Interstellar

Neuvěřitelně rozmáchlé a typicky Nolanovsky technicky dokonalé sci-fi, které je v dané kategorii navíc nevídaně "hard". A to tak, že to chce velkou příchylnost k žánru nebo velkou diváckou otrlost, protože ty skoro tři hodiny dokáží diváka skutečně zavalit. Nehledě na to, že valná většina filmu není zrovna veselé epicko-hrdinské dívání. Ono tedy epické je, ale je zhruba tak pozitivní, jako Potomci Lidí. A navíc vychází z premisy, že NASA nikdy člověka na Měsíc nedostala;) Což je samozřejmě na aeronetu a na sputniku.ru spolehlivě zdokumentováno i v našem světě, ale to sem nepatří:) Hudba Hanse Zimmera v nejpamětihodnějších scénách připomíná spíš Philipa Glasse, ale díky tomu se vám vypálí do hlavy ještě o kus intenzivněji. Velká škoda je, že ani tentokrát se Nolan nevyhne tomu, čemu se hezky česky lidově říká "mindfuck", ale který tu narozdíl od takového Inception vyznívá už tak nějak nezvládnutě, a omlouvat ho obvyklými problémy, spojenými s cestováním časem a dimenzemi, se jeví už přece jen poněkud nepatřičně. Tluče se ve mně to, že bych samozřejmě vnitřně víc souzněl s nějakým pozitivním koncem, ale na druhé straně kde jinde než v tomhle žánru by se tvůrci mohli trochu "odvázat" a odvrhnout "povinné" konvence. Ale jestli jsem dal 90% Gravitaci, tak tady by nižší hodnocení byla hodně velká sprostota, protože Interstellar má na rozdíl od Cuarónovy technologicko-kinetické superjízdy i další kvality než řemeslo a téměř doslova mechanické zatlučení diváka do sedačky. Takže ano, 90%. (27.03.2017)

Interstellar nabízí několik velkolepých akčních scén, kdy si připomenete, jak milujete film. Dále je tu umouněný McConaughey bez hereckého zakolísání coby milující otec a doslovné poselství, že láska prostupuje čas i prostor a rada, abychom poslechli své srdce. Ach./// Často porovnávanou Gravitaci spojuje s Interstellarem několik záležitostí jako např. intimní dějová linie vs. epická ve vesmíru, lidská touha přežít nebo velká ambicióznost tvůrce. Gravitace je však oproti Interstellaru klišovité "Earth porn". Zde vás sice také čeká nějaké to klišé, ale i několik nečekaných zvratů a dokonce jedna lekačka. Hoytema nabízí jen pár záběrů na planetu Zemi, neboť Nolan míří dál, a to až za hranice galaxie. A někdy neví, kdy se zastavit, takže téměř tříhodinová stopáž je místy znát. První třetina je relativně obyčejné rodinné drama, ale chápu 5hvězdičková hodnocení, protože třetí akt vše přehluší, já ale slabší rozjezd nezapomněla. Zvuková stopa byla v kině poněkud přepálená, ale intenzivní vibrace a dunění tak skrze podlahu doslova procházejí celým tělem a z projekce se stává de facto fyzický zážitek (start raketoplánu, únik před vlnou, dokování). Celkovému vtažení výrazně napomáhá roztažené plátno v některých scénách a burácivý Zimmer střídající se s klasicky znějící hudbou (např. v podobě jemných tónů klavíru), která připomene Kubrickův opus, byť se stále jedná o skladby HZ./// Prozkoumávání/hledání nových planet připomene to nejlepší ze startrekovských a stargateovských seriálů, absentují ovšem naléhavost a tíha BSG. Chybí eminentní hrozba, hmatatelné zlo, striktní deadline nebo alespoň vyhublé děcko. Naštěstí se režisér vyhýbá všeobjímajícím přesahům a zcela přechází i duchovní rozměr či vyšší síly, takže žádné rozhovory o smyslu existence či vzniku života zde nejsou. *Spoiler* Kromě skutečného plánu mise je překvapivým dějovým zvratem, že jsme ve vesmíru sami, čímž režisér opět potvrzuje svůj smysl pro racionalitu a realističnost, ale fanoušky sci-fi to zamrzí. *Konec spoileru* Nolan je skvělý režisér, ale už horší vypravěč. Některé pasáže jsou velmi doslovné, jiné chladné. Kýžené emoce se tak nedostavují, byť u scény, kdy si McC přehrává stará videa, začínají vlhnout oči. [IMAX, 70mm] (03.11.2014)

Velkolepá cesta za novými světy, která skrze moderní vědecké poznatky bere vše od nejspodnější podlahy až po nečekaně fantaskní rozuzlení. Není třeba dodávat, že Nolan velkolepostí a uhrančivostí svého vyprávění předčí zbytek světa, takže když se k tomu přidají vynikající herci, hravě zapomenete na trošku nezvykle vysoký tlak na emoce... Po dalších dvou zhlédnutích upravuji názor i na ty emoce, najednou mi přijde, že k filmu patří. Interstellar se mi jeví jako neskutečně krásný film a jsem rád, že i přes počáteční cynismus jsem si našel cestu k tomu spatřit v něm - stejně jako v ostatních filmech Nolana - dokonalost. 10/10 (08.11.2014)

Tento komentár čítajte až po zhliadnutí filmu, v rámci konfrontácie s vlastným názorom! ___ Trik Nolanovho úspechu spočíva v tom, ako dokáže odzbrojujúcou formou a samoúčelným dramatickým tlačením na pílu zamaskovať svoju neschopnosť udržať logickú a emocionálnu kontinualitu rozprávania v paralelných líniách príbehu. Na tejto slabine padá celá druhá polovica Interstellaru, ktorá vám vyhučí takú dieru do hlavy, že ste nútení prepnúť do pasívneho módu "unikátneho zážitku z veľkej blockbusterovej jazdy” - aniž by vám vadilo, že strihač v nej nevie, kudy kam. Samoúčelnými dramatickými scénami, ktoré pre príbeh ako celok nemajú adekvátny význam, myslím epické spojenie sa s rotujúcou poškodenou stanicou, alebo na opačnej strane galaxie horiace kukuričné pole s naštvaným Casey Affleckom (WTF?). A nefunkčnou logickou a emocionálnou kontinualitou myslím prestríhavanie z vesmíru na Zem (kde nevieme čo sa deje, kam všetci utekajú), ktoré zbytočne odtrháva pozornosť od kľúčových zvratov vesmírnej zápletky. Tvári sa to tak strašne EPIC a hrá k tomu tak famózna hudba, že Nolan predsa určite vie, čo robí... Nie, z môjho pohľadu NEVIE. ___ Ale bavme sa o prvej polovici Interstellaru, ktorá je akoby úplne iným filmom - plynulým, rozvážne a citlivo zostrihaným, načrtávajúcim krásne myšlienky o ČASE (ktorý je spolu so zdravím tým najcennejším, čo máme - kto si to uvedomuje, nečumí na telku ale cestuje, atd.). Pretože táto polovica filmu je najobsažnejším a atmosfericky najmagickejším sci-fi zjavením za posledných veľa rokov. Pri scéne sledovania pozdravov po návrate z vodnej planéty som sa do Interstellaru zamiloval, čo som myslím ešte nikdy o žiadnom filme nenapísal. A tam mal skončiť, a jeho pokračovanie mali Nolanovci o dekádu neskôr, keď dospejú a veci dokážu vnímať v súvislostiach, prepísať a kompletne prestrihať. Potom, ideálne rozdelením na dva citlivo prepojené filmy, z ktorých jeden by sa odohrával v kozme a druhý na Zemi, mohol z Interstellaru vzniknúť mílnik v dejinách žanru sci-fi, dôstojný upgrade Kubrickovho podpisu. (05.11.2014)