L'avventura
L'Avventura
Dobrodružstvo
The Adventure
The Adventure
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Aldo ScavardaHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Gabriele Ferzetti, Monica Vitti, Lea Massari, Dominique Blanchar, Renzo Ricci, Esmeralda Ruspoli, Lelio Luttazzi, Renato Pinciroli, Giovanni PetrucciVOD (1)
Obsahy(1)
Mladičká Monica Vittiová ve slavném příběhu lásky a odcizení... Počátek šedesátých let. Krásná Anna má přítele a milence, bohatého architekta. Spolu s ním, kamarádkou Claudií a přáteli se chystají na výlet jachtou na opuštěný ostrov. Zábava bezstarostných, které netrápí nouze, snad jen jakýsi pocit prázdnoty. Na ostrově Anna záhadně zmizí a celá společnost se vydává ji hledat... Film Dobrodružství získal na MFF v Cannes v roce 1960 Cenu poroty a dosud ve světě neznámý italský režisér Michelangelo Antonioni motiv k natočení celé tzv. „tetralogie citů", jež se stala pojmem ve filmové historii. Jeho deziluze ze závratného vývoje techniky, jíž nestačil vývoj porozumění lidským citům, ho inspirovala k vytvoření ještě tří dalších, vzápětí po sobě jdoucích filmů s různými zápletkami, ale na stejné téma – Noc (1961), Zatmění (1962) a Červená pustina (1964). „Člověk, který se nebojí neznámého ve vědě, strachuje se neznámého v duši," pravil již v roce 1960 při představení svého prvního filmu Dobrodružství a mohl to říct stejně dobře o kterémkoliv z ostatních filmů tetralogie... Dnes, téměř po padesáti letech, není jeho otázka o nic méně aktuální přesto, že se změnila doba i společnost. Základní rozpor rozumu a citu, či vědy a intuice nejen že přetrvává, dokonce se i přiostřuje. V tomto smyslu byl Antonioni již před padesáti lety prorokem. Kromě této základní myšlenky jsou však Antonioniovy filmy pozoruhodné i svou formou, s níž experimentoval již ve svých dřívějších dílech, v tetralogii však uzrála docela. Částečně vycházející z italského neorealismu padesátých let zobrazuje skutečnost jakoby dokumentárním způsobem. V obraze se na pohled nic zvláštního neděje, všední gesta, rytmus, pohyby. Důležitá je však kompozice obrazu. To, co situaci určuje a je významově důležité, se odehrává často v zadních plánech. A teprve součet dějů ve všech plánech dává výsledný význam situací, v nichž více než o logiku děje jde o vývoj emoce a duševního rozpoložení postav samých a vztahů mezi nimi. (Česká televize)
(více)Recenze (80)
Zlatá Palma - výběr ()
Film, který námětem slibuje, že o něčem bude a bohužel o ničem není. Nebýt půvabných hereček a pár správně wft scén bylo by to k nepřežití. ()
Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
Mohl bych dát čtyři hvězdy a mít čisté svědomí, protože záminek dává Antonioni víc než dost. Po zamyšlení ale docházím k závěru, že za těmi záminkami nic není. Že jde jen o poloprázdný film, kde nešťastné postavy chodí po světě a jsou nešťastné. Milionté zpodobnění toho mi nic nepřináší. Uznávám hru s divákem a troufale nenaplněná očekávání. Tady ale nejenže nejsou naplněna prvotní očekávání, ale vůbec nic. A takový meta zážitek, abych hledal pointu právě v tom, to nebyl. ()
Dobrodružství je ukázkový příklad evropského, vysoce uměleckého autorského filmu s výsostně sofistikovaným stylem. První část ze slavné "tetralogie citů". Tleskám a jsem nadšen! ()
Fascinující příběh je sondou do vědomí života italské smetánky ze šedesátých let pobývající v záplavě blahobytu života ztroskotanců. Atmosférické proniknutí do duše bohaté společnosti a jednoho vztahu. Citový příběh odvíjejíc se v obrazech, který vypráví, jak se člověk může zmýlit ve svých vlastních pocitech lásky. ()
Jeden z vrcholných příkladů italského uměleckého filmu šedesátých let, kde se tvůrci snažili nastínit problematické vztahy a milostnou náturu tehdejší společenské smetánky. Antonioni nám pozvolna a metodicky předkládá jednoduchý příběh o jednom milostném trojúhelníku, který okořeňuje mysteriózní zápletkou a svým mnohoznačným vyprávěcím jazykem nutí diváka přemýšlet o viděném i tušeném, o vyřknutém i zamlčeném, o čistě subjektivním i tajuplně iracionálním, podobně jako u své pozdější Zvětšeniny. Někomu se to logicky může zdát jako rádoby umělecká báchorka zaměřená na hmotná ocenění na nezávislých filmových festivalech, ale já osobně jsem se právě zásluhou všech myšlenkových asociací dokázal do příběhu dostatečně ponořit a ignorovat jeho emocionální strohost i plytkou romantickou přeslazenost. 75% ()
Možná, že ten film je snímkem ze života italské zhýralé smetánky topící se v záplavě blahobytu, aniž si uvědomuje, že je jen snůškou ztroskotanců, jak se většinou píše, ale já to v něm nevidím. Pro mne se jedná o vyjádření tajemnosti, neuchopitelnosti a nepochopitelnosti života, s nimiž nemá smysl bojovat, protože to nelze, a je třeba se s nimi pokorně smířit. Antonioni nás udržuje celý film v napětí při pátrání po mnoha pointách, které vystavěl ve svém prvním plánu, ale pak je nechává zdánlivě nezodpovězené a nedořečené. Protože nejsou podstatné, jsou to jen střípky z mnoha dalších tajemství, přičemž důležité jen jen tajemství života samotného. ()
Antonioni má dokonale jasno v tom, čo urobí a ako to urobí. Anna, Sandrova milenka a Claudiina priateľka sa stratí na mieste, ktoré úkryt neponúka. Zreteľne sa tu črtá metafora toho, že Anna sa stratila "sama v sebe", v kunderovskej "neznesiteľnej ľahkosti bytia". Postupne sa objavujú indície, že Anna bola videná na rôznych miestach, takže sa Sandro a Claudia vydávajú hľadať ju. V skutočnosti len idú "v jej stopách", strácajú sa sami v sebe. Prechádzajú priam mytologickým prostredím Lekárne, obchodu s farbami, v kostolnej veži obdivujú scénografické kvality okolitého mesta ("fasády") a komunikujú prostredníctvom zvonov, hoci si rozhodne majú čo povedať, dostávajú sa na "hluché miesto", do dediny s mŕtvolným tichom, divnou ozvenou a strašidelnou metafyzickou architektúrou, na samom konci sa ocitajú "na šikmej ploche", ktorou je stanica autobusov s klesajúcim terénom. Toto všetko pochopiteľne nie je žiadna zábava, no zábava tu rozhodne nebola cieľom. Vlastne si momentálne nedokážem vybaviť jediný umelecky skutočne hodnotný film, ktorý by ma pobavil, tak ako trebárs Burial Ground alebo Evil Dead. Tí kolegovia, ktorí sa orientovali výlučne podľa názvu a evidentne čakali Indianu Jonesa riešiaceho záhadu megalitov na Veľkonočnom ostrove si svoje sklamanie zaslúžia. Antonioni mal na mysli avantúru, románik, a aj to so silným ironickým odstupom. Road movie, ma molto strano. ()
Velmi dobrý film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Jeho hlavní předností je pro mě úchvatný zjev mé velké oblíbenkyně M. Vitti - z každého záběru na ni jdu do mdlob. Přijde mi zajímavé, že mě na tomto filmu zas tak nezaujala obrazová stránka, jak bych u takové černobílé klasiky čekal, ale spíše dialogy. Příklad za všechny: Anna: "Sandro... Měsíc je příliš dlouhá doba. Zvykla jsem si být bez tebe." Sandro: "To je jen běžná sklíčenost. To tě brzy přejde." Anna: "Tentokrát jsem to pocítila ještě víc." Sandro: "Pak to tedy potrvá trochu déle, než tě to přejde." Anna: "Já si ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Nebo jsi přesvědčen, že i my dva si nedokážeme vzájemně porozumět?" Sandro: "Budeme mít dost času si povídat. Až se vezmeme. Budeme na to mít celý život. "Anna: "Za takovýchto okolností by sňatek neměl žádný význam. Nepřipadá ti, že už se chováme, jako bychom byli svoji? Nežijí snad Giulia a Corrado, jako kdyby byli svoji?" Sandro: "Proč o tom musíme mluvit tady a hádat se? Věř mi, Anno, slova jsou čím dál tím méně potřebná, vytvářejí nedorozumění. Starám se o tebe, Anno, není ti to dost?" Anna: "Ne. Není mi to dost, Ráda bych byla nějaký čas sama." Sandro: "Ale kdybys jen řekla, že jeden měsíc..." Anna: "Být sama déle: dva měsíce, rok, tři roky! Vím, je to absurdní. Jsem zmatená. Myšlenka, že tě ztratím, mě dohání k šílenství... a přesto... Už to necítím tak jako dřív." Sandro: "A co včera u mě, to jsi taky nic necítila?" Anna: "Vždycky musíš všechno zlehčovat."... Plný počet hvězd nakonec nedám proto, že se mi pozdější Antonioniho filmy přece jen líbí víc. Navíc mě nebavil Gabriele Ferzetti - mám pocit, že i kdybych se na jeho tvář díval věčnost, nedokázal bych si ji zapamatovat, tak fádní rysy ten herec má. Jeho dokonale bezvýrazný zjev je natolik zaměnitelný, že kdybych ho ještě někdy viděl v jiném filmu, zaručeně ho nepoznám. Krom toho mám pocit, že jsem snad neviděl jiný film, v němž by tolikrát zaznělo slovo "proč" - ačkoli jinak italštinu bezvýhradně zbožňuji, zde už mi to jejich věčné "perché" lezlo krkem, všichni ho omílají dokola a dokola jako malé děti (ve filmu zazní celkem 70x). Nějaké to shrnutí na konec: samozřejmě to není film pro každého (člověk odkojený modermí bezduchou produkcí, který je líný u filmů přemýšlet a není schopný se na ně soustředit, musí skoro jistě prozívat tento film jako příšernou nudu, kde se vůbec nic neděje), ale zrovna u tohoto filmu mi to přijde zbytečné zdůrazňovat, protože tak nějak automaticky čekám, že si ho pustí hlavně ten, kdo už předem ví, co má čekat, a pro koho nejsou staré černobílé filmy na překážku - vydrží-li takový člověk těch skoro 2,5 hodiny dokoukat do konce, dočká se zasloužené odměny - neobyčejně působivého závěru. Dostat finální scénu z hlavy bude trvat velmi, velmi dlouho... ()
súhlasím s akýmkoľvek tvrdením, ktoré smeruje k záveru, že tento film je geniálny, rovnako ako som ochotný pripustiť, že by mohol byť o nejakú tú minútku kratší. neviem, ako to robil, ale tuším, že to súvisí s tempom a výpravou - mám na mysli tú "čudnú" akoby osudovú, mierne znepokojivú, veľmi silnú/sugestívnu ťaživú atmosféru. obklopený dobrými spoluscenáristami vyšperkoval pár naozaj silných scén a briskných dialógov a v neposlednom rade - nemôžem to nespomenúť, lebo mám na to slabosť - to obsadil naozaj lahodnými herečkami; páči sa mi tiež, že záver ponúka dvojakú interpretáciu (a vlastne nie len záver, ale aj tá "ústredná" udalosť, ktorá je pre tento film takou charakteristickou) závislú čisto od diváka a toho, k akému pólu sa je ochotný prikloniť: či je viac optimista a vidí za tým všetkým "nádej", alebo skôr skeptik, a pokladá rodiaci sa vzťah vopred odsúdený na zánik, lebo sa buduje na "zlých základoch" a skôr inklinuje k vysvetleniu si "mysteriózneho" stratenia ako k zániku, strate, úpadku - na čo by si našiel slušný počet podporných symbolov z celého filmu (návšteva zbytočne postaveného, opusteného "kostola", vzťah lekárnika, záverečné "hľadanie" sandra v kaštieli, kde panuje neporiadok po večierku...); napokon, a to je už len detail, mi nedá nevšimnúť si antonionihu fascináciu ženou a ženským telom; to nachádzanie, budovanie, vytváranie a udržiavanie vzťahu (so ženou) je to "dobrodružstvo" v názve; ()
Ak Antonioni, tak znova vyprázdnenosť mladých, prevažne bohatých ľudí a depresia, kam sa z lode pozrieš. Ako v Blow up ma oklamal režisér východzou situáciou, ktorá naláka na vyšetrovanie, ako v Červenej pustatine ma dostal sugestívnou atmosférou a výtvarnou štylizáciou, avšak tentokrát diametrálne odlišnou. Takéto filmy treba pozerať aj po dlhšom čase znova, keď už toho človek videl viac a pochopí tým pádom viac aj z takýchto "náročnejších" diel. Napriek svojej dĺžke v kombinácii s "umeleckosťou" nie je Dobrodružstvo vôbec nudné. ()
Tak tohle že má být jedno z nejúžasnějších děl filmové historie? Nejlepší film tohoto proslaveného režiséra, bez něhož se neobejdou žádná skripta filmové vědy? Ptám se tedy čím si toto postavení tento film zasloužil? Režisérův neobyčejný styl jak otrávit diváka, znudit ho, to se mu podařilo dokonale, ale nakonci jsem čekal nějakou katarzi, vyvrcholení celých těch 132 minut, ale to se však nedostavilo. O čem je tedy celý děj? Je to kritika vyšší buržoazní společnosti, neschopnost lásky, milovat, věrnosti, nebo snad detektivka, bohužel není to ani jedno, ale zároveň všechno. Jediným pozitivem jsou výborně zvolené lokace, krásné stavby, přírodní scenérie a mladá Monica Vitti (Lea Massari se mi víc líbila v Il Colosso di Rodi). ()
Nemám najmenšiu potrebu predstierať, že ma tento film, ako i ďalšie Antonioniho diela, s výnimkou Zväčšeniny, zaujali, že rozumiem citovým poryvom ich hrdinov a nepociťujem pri ich sledovaní prázdnotu, nudu a pózu. Naozaj som sa snažil, veď v mladosti bol Antonioni jedným z pilierov môjho vzťahu k filmu. Ale odvtedy som sa zmenil, zmenila sa doba, zmenili sa kritériá. Myslím, že v šesťdesiatych rokoch sa žilo o čosi pomalšie. Na všetko bol čas a aj takéto filmy, v ktorých sa hrdinka polovicu času prechádza alebo si niečo obzerá, som dokázal trpezlivo dopozerať do konca bez pocitu premárneného času. ()
Antonioni předběhl Romera s jeho zombie filmy o pěkných pár let - akorát na rozdíl od mistra hororu jsou Antonioniho nemrtví nikoliv odpudivé hnijící hroudy masa, ale mladí, krásní a bohatí zhýralci, kteří jsou však podobně prázdní, otravní a pomalu se ploužící beze smyslu krajinou. Bohužel - tam, kde Romerovi slouží zombie jako hrozba pro zajímavé přeživší postavy a jejich vyhrocené vztahy, zde jsou "braindead" obsazeni do hlavních rolí a jejich prázdné pohledy, prázdné monology a prázdné vztahy ohrožují člověka především v tom ohledu, aby se při jejich sledování neunudil k smrti... ()
Výjevy ze zpustlých životů v úmorné avantýře těžce exaltované pipiny a unylého donchuána, za nesourodých blábolů k netušeným hnutím mysli v přeexponovaných pózách, jsem navzdory pečlivě promyšleným obrazovým kompozicím (až na lajdácký skript) byla dohnána k syndromu neklidných nohou, což se mi stává tak u jednoho filmu z tisíce a nikomu, krom poroty v Cannes 60´ a redakci časopisu Empire, to nepřeju. ()
„Keď vezmeš do úvahy, že v Taliansku sa stratí asi 40-tisíc ľudí za rok, tak je to tak akurát k zaplneniu štadiónu v San Siro. [v roku 1959/1960; pozn. recenzenta]” • Ak by dajme tomu teraz brali tieto ústredné postavy v podobách Sandra a Klaudii, Corradov názor ihneď i »smrteľne vážne«, tak by tým pádom asi mohlo iba sotva vzniknúť; povedzme akékoľvek charakteristicky podané, psychologickejšie poňaté dobrodružstvo s takmer samým začiatkom na akomsi pustom, talianskom ostrovčeku, kam sa v podstate vybrali i niekoľkí známi priatelia, [s]tráviť voľné chvíle, medzi ktorými by sme trebárs našli i pomerne dosť atraktívnu osôbku v podobe Anny, resp. Sandrovej priateľky, ktorá sa v istom okamihu na tomto mieste úplne znenazdajky a z ničoho nič plne vytratila, čiže inými slovami preložené, že naprosto zmizla bez akejkoľvek bližšie zanechanej stopy, čo je určite i hlavný dôvod na začatie rozsiahlej pátracej akcie, a to konkrétne nielen zo strany zvyšnej posádky tejto jachty, a k tomu následne i od prichádzajúcich, «profesionálnych pátračov», ale zároveň jednoznačne i zo strán už medzitým spomínaných, a vyššie uvedených - aktérov, ktorí majú rozhodne značný záujem prísť na to, ako rozlúsknuť túto, čoraz viacej zamotanejšiu záhadu, ktorá sa avšak pomaličky rozrastala i do ďalších, talianskych, regionálnych oblastí, a tak na ručičke tachometra budú postupne naskakovať samé desiatky, až by som dokonca povedal, že stovky kilometrov s akýmsi dôvetkom v zmysle pozitívneho, alebo negatívneho výsledku? • Vskutku, teda ak by som danú vec bral hodne osobne, tak minimálne aspoňže od samého začiatku, by som podobne veľmi uvítal, ak by som sa ocitol v rovnakej, prekérnej a stratenej situácii, aby medzi »hlavnými pátračmi« v obrátenom pomere, boli napokon zahrnuté i zrovna tieto dve nemenej kľúčové figúry s akýmsi predchádzajúcim, «šokujúcim zvratom», ako extra bonusom, naoko vystrihnutým z legendárneho titulu Psycho, keď po určitých scénach, bacha spoiler → nechal autor [brutálne zavraždiť] ← koniec spoileru, v tomto prípade len kompletne zmiznúť hlavnú postavu, čo pre akéhosi nepripraveného diváka by mohlo predstavovať: náhly, elektrický šok, ktorý by mohol byť ťažším orieškom na celkové spamätanie sa... • A čo myslíte, ktorú z postáv stelesnila začínajúca, rímska herečka: Monika Vittiová? Neustále melancholickú Klaudiu či zmiznutú Annu? • O tom by asi vedel povedať predsa trocha viac predovšetkým sám Autor-Antonioni, ktorý fascinujúcim spôsobom rozohral tu sprístupnené dianie s mimoriadne pomalými dialógmi, ktoré by menej skúseného diváka mohli rýchlosťou svetla na dlhší časový úsek uspať, ako klasickú Šípkovú Ruženku, čo našťastie ale nie je tentoraz môj prípad, ba práve naopak; titul som napokon ohodnotil ešte lepšie, ako pred niekoľkými málo rokmi, keď som bol, priznám sa, trošku nevyvinutým v danej oblasti. • Jedná sa o vôbec prvý diel v rámci akejsi „existenciálnej trilógie“, po ktorom sa vzápätí pokračovalo s Nocou, a končilo sa so Zatmením, pričom budem identicky nadväzovať v rovnakom trende, t.j. aktualizovať hodnotenia s recenziami. () (méně) (více)
Príbeh sľubuje veľkú romantiku, spracovanie je zaujímavé. Ale keď najvýraznejším aspektom je krása ženy a exteriérov, v ktorých sa natáčalo, asi to zas až také umenie nebude. Tiež film trochu trpí na zbytočne veľkú stopáž. ()
Nejnevděčnější film, co znám.... A přitom tak krásný, mému vnímání nesmírně blízký. Důležitá otázka, čemu věnovat pozornost, může zapříčinit nejedno rozčarování, vlivný mystifikátor Michelangelo Antonioni často jen odvádí určenou pozornost do slepé uličky. Pokud bude divák chtít návrat zajímavé Ley Massari či (ještě hůře) zjistit, proč zmizela, tak zůstane na konci nutně zmaten a rozčarován. Zradou, je, že postavy Sandra a Claudie jsou dlouhou dobu poměrně málo čitelné. Po zmizení Anny je to zvláštní cesta, která nemůže mít konce. O co jde? Vlastně o pouhé jemné náznaky, trápení zdánlivě bez příčiny a mlčení pro mnohé čistě ze vzdoru. Podle mého je však utrpení Antonioniho postav neskutečně drásavé a nepotřebuje jediné slzy či výčitek. Při vědomí, že Sando a Claudie všechno mají a obklopeni jsou vším, můžou už jedině ztratit, nikdy získat. Proto je na místě se ptát, koho vlastně litovat. Či opačně, jestli mají tyto postavy vůbec morální právo se trápit ve světě, který zažívá tolik masovějšího utrpení (osobně mám pro jejich trápení maximální pochopení, je to však čistě o postoji k životu). Jejich bolest je zlepšením situace neléčitelná, není náhodou tím pádem obecně odsouzení hodná? Jen nečekejte odpovědi na žádnou z otázek. Antonioni v zásadě neodpovídá, právě proto ho mám rád... ()
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Vskutku jedinečné dílo. Základní příběh filmu by se dal sice shrnout do dvou řádků, ale děj zde není nosné téma. Jde především o lidi a jejich myšlení, které nám je tak nevšedně odhalováno. Jde o formu obrazu, kterou k nám režisér prostřednictvím filmu hovoří. První, čeho jsem si všiml, je dlouhá stopáž nevšedně hlubokých a dlouhých záběrů všedních věcí. Tyto záběry na mě působí ohromě příjemným uklidňujícím dojmem. V dnešních Hollywoodských filmech, zejména akčních, se stříhá skoro po vteřinách. Divák tak stěží může sledovat, kdo co dělá, natož si všímat okolí. V zájmu adrenalinové akce je tak divákova pozornost prvoplánově strhávána jedním směrem ke konkrétním prvkům. V tomto filmu je přístup přesně opačný. Divák je ve svém sledování naprosto svobodný a nic mu není prvoplánově podsouváno. Má dost času prohlížet si okolní krajiny (velmi pěkné) i sebemenší mimickou grimasu herců. Je právě na divákovi, aby v jednotlivých záběrech hledal něco konkrétnějšího. Já se o to snažil. Film začíná seznámením diváka s ústřední trojicí a pokračuje sekvencí společné vyjížďky italské smetánky na moři. V krátkém čase tu poznáváme většinu hlavních i vedlejších postav. Jako hlavní hrdinka se v tuto chvíli jeví dívka jménem Anna. Tato má za přítele Sandra. Doprovází je i Annina velmi dobrá kamarádka Claudia (Monica Vitti). Ostatní postavy jsou v ději méně významné. Claudia, která se má v pozdější fázi vyprofilovat jako ústřední postava, je v této době jen jednou z davu. Pouze nestranná pozorovatelka. Dalo by se říci stejně jako divák. Ještě dříve než dojde k postupnému přerodu ústřední postavy, má divák dost času na to, aby vypozoroval základní poznatky o jednotlivých lidech. Tento čas divák skutečně potřebuje, protože jednotlivé indicie mu nejsou předávány nijak plánovaně naráz, ale spíš z náznaků běžného chování. Zlom nastává v momentě, kdy Anna při návštěvě opuštěného ostrova beze stopy zmizí svojí skupině. Claudia vyvíjí asi největší a nejupřímnější snahu o nalezení Anny a začíná na sebe v ději strhávat stále větší pozornost. Postupně nahrazuje roli Anniny ústřední postavy, až se stane naprosto dominantní osobou veškerého dění. Tento přerod je dokonán v momentě, kdy Annin přítel Sandro, začne Claudii nepokrytě bez ostychu svádět. Ta těmto tlakům se statečností a velkým sebezapřením vzdoruje. Stále není jasné, co se Anně stalo, zda to byla sebevražda, útěk nebo únos. Claudia s velkým nasazením pátrá i na pevnině. Sandro, jí pomáhá. Jeho jednání je ale neupřímné. Dávno mu nejde o Annu, ale již pouze o Claudii. Ta tuto přetvářku nevidí nebo ani vidět nechce. Vnitřně již je totiž do Sandra zamilovaná, ačkoli se snaží tento cit k němu z logických důvodů potlačovat. Postupně se ale střetává se dvěma páry. Šťastně zamilovaným (pár ve vlaku) a spontánně se milujícím (dáma a malíř). Sama tak více zatouží po lásce a osobním štěstí. Zároveň na ní Sandro trvale naléhá, což již nevydrží a cit lásky k němu jí definitivně pohltí. Již přestává hledat Annu. Naopak. Chtěla by ji vymazat ze svého života. Byla by nejraději, kdyby nikdy neexistovala. Už to vypadá, že Claudia našla svou radost ze života. Ve chvílích největšího štěstí a úplného opojení láskou je ale její láska zrazena nevěrou Sandra. Claudia utíká, ale ne dost daleko. Brzy jí Sandro dostihne. Cítí své provinění a je sklíčený. Nemluví. Kouká do prázdna. Claudia stojí k němu zády. Svádí vnitřní boj. Znovu se k ní v myšlenkách vrací Anna. Tentokrát jí poprvé chápe. Už ví, proč musela zmizet. To ona ale nedokáže. Její láska je příliš silná. Sandro začíná plakat. Ona se otáčí. Cítí soucit. Rozum jí říká, že ve vztahu s povrchním Sandrem nemá naději na šťastnou budoucnost. Není jí hoden, přesto ho nedokáže opustit. Anna to dokázala. Ale musela popřít vlastní existenci. Musela vystoupit z obrazu, který nám Antonioni ukázal. ….......Jistě. Nepoznal jsem vše, co chtěl režisér sdělit. Ale kdo to může s klidným svědomím říci? I tak byla má snaha odměněna měrou vrchovatou. 95% () (méně) (více)