Pohled do očí

Ty rozhovory šly v 90 % úplně mimo mě. Politika, koncentráky. V každý větě alespoň malinkatý politikaření. Takhle se snad nikdo nebaví. Snad jen příslušníci V.I.P. svazácké kavárny a ještě ne furt. Úplně mimo realitu. Klanění se vykukovi, kterého nikdo pořádně neznal. „I ty dvě hodiny mi stačily, abych ho perfektně poznal.“ Otec emigrant: „Vrátím se, až tady zvítězí proletářská revoluce.“ – to snad nemohl nikdo myslet vážně. Kašlu na manželku s malým děckem. Soudruzi jsou přednější. Sakrování, k.fixování a braní Božího jména nadarmo nesmí chybět ani v uvědomělých politických rozhovorech komunistických inteligentů. Tento uměle vytvořený virtuální pohádkový hrdina se fakt nepovedl. „A mohl se mu vůbec někdo podívat zpříma do očí?“ Je to podle divadelní hry. Nikdo na ní nechodil. Ale soudruzi museli nějak zdůvodnit díru v rozpočtu a tak natočili film. Věřili, že si každý řekne: „Vida, oni podle toho natočili i film. Tak to zas nemohlo bejt tak špatný!“ Jirásková se hezky usmívá. (20.08.2022)

Takový malý velký film. Na oko, na první pohled, pojednává o všedních každodenních věcech, ale tady je třeba sledovat podpovrchová hnutí, myšlenky, cíle a pocity jednotlivých postav. Protože každá z nich je zcela životná, plná uvěřitelných protikladů i kladů, zmatku, nedůvěry v sama i hledání sebe sama. Zkrátka niterné psychologické drama na nejvyšší úrovni. Celkově je hlavním tématem filmu pohodlný život (po válce) versus povinnosti člověka vůči společnosti a vůči sobě. Je lepší být někde zašitý a užívat si pohodlí, nebo by měl jít člověk dál, za tím, k čemu má talent nebo schopnosti, i když už není tak exponovaná doba, jakou byla válka. Dokonalý je dialog ke konci filmu, kde jedna z postav přiznává, že kolektivně by se odbojářům dovedl podívat do očí - ale za sebe samotného ne. Ostatně, skvělé dialogy jsou v tomto filmu nečekanou normou - nejde o plytké žvanění jako u nových českých pseudo dramat, ale má to hloubku, myšlenku, a přitom jsou nenucené, jako když je vyprávějí skutečné postavy. To dnes umí málokdo. Některé věty jsou dokonce dokonalé, třeba "My jsme vůbec divná generace. Měli jsme toho kolem dvaceti rádi tolik, že teď už nemáme rádi nic. Ani sami sebe." Ale dovede v dialogu i odlehčit situaci ("Zraje vám knoflík.") Film si vyhrál i s detaily jak v obraze (zkřížené nohy esesáka, bouchání kyticí o nohy, sundané střevíčky a mnohé další), tak třeba ve zvuku - klapot střevíčků při pěší cestě domů Prahou; dokonalá scéna, kdy novinář ladí rádio a na jedné stanici hrají starou německou klasiku, a na druhé soudobý dixieland; a ještě dokonalejší při první cestě po Karlově mostě, kde mezi dvěma postavami probíhá důležitý dialog, ale v pozadí začnou znít zvony - a kdo bude počítat, zjistí, že je půlnoc. Vynikající herecké výkony, kdy herci hodně hrají mimikou obličeje, to už jsem dlouho neviděl. A v neposlední řadě mne uchvátila Praha, jaká dnes není - obyčejná úřednice tehdy mohla na dnes luxusní Kampě, všude samá bistra, na Hlavním nádraží ještě legendární nádražka, kterou i já jako študák ještě pamatuji (vida, tak Staropramen tam tehdy čepovali :-)), pater nostery, přehledné ulice bez zaparkovaných aut, noční ulice bez opilých a pořvávajících německý turistů... a tak. Skvělá celková, taková zadumaná, atmosféra filmu. Ten film by se dalo říct, se vlastně věnuje všedním věcem, ale je to jen klam, jde o velké věci, jen je třeba sledovat pozorně tu hru na to, co se děje. Ve výsledku nepřijde sice žádné velkolepé odhalení, žádné až ta velké moudro, ale možná pomůže některým lidem si uvědomit, že v nich dříme nějaký talent, ale oni jsou líní na něm makat a něco s ním dělat, a místo toho raději dají přednost pohodlné zahálce. (16.09.2020)

„Všechno se to tak nějak zamotalo…“ Celý tento film začal tak nějak jako typický Daňkův film, tedy jiskrným dialogem Jiřiny Jiráskové s Josefem Langmilerem a pokračoval dalším, v němž dotyčné tentokrát moc hezky sekundoval charismatický Ladislav Chudík. Ale pak se to asi vskutku nějak zamotalo a přišla „pitomá noc“. Bývalý manžel hlavní hrdinky z toho vyjde coby zatčený za defraudaci, a ona možná pod vlivem této vypjaté situace, možná pod vlivem moralistické otázky od vyšetřovatele/generála začne, tak trochu v duchu socialistické morálky, přehodnocovat svůj život. Naštěstí to vše včas skončí pohledem do překrásných očí Jiřiny Jiráskové. (06.05.2022)

Je to sice slabých 5*, protože jsem čekal poněkud silnější konec, ale jinak jsem spokojený. Takhle psychologický film jsem neviděl už sakra dlouho. Většinou jsem spíš měl "štěstí" na ty filmy, které se za psychologické vydávají, ale ve skutečnosti jimi vůbec nejsou. Zde se vlastně celý film rozebírají postavy, přičemž o každé víme přesně všechno to, co bychom vědět měli a díky tomu všechny působí životně, uvěřitelně a někam se vyvíjí. Má to podmanivou atmosféru, skvělou kameru a herecké výkony (i když někteří by mohli být charismatičtější), je v tom nejedna chytrá myšlenka a funguje to přesně tak, jak má, tudíž já jsem spokojený. A to si to vystačilo s tak krátkou stopáží, přičemž psychologie všech postav tu jde skutečně do hloubky! To se vidí skutečně málokdy a kam se na to hrabou ty rádobypsychologické filmy typu Stoker, Slon nebo Neon Demon... Vlastně mi to svým pečlivým důrazem na psychologii postav poněkud připomnělo Auroru (tu Rumunskou, tříhodinovou), ale zatímco tady je to diváčtější a dostaneme většinu věcí rovnou "naservírovaných", v Auroře musí člověk tu psychologii vnímat především z obrazu, chování postav a jejich mimiky. Tak jako tak se mi Pohled do očí líbil a opět děkuju Film Europe, že to pustili do televize (tentokrát mám na mysli z archivu) a taky děkuju tátovi, že mi to vlastně objevil, stálo to za to. Slabých 5* (30.10.2020)

Polozapomenutý autorský film Oldřicha Daňka, který vznikl podle jeho vlastní divadelní hry. Ta byla v době svého uvedení v Realistickém divadle (1959) velmi populární. Obsazení, potažmo herecké výkony v tomto filmovém zpracování jsou výborné, přesto mi jistá tendenčnost snímku nedovolí hnout se přes 3 hvězdy. Ovšem pohled do očí Jiřiny Jiráskové je za 5 hvězd. (08.06.2016)