obrovském jevišti vybudovaném v newyorském hangáru se představí dvojníci všech, které během svého života miloval. Stárnoucí Caden však stále nedokáže být s výsledným tvarem spokojen a hranice mezi skutečným životem a inscenací se začíná stírat. Režisér Charlie Kaufman inscenuje mnohovrstevnaté nepředvídatelné představení pro náročné diváky o pomíjivosti života. V originální umělecké zpovědi reflektuje všechny své životní obavy, fobie a pochyby. V hlavní roli osamělého a výstředního divadelního režiséra zazářil Philip Seymour Hoffman. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (315)
K tomuhle filmu bych chtěl říct jen tři věci: (i) Duševní chorobou modernismu byla paranoia, duševní chorobou postmodernismu je schizofrenie a duševní chorobou nastávající současnosti bude chcípáctví. Tímto už dnes poměrně zavedeným termínem, který si oblíbily zvláště feministky, se označuje anti-hrdina osobního, autorského filmu, který je vydáván, většinou nezakrytě, za autorovo alter ego. Jde zároveň i o jakýsi narcisistní obraz. Chcípák je prostě ten, kdo věří, že i když „zvrací z mostu” a putuje od ničeho k ničemu, je v něm potenciál supermana, který mu ovšem nepřátelský okolní svět nedovolí realizovat. Podobně vedenou sebeprezentaci a budování image podivného outsidera Kaufmana, jež filmem prorostl natřikrát jako scénárista, režisér a postava Hoffmana, prosazuje i Synecdoche, New York. Jenže zatímco u českého filmu by každý takový chcípácký sklon vyvolal nevoli a podrážděnost, u zahraničního filmu nic podobného nehrozí, poněvadž je apriori shledán za „znamenité sebevyjádření osobitého tvůrce“. Jako bychom neustále spláceli dluh autueroské politice z padesátých let soustředěné kolem časopisu Cahiers du Cinéma. Kaufman se ale s feministkami vypořádal po svém – žena představuje mizející mikrodetail (malířka miniatur Catherine Keener příběh skutečně opustí), naopak muž-chcípák uskutečňuje přes kvasící makrodetail (kopie NY) jakousi neurčitou vizi či poslání. (ii) Synekdocha v názvu filmu apeluje vedle oněch dvou bipolárních gender-detailů na neodlučitelnost formy a obsahu, s níž se řada diváků nemůže dlouhodobě vyrovnat. Obsah je ale, zvlášť v kinematografii, formou, protože každou informaci nutnou k sestavení příběhu obdrží divák ze stylu, z něhož je příběh utkán. Hoffmanovo úsilí v hangáru, kde části označují celek a celek označuje část, velmi blízké sepjetí formy a obsahu názorně ilustruje. (iii) Člověk, který není schopen nic udělat, to je ten nejnepříjemnější člověk. Na takového se divák ani nechce dívat. Cítí v něm příliš sám sebe, a přitom si to nechce přiznat. Jako by se divák snadněji identifikoval s postavou, jež mu povahově není blízká, což je přinejmenším kuriózní. Vztah divák-Hoffman tak ustavičně přebíhá mezi identifikací, danou hollywoodskými návyky (představuji si sama sebe v jeho pozici), empatií (chápu jeho situaci, ale udržuji si odstup) a distancí (nezajímá mě) a znesnadňuje imerzivní vstup do filmu. ()
Synekdocha je dalším těžko uchopitelným konstruktem Charlieho Kaufmana, který asi lze doporučit pouze náročnějším divákům. (I když ostatní nejspíš odradí už rébus v podobě názvu.) Vytváření divadelní hry na námět vlastního života včetně neustávajících aktualizací a přeobsazování herců vytváří čím dál složitější situace, ve kterých se psychologické drama mění v absurdní komedii. Herecké obsazení je výborné, škoda, že mnoho z těch skvělých herců má jen tak malé role. ()
Na svet prišiel ďalší pozoruhodný príbeh Charlieho Kaufmana a s ním aj znova veľa rozporuplných reakcií, odlišných názorov. Charlieho doteraz len scenáristická tvorba sa vždy uchýlila k myšlienkam a nápadom, ktorý by každý označil akokoľvek len nie neoriginálne, či tuctové. Nápady, ktorých spracovanie muselo režisérom priniesť mnohé nástrahy, malichernosti, či lapálie. A možno aj preto za kameru musel zasadnúť už aj samotný Charlie. Spolupráca na doterajších filmoch mu priniesla dobré základy na to, aby pri práci režiséra nespanikáril a myslím, že sa tak ani nestalo. Film má dosť dobrú konštrukciu, v záverečnej polhodinke sa ako najvyšším poschodiam budovy, opomenutím stavebného plánu, podlomila statika a ako celok tak film nepôsobí príliš kompaktne. V prvej hodine ide všetko ako po masle, pretože ide vlastne len o klasický vzťahový príbeh, ktorý je okorenený poriadne tvrdým, tragickým a depresívnym humorom, ktorý nie každý do tohto žánru dokáže zaradiť. Následne však scenár prichádza s niečím, čo sa snaží vymknúť spod môjho opisu filmu v jeho prvej hodinke. Prichádzajú nápady a myšlienky tradično kaufmanovské, ktoré miestami hraničia s mysterióznosťou, či fantasy prvkami. Jedno je ale z môjho pohľadu nanajvýš jasné - nemuseli prísť! Charlie si toho na začiatok naložil na plecia snáď ešte viac, ako jeho hlavná postava Caden Cotard, a v závere mu to nepríjemne uteká pomedzi prsty. 75%. ()
Charlie Kaufman umí psát sice hodně zajímavé a specifické scénáře, ovšem i ty potřebují být ukočírovány tím správným režisérem. A tím Kaufman evidentně není. V jeho režii tak vzniknul až příliš nesourodý, nudný a docela i divný film, který mě ničím moc neoslovil. Snad jen výbornými hereckými výkony, ale ty byly při pohledu na obsazení celkem jasné. ()
Osobitý a hodně svérázný scénarista Charlie Kaufman se poprvé ujal režie svého psaného výtvoru a vznikl těžkopádný a složitě poskládaný snímek, který rozhodně není pro každého. Neříkám, že bych si nějak ujížděl na předchozích "Kaufmanovkách" (vyjma dokonalého "Věčného svitu") ale díky schopným režisérům, kteří se s jeho látkou dokázali poprat se většinou jednalo alespoň o zajímavé filmy. Tentokrát ne. Kaufman si s režií neví rady, herci občas neví co hrát a já osobně nevím o čem jeho nejnovější počin byl. Možná o režisérovi s tvůrčí krizí, kterého opustila manželka, nebo o hypochondrovi, kterému jednoduše haraší, to však ví asi jen pan režisér a scénarista v jedné podobě a pár vyvolených, kteří snímek hodnotí 4* a výše. ()
Galerie (24)
Zajímavosti (5)
- Významný filmový kritik Roger Ebert film na konci roku 2009 označil za najlepší film desaťročia. Ďalej sa vyjadril nasledovne: „Prvýkrát som film zhliadol a vedel som, že ide o skvelý film, ktorý som nedokázal úplne vstrebať. Druhýkrát som ho zhliadol, pretože som to potreboval. Tretíkrát ho zhliadnem, pretože budem chcieť.“ (Hamaradža)
- Příjmení hlavního hrdiny odkazuje ke Cotardovu syndromu, vzácné neuropsychiatrické poruše. Postižený věří, že postrádá krev či vnitřní orgány nebo že je mrtvý a jeho tělo se rozkládá. (Pumiiix)
- "Synekdocha" je výraz používaný v přeneseném smyslu tehdy, když je název části používán pro celek nebo název celku pro část, specifické pro obecné nebo obecné pro specifické, jako například plachta pro loď nebo Kresus pro bohatého muže. (slovníková definice) (POMO)
Reklama