Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Rok 1930 je pro německého spisovatele Carla Zuckmayera úspěšný. Světlo světa spatří film Modrý Anděl s Marlene Dietrich podle jeho scénáře a pracuje na divadelní hře Hejtman z Kopníku, která se hraje o rok později. A má také úspěch. Vzápětí podle ní vzniká film. Druhá filmová verze pak pochází z poloviny 50. let. Je to velmi pravdivá komedie o pruské byrokracii a militarismu. Když měla premiéru v pražském Činoherním klubu v roce 1980, měla také úspěch. A to nejen pro paralelu s absurdní byrokracií právě vládnoucího systému, ale také pro neokázalý lidský rozměr, který titulní postavě dokázal pod vedením Ladislava Smočka vtisknout "nováček" souboru Petr Nárožný. Inscenace se hrála deset let a uvidíte v ní řadu dalších vynikajících herců tohoto divadla, kteří už bohužel nejsou mezi námi. V lednu tohoto roku uplynulo od smrti Carla Zuckmayera 30 let. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (10)

cyglos 

všechny recenze uživatele

Celé představení jsem si doslova užil a jen mne mrzelo, že nesedím v publiku. Střih scén si dělá divák sám a není v rukou režiséra a jednotlivých kamer. Každopádně je to satira na dobu hodně minulou, ale to neznamená, že se v ní nedají nacházet spojnice k dnešní době a byrokracii, která se neliší ve své podstatě. Nesouhlasím s tím, že Petr Nárožný nevyzněl. Je tím, který, v dobré víře zapojit se do společnosti, naráží na zkostnatělý systém. Je stále pokorným, ale to nestačí k průlomu začarovaného kruhu. V okamžiku, kdy se oblékne do uniformy, tak s přehledem a zupácky manipuluje okolí. Ostatně režim a kriminál byl dostatečnou školou. Je důstojníkem par excellence. Co je dalším bonusem, je scéna, která se nemění a vyhovuje celému představení. Občas hledám podobné v dnešních představeních, ale invence chodí asi jinudy. Proto plná palba hvězd. Pochopitelně i ostatní herci jsou v představení skvělí, abych neopomenul. ()

Tirion 

všechny recenze uživatele

Hodně nevyvážené herecké výkony - to je to, co charakterizuje tuhle protimocnářskou hru. Obávám se, že první velká role pro Petra Nárožného nebyla dobrým krokem právě v tomto dramatu. Například takový M. Hálek nebo O. Císler mají mnohem větší komediální potencionál. Nicméně hlavně výkony vedlejších postav (kdy jejichž představitelé mají kolikrát zdvojené až ztrojené představení) dávají inscenaci ten správný humorný nádech a pitoreskní podobu. A právě kritika a snaha zesměšnit měšťáctví a monarchisticko-vojenský systém je hlavním tématem. ()

Reklama

ondrula 

všechny recenze uživatele

No že by to zase byla taková perla českýho divadla, to tedy není. V podstatě je to šosácká tragikomedie o krizi identity, která zcela příhodně (napsal jí Němec) bojuje s nelidskými pouty různých předpisů, nařízení a pořádků a takovýhle téma, správně rozplizlý do nicneříkajících dialogů, je nudný a prázdný až běda. Charakter a náplň hry jsou stejně tak nudný, jako drtivá většina slovesnýho umění ze 20. a 30. let minulýho století, takže to ani není moc velký zklamání. Zřejmě proto, aby to nebyla jen nuda k posrání, prosadila si tam režisérka (a nejspíš i herci samotní) celou řadu vtipných gagů, gest a jiných pitvoření, takže v podání nadprůměrně talentovaných herců se to místy zvrhává v komedii, ale v celku jsem spíš koukal na hodinky, kdy ta blbost už konečně skončí. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Nikoliv náhodou byla zařazena tato pozoruhodná inscenace slavného Činoherního klubu do cyklu PERLY ČESKÉHO DIVADLA. Ocenění zaslouží jak dramaturgie, tak režie této slavné německé divadelní hry. První projevy probouzejícího se demokratického Německa doznívající výmarské éry naznačují skutečný ráz odvrácené tváře neblaze proslulého pruského němectví. Robustní výkon Petra Nárožného, zrod herecké osobnosti z "bavičského" dramatického embrya, který tu můžeme sledovat po vteřinách a minutách, je mimořádný. Skutečné rozměry svého nevšedního herectví tu naznačují i Jiří Císler nebo Nina Divíšková, ale přehlédout nelze ani někdejší televizní hlasatelku Kateřinu Frýbovou, která již předtím v mé paměti zazářila v televizní inscenaci muzikálu STO DUKÁTŮ PRO JUANA jako sličná Kristýnka (1971, doufám, že mě něklame paměť). Stejný hold skládám i výpravě; způsob, jakým zvládla stísněný prostor nekukátkového (či "polokukátkového") divadla, je rovněž mimořádný. I v tomto případě tak byl zachován klenot, který by jinak zanikl s posledním potleskem vděčných a nadšených diváků. ()

Galerie (1)

Reklama

Reklama