Strom života

Může být obtížné abstrahovat od pojmových soustav tak důsledně, že Vám přestanou překážet i ty nejzprofanovanější výrazy, gesta, obrazy. Jenomže abyste mohli všechny berličky odvrhnout, musíte si je nejprve osahat, vyzkoušet je, posunout se o ně dál, určit jim správné místo, pochopit jejich funkci - učinit je součástí svého poznání. A pokud sledujete film o takové cestě za nejhlubším, nejneodvozenějším pochopením života, musí Vás provést skrze to všechno, skrze všechny indoktrinace a paradigmata chování i jazyka té doby, a když se necháte rozptýlit, může Vám to připadat, že je takový on sám. ** Ty věty tam padají, o Bohu a naději, lekce z americké náboženské a také rodinné výchovy - ale význam toho všeho začíná až o rovinu výš. Z nedostatku lepších slov jsou to zprvu zástupné, zkušební berličky postav, a později z nepotřeby hledat jiná slova jsou už jen k nahlížení, zkoumání, nad pochopením toho, jak vůbec funguje osobní jazyk, každá pojmová síť, kterou (se) vytvoříme. ** Přijde-li v životě moment, kdy bolest ze ztráty je tak šílená, že Vám bere smysl života, musíte rekonstruovat, resetovat se - musíte začít od začátku, vystavět všechno od nuly, změnit vlastní pochopení celku tak, abyste mohli pokračovat - musíte najít chybu, protože jste zůstali naživu, Váš život musí začít znovu dávat smysl vám. ** Přijde-li matka o syna, nepomůže paradigma Boha ani společnosti - pomůže znovu, jinak pochopit, co je to život, změna, čas, nespoléhání na nic zajištěného. Musí začít od začátku - od stvoření života jedince, které se kryje (obrazově i pojmově) se stvořením světa vůbec, přes zrození vědomí a jeho prodírání se všemi smyslovými, hodnotovými a ideologickými systémy, až do bodu, kdy se to stalo - k pochopení, že teprve teď, v bodě ztráty (v tom rekonstruovaném, až napodruhé), která zkoumání spustila, dospěla ona žena k tomu, aby své dítě vůbec kdy měla, nejvíc a naplno - a s ním mohla vzít nejvíc a naplno do vlastních rukou i celý svůj život. ** Je to film o vytváření vlastního jedinečného vědomí o všem, žena, která přišla o to, do čeho mylně vkládala smysl vlastního života, na cestě k pochopení nezaručenosti trvalé existence čehokoli v čase získá nejvíc, vybuduje svou paměť, zrekonstruuje si život, vytvoří novou, bohatou, jedinečně krásnou texturu, vytvoří sama sebe, stane se. V okamžiku, kdy své dítě pochopením odevzdá času (či Bohu už jen jakožto jedné z mnoha poetických metafor, fraktálových kružeb celého ornamentu), ve chvíli smíření, celý svůj život teprve získá a ztráta dítěte se mění v jeho nabytí. Svědčíte zrod existence, individuální, a tedy všeho. ** Film o všemohoucnosti paměti osvobozené tím, že v čase netrvá a není zaručeno nic, je postaven na dynamických záběrech - nic se nám nedává jakožto statická stálost, všechno je pohyb a hloubka, propadání pohledu do nových a nových prostorů otevíraných v čase. Každý záběr má těžiště v pohybu - ať už lidského těla: houpačka, tanec, krok, pád, úder - nebo lidské mysli, proměnách perspektivy: převracení vlny, prostorovost korun stromů, tatáž událost v makro a mikro měřítku jakožto i smyslově úplně jiný prožitek... ** To protože pohyb je čas je změna je klíč, pohyb je, že existujeme, že jsme si sebe vědomí, že se každou vteřinu znovu vytváříme celiství, s každou reflexí, kterou umožňuje právě jen proměna, pohyb, rodíme celý svůj život, svět, vesmír nanovo. Smíme si být vědomi vlastní krásy, protože v každém novém okamžiku představujeme novou vzrušující milost(nost) stvoření. ** A Terrence Malick vytvořil dokonalý ornament - šperk, klenot, strom (pojmy a jejich potom už zaměnitelnost) - lidské existence tím, že ukázal, jak vzniká vůle osvobozená od všech dosavadních paradigmat k tomu jej vytvořit. ** Ještě jedna závratná představa - na konci toho snímku se jmenovat Alexandra Malick. ** Komentář uživatele Traffic je obsažný a cenný. (24.07.2011) (méně) (více)

Film, na který dost lidí nestačí spirituálně, nikoli intelektuálně nebo nízkou úrovní filmové gramotnosti, jak bývá mnohem častěji zvykem. Film plný paradoxů. Je jako dělaný pro velké plátno, ale hromadné projekce mu spíš škodí. Průměrná délka záběru odpovídá současným zrychleným normám, přesto u něj diváci usínají nebo neudrží koncentraci. Dvouminutový trailer vám sdělí v podstatě totéž, co celý dvouhodinový film, přesto je ve sledování obou naprosto zásadní rozdíl. A vlastně cokoli, co se o Stromu života napíše, vyzní buď úplně banálně, nebo se to nanejvýš zdaleka nepřiblíží zkušenosti z jeho prožití, která rozhodně banální není. Píšu prožití, protože pouhé "sledování" je tu málo. Strom života je čistý jako pramen horské říčky a při jeho vnímání je potřeba odprostit se od co největšího množství kulturních a společenských nánosů, ba dokonce není kolikrát žádoucí uvědomovat si některé automaticky se nabízející paradigmatické významy. Právě proto se řada diváků neubrání udivenému smíchu, když se na plátně objeví digitální dinosauři - ti totiž zdánlivě vůbec nezapadají do divácké zkušenosti z tohoto typu filmu (uměleckého, s vyššími ambicemi, o životě), jsme zvyklí je pozorovat v naučných dokumentárních rekonstrukcích nebo zábavných akčních spektáklech typu Jurského parku. V našem vnímání spadají mezi rekvizity nízkého či středního umění. Přitom v Malickově kosmu mají svoje nezpochybnitelné místo a jejich zobrazení dává v kontextu celého filmu dokonalý smysl. Malickovi dinosauři jsou přímými příbuznými Kubrickových opic. Ano, Malick se ve Stromu života opírá o Bibli a příběh zasazuje do křesťansky orientovaného rámce, ale ideologicky není proponentem institucionalizovaného náboženství, které skrze členství v církvi odtrhuje člověka od skutečné víry a spirituality. Strom života nekáže o zaslíbeném ráji, ke kterému bychom se měli svojí ubohou zemskou existencí protrpět (a zasloužit si jej), ale smysl života a zdroj lidského štěstí nachází v člověku samotném, v jeho pohledu na svět, ve hmotě stejně jako v myšlenkách. "Love every leaf." Nedá se ani říct, že by byl Malick v opozici vůči modernímu přetechnizovanému světu; ten je sice opakovaně přirovnáván k pustině, ale pouze proto, že jej tak dospělý Jack vnímá. Závěrečné smíření a prozření ukazuje, že krásu lze okolo sebe vnímat úplně ve všem, i v prosklených mrakodrapech, symbolu odloučení od přírody. Strom života není černobílým podobenstvím o dobru a zlu (grace vs. nature) ani se nesnaží vybrat jednu z těchto cest jako tu správnou, naopak žádá o pochopení a přijetí věčnosti jejich vzájemného konfliktu, který se nachází v samém srdci univerza, a tedy i v nás. Často bývá zmiňováno, že se tu zdůrazňuje (podobně jako v ostatních Malickových filmech) nepatrnost člověka v porovnání s nekonečně velkým vesmírem, ale jedním dechem bychom měli dodat, že je tu zároveň nacházena spojitost mezi mikrem a makrem, dávnou minulostí a současností. Buňečné procesy se v detailním záběru na plátně nikterak neliší od kolotání galaxií a mlhovin, dinosauři se zdají být, stejně jako lidé, v zajetí přírody i milosrdenství (nebo si nějaké vznešené úmysly do jejich chování jen sami projektujeme?). Existence ve všech jejích formách se zdá být ve Stromu života cyklická - film rámuje obraz vzniku univerza, lidský život prochází totožnými procesy a dilematy v jednotlivých po sobě jdoucích generacích znovu a znovu... Chci se k tomu filmu co nejdřív vrátit. Chci se zase znovu narodit, být dítětem. Žádný jiný film nedokázal tyto magické okamžiky zprostředkovat lépe než Strom života. ____ Vřele doporučuji tento text k filmu, pravděpodobně to nejlepší, co zatím bylo o Stromu života napsáno. "The Tree of Life is too sincere to be pretentious" (15.07.2011) (méně) (více)