Die große Stille
Le Grand Silence
Into the Great Silence
Obsahy(1)
Vcházíme do jiného světa, když se po jízdě úzkou cestou, podél skalních svahů a vodopádů, dostaneme úzkém údolí k původnímu klášteru kartuziánského řádu La Grande Chartreuse. Mniši zde, pod mohutným horským masívem, vedou ještě i dnes život v úplném odloučení od světa. Panuje zde naprosté ticho, vzduch je drsný, nahoře leží sníh v době, kdy se jinde už zelenají louky. Host , který jde po stopách Bruna a historie jeho řádu má přístup pouze k muzeu De la Carriere, které vedou laičtí bratři a které ukazuje množství materiálu o vzniku řádu, životě a působení jeho mnichů. Něco málo z ticha prožívaného s Bohem, které zde prožívají bratři mniši, nám může nabídnout i tento pozoruhodný snímek režiséra Philipa Gröninga. „Jeden rok a den“ života komunity kláštera je jeho jediným, ale smysluplnýma a pro pozorného diváka bohatým, obsahem. (jpia)
(více)Recenze (37)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $790,452║Tržby Celosvetovo $4,857,107║ ()
Workoholici a byznysmeni razící se do Tibetu vykurýrovat z růstu Růstu mohou konečně nanečisto otestovat, jaké to je. Naneštěstí dokument moc osvětový, nic zásadního nesděluje, a transcendentální praktiky zprostředkovává v mnohem užší škále než Mahariši Maheš Jógi. A za druhé, co mají znamenat ty alibistické obrazy křepčících mnichů? Snahu nastolit nové paradigma a naznačit, že i mniši jsou normální lidé, nebo pokus rehabilitovat legraci jako seriózní prostředek? ()
Dle webu kartuziánů je jediným cílem kartuzianského mnicha kontemplace, skrze niž by měl dosáhnout svobody, pokoje a radosti. K tomu jim má dopomoci samota, jež má tři stupně. Odloučení od vnějšího světa, které zajistí život v klášteře. Samota v cele. Samota vnitřní, která je hradbou, již si mnich proti "nebožským" záležitostem světa vystaví mnich ve svém srdci. Velké ticho je filmem zvláštním tím, že i ateistovi mého ražení umí zprostředkovat alespoň přesvědčení, že pokoje určitě dosahují, byť celý smysl jejich konání nejspíše naprosto nepřijme. Umožní mu dokonce, aby část tohoto vnitřního, rozjímavého poklidu do něho vstoupila. Ocení, kterak styl filmu odráží např. karteziánskou liturgii, v níž má největší prostor ticho a naopak žádný prostor nemají hudební nástroje. Anebo se bude pekelně nudit při sledování modlení, práce, rekreace, stříhání vlasů a proměn okolní krajiny. Každý by tak měl zvážit, zda k sobě nechá Velké ticho promluvit - ten film nemá žádný děj a kdo jej potřebuje, ať si pustí něco jiného. Silné ****. ()
Philip Gröning otevírá dveře do nadpozemského kartuziánského řádu La Grande Chartreuse, trvalo to dlouhé roky a tím získal Gröning čas v myšlenkách - odrazem je dokonalá kamera, detaily zaostřené geniálně a s citem (přesně jako to obdivuji od Zabého). Světlo z oken, prostředí hor, noční nebe plné hvězd, tiché chodby, tiché čtení, záběr na svíčky, odstín slunce v místnostech kláštera, pokrývající hory sněhem, praktiky mnichů a zpěv, kdy kamera se odkloní do přírody a záběry na květiny je pohlcující spirituální zážitek - vše naprosto dokonale vyvážené, je fascinující jak Philip Gröning zachytává všechny detaily, propojenost kartuziánského řádu a jeho světa uvnitř a reálného světa o pár kilometrů dál (panorama domů, letadlo, které nás na chvíli odkloní do naší reality). Pokud ve Vás stále rezonuje duchovní síla, rozhodně doporučuji Walker od Ming-liang Tsai. ()
Výjimečný dokument, jehož účinek ovšem velmi závisí na motivaci k jeho zhlédnutí. Kdo někdy přemýšlel o tom, jaké by to asi bylo žít v klášteře, bude v menší výhodě. Samotného mě trochu mrzelo, že na tak velké ploše nepracuje s většími celky jako příprava na konkrétní liturgický svátek (Velikonoce, Vánoce), uceleným obrazem denního officia nebo soběstačnosti či vztahu k okolí. To ovšem není hlavním cílem filmu, tím je zachytit zcela jiný tep času, hodnot, myšlenek a přenést tento svět na diváka. Zvolená forma je k tomu tou nejlepší možnou a leccos napoví i samotný vznik filmu. Po první žádosti o natočení dokumentu bylo Phillipu Göringovi řečeno, že ano, ale ať ještě chvíli počká, tak 15 let. Za 15 let se ozvali, zda-li má stále zájem a teprve za další 3 roky se mohl režisér stát na 6 měsíců členem kartuziánské komunity. Záleží hodně na vašem přístupu, jestli si z filmu něco odnesete. Já třeba poprvé viděl mnichy sáňkovat. ()
Dokumentarista Philip Grönig veľmi dobre pochopil, že hlbokú meditáciu, kontempláciu a vnútornú harmóniu v súlade s prírodou netreba hľadať len v aktuálne populárnych východných filozofiách a náboženstvách. V kresťanstve možno nájsť temer totožné duchovné odkazy, pričom jeho posolstvo je, akokoľvek sa tomu niekto môže vzpierať, nám obyvateľom Európy oveľa bližšie. Nemusel cestovať tisícky kilometrov ďaleko, aby našiel niečo, čo mal takpovediac priamo pod nosom. Slová modlitieb v latinčine sa vrývajú do čierňavy kostolného chóru, osvetleného len večným svetlom a lampičkami nad spevníkmi mníchov. Ponorenie sa do tohto výnimočného sveta, kde čas plynie inak, zostrihaného jemne a citlivo do 15. kapitol prekladaných vždy staro-, či novozákonnou citáciou vytvára výnimočný očistný zážitok. „Budete ma hľadať a nájdete ma; ak ma budete hľadať celým svojím srdcom, dám sa vám nájsť (Jer 29, 13).“. Pozn. Túžbu uvidieť tento dokument podporila zaujímavá osobná skúsenosť z brigádnej výpomoci pri záchrane zvyškov kartuziánskeho kláštora na Kláštorisku v Slovenskom raji. Skúsenosť, obohatená diskusiami o viere, informáciami o histórii rádu alebo očistnými myšlienkami pri sledovaní východu slnka v mlčky idúcej skupine o pol piatej ráno, či pri návšteve nočnej jaskyne, osvetlenej sviečkami, kam sme šli slepí, naviazaní na jeden povraz po strmom svahu. Pri sledovaní opatery o nevládnych starých mníchov vo filme som si na pochod do jaskyne spomenul. ()
Proč právě pět, když jsem občas něco málo přeskočil (opravdu jen nemnoho, ale z důvodu času, ne že by z důvodu nekvality), proč, když si myslím, že krácení by prospělo, když si myslím, že alespoň částečný doprovod slovem by pomohl, že... Ale o tom to je, tady prostě netřeba slov, tady si lze jen pustit a vidět, slyšet, vnímat. Zamyslet se, nic víc (nebo spíš míň?) si tenhle nezrovna divácky přívětivý dokument nežádá. Podle mě je jedno, je zda na dokument kouká ateista, katolík, nebo přívrženec Vesmírných lidí, je to prostě skvělý zážitek, u něhož je příběh natáčení takřka stejně zajímavý, jako film samotný ()
Téměř tříhodinový pohled do života přísného kartuziánského kláštera. Monotónní, pomalé, bez hudby, bez komentáře a bez příběhu. Nejeden divák to během první hodiny vzdal. Ale kdo vydrží až do konce bude odměněn - ne snad překvapivou pointou (na pointy a rozuzlení v tomhle filmu opravdu není místo), nýbrž ochutnávkou onoho pokoje a ticha, které dává vidět a slyšet. Je to extrémně nezábavný a přitom výjimečný snímek; nepamatuji se, že bych kdy viděl něco podobného, něco tak tichotvorného. ()
Originální filmový počin je cenný především z dokumentárního hlediska a touto cestou se tvůrci také nenápadně vydávají - oproti liturgickým a spirituálním prvkům života v klášterní komunitě kladou důraz na každodenní praktické úkoly spojené s životem za zavřenými dveřmi. Zajímavost daného tématu je však naplněna zhruba po dvou hodinách stopáže, duchovní souznění se stále nedostavuje, mniši si navzájem holí hlavy, divák se propadá do blaženého spánku... ()
.....Kto to môže pochopiť, nech pochopí (Mt 19, 11-12). Slová nie sú vždy potrebné. ()
Název dokumentu je vzhledem k jeho průběhu velmi přesný. V dokumentu zazní skutečně jen pár slov, kterým bych nerozumněl ani kdybych daným jazykem plynule hovořil. Mniši toho skutečně mnoho nenamluví, a tak schopnost mluvit takřka ztratili, ale jsou za to vlastně vděční, protože Bůh to tak chtěl. Dokument rozhodně nepovažuji za inspirativní záležitost. Beru ho zkrátka jako ukázku, kam až může náboženský fanatismus člověka dostat. Divím se, že se vůbec kluci umí bavit. Dokonce jim k tomu stačí klasický sáček a trocha toho božího sněhu. Za 169 minut si udělá člověk dokonalou představu o velmi přísném a vysoce monotóním životě mnichů v docela pěkně umístěném kláštře. Udivuje mě, že se pro takový život může vůbec někdo rozhodnout. Jakmile složí slib, tak už neexistuje cesta zpět. Život na takovém místě by mě zaručeně během půl roku zbavil veškerého rozumu a svobodného úsudku a vnutil by mi bezmeznou odevzdanost Bohu. Velmi depresivní dokument. Možná úplně nejdepresivnější, který jsem zatím viděl. Díky za něj. Taky to trvalo 16 let, než se mniši připravili na život s kamerami. Asi chystají nějaký nábor nových členů, kteří by za ty staré štípali dříví, či odhazovali sníh. Rozhodně by takoví členové byli platní, protože když jsem sledoval toho starého a vousatého pána odhazovat sníh, tak jsem si myslel, že je to poslední činnost, kterou v životě vykoná. 3* dávám čistě za rozšíření mých obzorů. A k dokumentu doporučuji několik šálků silné kávy. ()
"Budete ma hľadať a nájdete ma; ak ma budete hľadať celým svojím srdcom. Dám sa vám nájsť." (Jeremiáš 29. kapitola, verš 13) Ojedinelý filmársky počin, navyše bravúrne zvládnutý. Z mojej strany absolútne bez výhrad. Experimentálna kamera s dôrazom na detail, taktiež s citom nahraná zvuková zložka. Nikdy som neveril, že sa môžeme dostať tak blízko do života najprísnejšieho kartuziánskeho kláštora La Grande Chartreuse. Mlčanliví rehoľníci ako nositelia vzdelania, sa tradične venujú najmä prepisovaniu kníh, ale aj zberu liečivých bylín. Je obdivuhodné a fascinujúce s akou pokorou žijú svoje životy. A práve pokora je jednou zo siedmych cností a hlbších princípov vytrácajúcich sa z našich životov. "Keď sa zriekneme všetkého, čo nie je v súlade s vierou, spoznáme hlbinu božstva a žiar svätosti toho, ktorý žije v našich srdciach." ()
Krásný dokument o životě v klášteře mě oslovil především svou velkorysou prostotou, s níž znázorňuje to nejvšednější a nejvěcnější, a odhaluje tak jeho nedozírnou hloubku. Žádná rafinovaná hra s analogiemi či symbolikou, k níž se často uchylují spiritualizující filmy (nebo jejich persifláže), jen čirý lad předmětů a aktů, jejichž duchovnost je vtisknuta již v jejich vlastní účel. Tomu odpovídá i motiv ticha, vytknutý názvem. Jak jsem kdysi napsal, ze zdánlivě monotónního ticha klášterní cely se rodí zvuky celého světa, a to nikoliv jako ozvěna vnější polyfonie, ale jako sen o ní. Pozorně zaposlouchaný návštěvník takového místa, neřkuli jeho obyvatel, dokáže po delší či kratší chvíli soustředěného vnímání zaslechnout, jak se šum, nehybnost, echo prostoru rozeznívá všeobsáhlou hudbou kaleidoskopicky souznících nástrojů a jak se nesrozumitelné (a třeba i tísnivé) mlčení proměňuje v životadárný dech, dech spící, tedy „jinak“ bdící bytosti… A stejně tak je tomu s věcmi, jejichž pokojné stání, soužití, či služba oživuje klášterní bezčasí a jeho věčnost znázorňuje jako živou, plynoucí a zahrnující do svého toku i život člověka, který se zaposlouchal ušima, očima či rukama. A k posvátnému tichu klausury ještě akustické post scriptum, pokus o hudební vyjádření onoho vzpomenutého znění: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/album/clausura ()
To pravé pro vyvolání stavu katatonické extáze... 8.5/10 ()
Kartuziánsky kláštor Grande Chartreuse leží na úpätí Francúzskych Álp a patrí medzi kláštory, v ktorých platia najprísnejšie pravidlá v kresťanskom svete. Už len dostať sa medzi mníchov a snímať ich život tak dlhú dobu si zaslúži obdiv. Veľmi pekný dokument o mníchoch, ktorí žijú v ríši ticha, sú plní pokory a lásky k Bohu. Aj napriek dlhej stopáži a malému počtu hovoreného slova sa divák nenudil, pretože kamera bola výborná, zachytávala bežné činnosti z ich života a prekrásnu horskú prírodu. A myšlienky, ktoré tu odzneli boli úžasné, a to nielen pre kresťana... Ukážka toho, že človek nepotrebuje mať materiálne statky na to, aby bol štastný a viedol (pre neho) naplnený život. Niekoľko pekných myšlienok, ktoré odzneli: "Nie je dôvod báť sa v každej situácii, ktorá sa nám prihodí." "Som kto som." "Čím viac sa približujeme k Bohu, tý viac sme šťastnejší." Dielo, z ktorého som načerpala strašne veľa energie! ()
Nezní tu žádná hudba, jen zvony. Není zde zakázáno mluvit, a přesto zde neuslyšíte nic jiného než tiché modlitby. Nepotkáte zde žádné ženy, neboť toto je místo boží. Je to svaté místo zasvěcené Bohu, ale Boha zde potkáte jen ve své víře. Z úst místních obyvatel neuslyšíte nic než jen modlitby, a přesto se umí smát jako vy. Zdejší ticho vám neprozradí ani to nejmenší tajemství, a přesto jste nuceni zběsile přemýšlet. Tito lidé nemají se světem mimo zdi kláštera žádný kontakt, a přesto možná vědí o životě více než vy. Nepřijímají žádné návštěvníky, a přesto jsme pozváni na tříhodinovou návštěvu do světa ticha a míru. Někteří lidé utíkají z reality do světa filmové fantasy nebo sci-fi. Já utíkám do filmového světa ticha. ()
Film ukazující jinou dimenzi existence než současné BIGGER, BETTER, FASTER, MORE. Aneb - že je možné, aby člověk i v tom dnešním hektickém světě nebyl převálcován. ()
Jedinečné svým prostředím a pojetím. Téměř nehodnotitelné, každý si to musí přebrat sám. 63%. ()
Meditativní a uklidňující film, chvílemi až příliš. Díval jsem se na něj s manželkou na třikrát, přičemž po každé jsem několikrát usnul. Není to dokument, byť je zde řazen mezi dokumentární filmy, jsou to výjevy – výjevy ze života kartuziánů. Díky jejich střídání dovede film nad očekávání zaujmout, ovšem zkrácení promítacího času by mu prospělo. ()
Každodenní život členů kartuziánského řádu pohledem německého dokumentaristy Philipa Gröninga. Asi v žádném jiném filmu jsem nezažil, že by se vlastní styl života jednotlivých mnichů (pokora, osamělost, meditace, modlení) tak rázným způsobem otiskl do samotné formy filmu. Gröningova spirituální intence je nesporná, zvláště, když víme, že přibližně šest měsíců žil v klášteře společně s mnichy a přejal jejich asketický, přísný způsob života. Číst dokument podle klasických narativních vzorců je prakticky nemožné, protože film takové ambice jednoduše nemá. Kamera není v centru dění, "nevypráví", jen tiše pozoruje a diváka vyzývá k jedinému možnému čtení - ve spirituálním modu. Velké ticho pracuje s těmi nejjednoduššími výrazovými prostředky, jimiž se snaží spirituální modus navodit a připravuje tak diváka na vstup posvátna/transcedentna: Úvod i závěr je uvozen stejnou citací Starého zákona (konkrétně 1. knihou královskou, 19. kapitolou, 11.-13. veršem): "A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.", každodennost - kamera "otrocky" trpělivě sleduje všední život mnichů, jenž má nádech až rituání posvátnosti. V obou případech má dokument cyklický charakter. Dlouhé často statické detailní záběry na ty nejbanálnější věci (krájení jablka, odraz světla v okně/na podlaze, voda kapající z okna, řezání dříví, stříhání látky na nové oblečení apod.) vybízí diváka k vnímání světa jako takového (ať už fikčního-dokumentárního nebo reálného). Dalšími specifickými filmovými postupy dopomáhajícími ke čtení filmu ve spirituálním modu jsou zejména záběry přírodních "zátiší" či chvění (louky, lesa apod.) nebo zvukové projevy (duchovní zpěv mnichů, ptačí zpěv, letadlo, pasoucí se stádo ovcí, zvuk klášterního zvonu). Gröningova spirituální intence je snad nejvíce ovlivněna "historií" kartuziánského řádu, což je například lépe pochopitelné z jejich motta: "Kříž stojí, i když se svět kymácí." Jinými slovy kartuziáni až sobecky přehlíží a izolují se od sousedního světa a v podobných podmínkách přežívají už téměř tisíc let. Takto je vystavěno v podstatě i Velké ticho, co se vnímání (transcendetního) času týče. Tím, že Gröning zobrazuje mnichy a jejich každodenní stereotypy a snaží se u diváka navodit stejné nebo alespoň podobné vnímání času jako u mnichů (postav), vlastně připravuje živnou půdu pro vstup času transcendentního (času Boha, času věčnosti). Aby ale mohlo dojít k navození transcendentního času, musí nejdříve vnímatel/divák chápat čas jako tok plynoucí ve své vlastní dimenzi, tzn. v záběru samotném nejde o nic jiného než o plynutí času, čemuž Gröning napomáhá onými přírodními "zátišími", chvěním lesa či louky nebo častým dozněním záběru. Právě takto dochází k disparitě mezi divákem subjektivně vnímáným časem a časem transcendentním. Velké ticho má přes všechen obrovský spirituální rozměr i rozměr hluboce lidský. Gröningovi se podařilo natočit vskutku výjimečný dokument, když si uvědomíme, jaké exkluzivity se mu při možnosti natočit kartuziánské mnichy dostalo... "Klášter Grande Chartreuse je považován za jeden z nejasketičtějších klášterů na celém světě. V roce 1984 jsem požádal o povolení filmovat na tomto místě. Řekli, že je to moc brzy. Možná za deset až třináct let. O šestnáct let později jsem měl hovor ze Chartreuse. Byli připraveni." () (méně) (více)