Canden (Philip Seymour Hoffman) je úspěšným divadelním režisérem v provinciálním městě Schenectady, ve státu New York. Když ho malé poranění na čele přiměje zamyslet se nad smrtí, umíráním a nad tím, že jeho život bude jednou pravděpodobně zcela zapomenut, pocítí nutnost zanechat po sobě něco významného. Právě jej opouští jeho manželka, malířka miniatur Adele (Catherine Keenerová) i s dcerou Olivií. Ale Canden dostane velký, prestižní finanční grant, se kterým si může dělat, co chce. Odstěhuje se do New Yorku, kde na obrovském jevišti vybudovaném v hangárech vytváří kopii života a natáčí to na video. Čím více tvoří, tím víc se chce dostat blíž k podstatě života. A tím víc cítí, že jeho hra ještě není hotová pro publikum. Trvá to léta. Nakonec v jeho hře vystupují všichni, které znal, on sám, jeho lásky, děti a mnoho jiných.
Celý film působí jako krabicová hra, kde je uvnitř vždycky další krabička. Režisér Charlie Kaufman zkouší film naplnit nepředvídatelností, sny, zklamáním a různými fobiemi. Části i celek. Jeho hlásnou troubou je hlavní hrdina Canden Cotard. Kaufman udělal jeden z mála opravdových experimentálních filmů, navíc ve velké produkci. Časové a místní hranice se tu posouvají bez omezení a souvislosti. Tento experiment si úspěšně pohrává s našimi slabostmi, ale ne s každodenní obětavostí či hrdinstvím. Ne proto, že by si Kaufman kladné stránky života neuvědomoval, ale je mu cizí pochopení, že lidské talenty, schopnosti, odvaha a rozhodnost mohou být zcela k ničemu, pokud jejich okolnosti nebyly příznivé. Nakonec se pokouší představit si život jako hru, kde každý hraje svou vlastní hlavní roli. Pokud máte rádi složitě zapletené příběhy s mnoha různými narážkami, náznaky a objevy v nitkách životní tapisérie, pak budete tento film obdivovat. Je tu mnoho dvojsmyslů a nejasností, které se dají odkrývat (například jméno filmu a hlavního postavy), alegorií a nereálné reality.(oficiální text distributora)
kOCOUR
Tam, kde se střetává Kaufmanova vášeň v házení strastí i povinností na svá alter ega (jednou by měl odhodit zábrany a zahrát sám sebe – neoriginálně a naprosto rutinně, chtěl bych to vidět) s hledáním neuróz a důvodů, proč být v depresi, raší překvapivě upřímná autorská výpoveď. Kaufman jako by odcházel a chtěl nám říct, že za těmi zábavnými filmy stojí ve skutečnosti hodně smutný chlapík, královský šašek, který chtěl být oblíbený, ale zůstal šaškem, protože neměl na to být opravdu veselý. Pokud je New York pravdivý, není se čemu divit. Na druhou stranu, natočit o tom klasický kaufmanovský film jen posiluje pocit téhle bezradnosti. Takže se motáme v klasickém mystifikačním kruhu (účel nebo hra – a tedy účel?), kde místo racionálna zůstávají čisté pocity a dojmy. Kaufman-režisér je zvládl replikovat bravurně, Kaufman-scenárista nabídl pouze povrchní hloubku, která se brzy okouká a do uspokojivého finiše doběhne z posledních sil. I tak si cením otevřenosti, s jakou se tu věci říkají a upřímnosti, s jakou se dělají. 70%(8.3.2009)
Chrustyn
Osobitý a hodně svérázný scénarista Charlie Kaufman se poprvé ujal režie svého psaného výtvoru a vznikl těžkopádný a složitě poskládaný snímek, který rozhodně není pro každého. Neříkám, že bych si nějak ujížděl na předchozích "Kaufmanovkách" (vyjma dokonalého "Věčného svitu") ale díky schopným režisérům, kteří se s jeho látkou dokázali poprat se většinou jednalo alespoň o zajímavé filmy. Tentokrát ne. Kaufman si s režií neví rady, herci občas neví co hrát a já osobně nevím o čem jeho nejnovější počin byl. Možná o režisérovi s tvůrčí krizí, kterého opustila manželka, nebo o hypochondrovi, kterému jednoduše haraší, to však ví asi jen pan režisér a scénarista v jedné podobě a pár vyvolených, kteří snímek hodnotí 4* a výše.(13.12.2009)
Sobis87
Podivně krásné a krásně depresivní představení, při jehož sledování jsem si připadal, jako kdyby se mi smutný klaun,ten nejsmutnější klaun, co znám, snažil otevřít oči tím, že mi je narve do žil, aby putovaly mojí oběhovou soustavou a tak si prohlédly všechen ten pulzující hnus, který se může každou další chvílí rozložit na NIC...a já si pak uvědomil, že můj život je jen pokus o špatný vtip, kterému se já nikdy nezasměji, a který je navíc vyprávěn dost krátce na to, abych ho stihl pochopit. Charlie Kaufman mi v tomto filmu ukázal své deprese a strachy a stihl tak odhalit i strachy mé...a určitě nejen ty mé. Tenhle New York, který postavil, je každého z nás. Geniální...nelítostné 100%(22.4.2009)
Ant
Divné filmy mám ráda. Dokonce nemám žádný problém ani s depresivními divnými filmy. Ale jen pokud si z nich něco odnesu a pokud mě jejich sledování baví. Tady se to zastavilo v půli cesty. Synecdoche, NY je divný film s hodně depresivním příběhem, kdy se celá bizarnost děje stupňuje úměrně s tím, jak se film blíží ke konci. Ne že bych od filmu, který si z velké části zabývá smrtí, čekala nějakou rozjuchanou podívanou, ale od tak vysilujícího filmu bych aspoň očekávála, že na mě zanechá nějaký hlubší otisk. A to se tady nestalo. Je škoda té ubíjející stopáže, protože začátek filmu byl dokonalý. Možná kdyby Kaufman přitáhl uzdu své představivosti, která je náplní celé druhé poloviny, tak by výsledek vypadal jinak.(1.3.2009)
Radek99
Charlie Kaufman jako postmoderní intelektuální nástupce Woodyho Allena dochází svým ,,prvním" (jak příznačně paradoxní!) filmem na samou mez možného naračního experimentu...jestli byly jeho scénáře vždy originální a neopakovatelně své, pak scénářem k Synecdoche, New York došel k hraniční oblasti postmoderního filmu - jeho synekdocha (použití názvu části pro celek nebo opačně) v názvu je sice lehce dešifrovatelná, zvláště druhá část snímku se ale coby postmoderní fikce přestává vymezovat oproti ,,příbuzným" uměleckým směrům, zvláště surrealismu a magickému realismu, a zdánlivě s nimi splývá... Pokus hlavního hrdiny o vytvoření absolutního dramatického zážitku, v němž prorůstá realita a fikce, je vlastně příznačný i pro samotný film, hranice obého se záměrně stírají a divák má mnohdy problémy s orientací. Záměrné porušení linearity času, prolínání časových rovin, struktura příběhu prolínající se s metapříběhem, intelektuální konstrukt reflektující intelektuální konstrukt, řetězení absurdit... A přitom jako každý Kaufmanův scénář je i Synecdoche, New York velmi autobiografický a autor v něm popisuje hlavně své deprese a vnitřní běsy. Existenciální rovina se v druhé polovině překlopí v experimentální, což ale ještě zvýrazní základní lidské otázky - Kdo jsem? Proč jsem? Kam směřuju? Sokrates prý prohlásil, že dítě se stává dospělým v okamžiku, kdy se poprvé tváří v tvář střetne se smrtí...a řečeno synekdochou - západní civilizace je nemocná v tom, že se snaží vytěsňovat tenhle zážitek, co nejdéle je to možné... Je to konstrukt, ale nepokusil se Kaufman natočit jen svou Synekdochu, Život? Podobné filmy: Adaptace, Věčný svit neposkvrněné mysli, 8 1/2(17.3.2009)