Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Portréty slavných herců 19. století s průvodním slovem Jaroslava Průchy.  V každodenní televizní praxi se málokdy stane, aby se při běžné projekci u dveří teleprojekcí zastavovali kolemjdoucí, aby se zeptali na pořad, který se tam právě promítá. A přesně to se děje u Hrdinů okamžiku, které před padesáti lety natočil s tehdejší zlatou hereckou gardou Národního divadla režisér Jiří Krejčík. Se scenáristou Vladislavem Čejchanem měl jednoduchý ale přitom geniální nápad - z české divadelní historie vybrali klíčové životní okamžiky slavných herců národního obrození a ušili je na tělo tehdejším hereckým špičkám. Tak vznikla dodnes nepřekonaná galerie hereckých portrétů tehdejší zlaté gardy Národního divadla: Jaroslava Průchy, Zdeňka Štěpánka, Karla Högera, Ladislava Peška, Jana Pivce, Jiřiny Šejbalové, Marie Vášové, Vlasty Chramostové, Josefa Kemra, Vlastimila Brodského a dalších.
Už v šedesátých letech 20. století vzbudilo odvysílání Hrdinů okamžiku divácké nadšení. Jednak co portrét, to špičkový herecký výkon, navíc Hrdinové okamžiku mají výborně napsané texty, které jsou na stále aktuální témata. Například mladičká Vlasta Chramostová, představující obrozeneckou herečku Otýlii Sklenářovou-Malou obětavě shánějící peníze pro stavbu vyhořelého Národního divadla, si stýská, jak se stavba protahuje a prodražuje. Jiřina Petrovická je zase coby úspěšná česká herečka v německých divadlech vystavena české závisti a pseudovlasteneckému opovržení. Zdeněk Štěpánek si (v roli F. Krumlovského) po smrti nedoceněného a šikanovaného J. K. Tyla hořce vyčítá, jak Češi mohli dopustit, aby Tylova životní situace skončila tak tragicky. Intriky, věrolomnost, závist, protekce, donášení, pomluvy provázely českou společnost jak v době obrození, tak před padesáti lety a bohužel jsou aktuální i dnes. V Hrdinech okamžiku jsou ale také úsměvná ohlednutí - jako např. s Jiřinou Šejbalovou (v roli Elišky Peškové-Švandové) nebo s Ladislavem Peškem, představujícího geniálního Jindřicha Mošnu tolik milujícího peníze. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (8)

Marthos 

všechny recenze uživatele

Jedna z vůbec prvních hraných studiových inscenací bezesporu představuje zásadní vrchol tehdejší televizní dramaturgie v jejích naprostých začátcích. Podíváme-li se alespoň panoramaticky na jména prvních českých herců, dramatiků, dramaturgů a režisérů, máme rozhodně z čeho vybírat. Spoluvytváření českého divadla v první a druhé polovině devatenáctého, a vlastně ještě na počátku dvacátého století, nebylo jednoduché a přítomné odkazy na více než krušné zakončení tehdy stále mladého Tylova života jen potvrzují, o jak nesnadný úkol se všichni ti odhodlaní a pro věc zapálení fanatici pokoušeli a co všechno mu byli schopni obětovat. Rozličné osudy jednotlivých protagonistů této volné série spojuje v pomyslný celek klíčový motiv nevzdat se svého snu, byť v mnohém byla tato urputná a často klopotně vydřená snaha brána jako něco samozřejmého nebo dokonce opovrhujícího, nečistého, podivného. Vybrané pasáže doprovází svým kultivovaným a věcným komentářem literární autor těchto volně řazených epizod Jaroslav Průcha, sám jeden z nejvýznačnějších soudobých hereckých představitelů, a tím jakoby divákovi umožňuje současný vhled na dávné události z historie českého divadelnictví. Unikátní kolekce hereckých legend, jakou se podařilo režiséru Krejčíkovi sestavit z předních členů činohry Národního divadla, tvoří tichý pomník skutečným géniům svého oboru a zároveň bolestně připomíná, že doby těchto titánů domácí Thálie již nenávratně minuly. Nemohu se nezmínit o jednotlivých partech, v závěru se scelujících do nefalšovaného koncertního představení elitních členů této pomyslné filharmonie – od úvodní skvělé Štěpánkovy kreace, přes obě mistrovské varianty Peškovy, jehož portrét harpagonsky dojímavého Jindřicha Mošny patří k neopakovatelným uměleckým zážitkům, až k Janu Pivcovi, který s neobyčejnou vervou ztvárnil jak fanfarónského brblala Liera, tak poloblázna Frankovského. Ovšem na samém vrcholu se pohybuje také Högerovo excelentní cyranovské pojetí Jakuba Seiferta, macešsky vyštvaného Eduardem Vojanem, vycházející hvězdou první scény. A jsou tu další... Vejražkův samolibý umanutec Kolár i celá plejáda ženských postav – mezi ty nejvýraznější osudy bezesporu náleží spalující hrdopyšství Julie Šamberkové v hereckém nákresu neprávem opomíjené Marie Vášové. Je-li možno některá díla zařadit do pomyslného zlatého fondu televizní historie, pak Hrdinové okamžiku mezi ně zcela určitě náleží a slova jako patetismus a umělost tu nejsou na místě. Právě neuvěřitelné půl století, které uplynulo od natočení tohoto skromného majstrštyku, připomíná, že éra klasického hereckého řemesla je minulostí a my bychom měli být o to vděčnější, naskytne-li se nám ojedinělá příležitost obdivovat toto možná muzejní umění. Občas se pod tím staletým prachem ukrývá okouzlující starožitnost. ()

Karlos80 

všechny recenze uživatele

Víte Jelínku, direktorům se nelíbí můj velikej nos ! Já ho do všeho strkám ! Zatracenej život viďte Jelínku? Před patnácti lety jsem se šel představit Kolárovi, nezavřel jsem ještě ani dveře a už ho slyším jak nadává ! Já hledám milovníka a néé vopici ! K sakru co je natom k smíchu ! Nic mistře, nic nic..To je k pláči Jelínku. Vlastně maj pravdu, je to k pláči..Smůla, někdy má herec krásnou pověst ale ošklivej obličej, ale někdy zase krásnej obličej ale divadlo hraje jako prase ! Po dalších pár rozprávkách mezi Pivcem a posluchačem Jelínkem kterého hrál Vlastmil Brodský to přijde... Co je to ale platný když je v Národním divadle ředitelem Šubrt říká Pivec ! A víte proč? Hádejte Jelínku? Já se dám podat mistře. Oba jsme z Dobrušky a já ho kluka zrzavýho nikdy nemohl ani cejtit ! Nikdy nelezl přes ploty, nerozuměl legraci, bla, bla, bla když já jsem mu jednou myslím dal pár pře hubu ! Hmm..smůla. Kdo to mohl tenkrát tušit, že bude řiditelem Národního divadla ! Geniální Pivec a naslouchající nápověda Brodský, toď jedna z epizod z "Hrdinů okamžiku" pod označením 14. Ani tedy nevím kolik jich bylo natočeno celkem, pro věčnou škodu všem milovníků této staré divadelní a herecké gardy, že to skoro vůbec nedávají. Ale i tak v tom malém okamžiku, šlo slutečně velkolepou podívanou, která vás téměř přiková k židly a vy nedýcháte. ps: Po letech dlouhého televizního půstu, viděno zcela náhodou na Velikonoční pondělí (25.04.2011) a to navíc epizody s Karlem Högerem a Josefem Kemrem. ps2: Saesulkun jsi blb, a blb jako ty by něco podobního sledovat ani snad neměl. ()

Reklama

Bart 

všechny recenze uživatele

Já jsem měl narozdíl od Karlose možnost vidět jinou epizodu. V té Pivec hrál herce Frankovského, herce s geniální pamětí, který svou genialitou zničil sám sebe a ocitnul se v blázinci. Předříkával si své role a s obrovským utrpením zjišťoval, že si žádnou ze svých rolí nepamatuje. Paměť selhává a tak herec začne znovu a na tom samém místě se zarazí. Tak znovu a znovu a znovu..... Najednou se z něj stává číšník v restauraci. Potkává své známé, kteří si herce váží a Frankovský jim se strachem v očích vysvětluje, proč zrovna teď dělá číšníka, aby v jejich očích neklesnul. Opět se probere do světlé chvilky a začne si předříkávat své role. Vzpomene si na Bláhu v Našich Furiantech. Tahle role mu jde. Pamatuje si text perfektně. Ale najednou mu do hlavy skočí opět ten starý text, který si nepamatuje. Tak znovu...... Co k tomu říct? Jen to, že tomuhle já říkám geniální herectví a naprostý vrchol toho, co lze prostřednictvím televizního média předvést. To co předvedl Jan Pivec na televizní obrazovce, to se nedá nijak popsat, tohle totiž musí každý vidět. Na závěr doplňující informace. Soubor monologů napsal pro Národní divadlo Pivcův kolega Jaroslav Průcha. ()

Saesulkun 

všechny recenze uživatele

Divadlo se svým umělým světem mi nic neříká, takže hodnocení 50 let starého patetického televizního zpracování 150 let starých hereckých osudů se nabízí samo sebou. Přesto jsem tomuto počinu dal šanci, ale zůstala nenaplněna. Tohle je zkrátka rozvláčné muzejní umělé herectví, kterého se drží i osoba vypravěče, která navíc po celou dobu nepřirozeně hledí kamsi metr nalevo od kamery. Věřím, že v době svého vzniku měl film (či snad původně seriál) svou platnost a hodnotu, ale půl století je zkrátka půl století. ()

Snorlax 

všechny recenze uživatele

Tohle nepochopí ti, na něž národní hrdost přijde na 5 minut poté, co sportovci získají titul mistrů světa. Tohle nic neřekne těm, pro které je divadlo jen zbytečnou budovou, která zabírá místo nějakému hypermarketu. Tohle neocení ti, kteří si neváží stáří, kteří jím pohrdají a opájí se pocitem, že právě oni nikdy nezestárnou. Jen nechápu, proč se na tenhle epos vzdávající hold umělcům, kteří nezaměňovali umění se způsobem snadného obohacení, dívají lidé, kteří patří byť jen do jedné z výše uvedených kategorií. ()

Galerie (12)

Reklama

Reklama