Un delitto poco comune
An Uncommon Crime
Phantom of Death
Režie:
Ruggero DeodatoKamera:
Giorgio Di BattistaHudba:
Pino DonaggioHrají:
Michael York, Donald Pleasence, Edwige Fenech, Mapi Galán, Antonella Ponziani, Giovanni Lombardo Radice, Ruggero Deodato, Caterina Boratto, Hal Yamanouchi (více)Obsahy(1)
Robert Dominici (Michael York), slavný klavírní virtuóz, je mladý, pohledný a obletují jej zástupy žen. Robertův bezstarostný život naruší až bestiální vražda jedné z jeho milenek. Mrtvých žen v okolí povážlivě přibývá a tajemný vrah i přes důslednou práci zkušeného inspektora Dattiho (Donald Pleasence) stále uniká. (J.Connor)
Recenze (16)
Tentokrát jsem byl s Deodatem spokojen. Skvělé herecké obsazení, napínavý příběh a krátký výlet do starobylých Benátek. Jeden z těch filmů, kdy postavy umírají tak nečekaně, že se další vývoj obtížně odhaduje. Osobně jsem si představoval nejméně tři různé konce, i když jsem byl rád, že vyšel ten první. York, měnící se v monstrum, přímo exceluje, Pleasence si střihnul svoji oblíbenou postavu a Fenechová je stále více než fešná. A pak ty vraždy...krev stříká proudem a to si zaslouží samostanou hvězdu navrch. Donnaggiova hudba navozuje správné napětí, kamera ukazuje to, co divák vidět chce. Nenudil jsem se ani minutu. ()
Vizuálne ošumelé, neskoré giallo, z čias, kedy už bola talianska žánrová kinematografia irelevantná, hoc si to ešte nechcela priznať. Donald Pleansence tu bezostyšne hrá Loomisa, Michael York je kolosálne otrasný a jediným osviežením je štyridsať ročná no stále čarovná Edwige Fenech vo svojej viac menej poslednej veľkej role. ()
"The new dimension of giallo" asi takto bych asi pojmenoval tento skvělý film Ruggera Deodata. Hold, konec 80. let si žádal nové přístupy k žánru, protože jeho základní schéma bylo už tisíckrát omleté. Někteří režiséři to vzali skrze Slasher (např. Umberto Lenzi a jeho Nigtmare Beach či Micheal Soavi a jeho Stage Fright), Deodato ale kráčí cestu psychologického dramatu. Odhaluje totiž identitu vraha a sledujeho velice detailně rozpad jeho nemocné mysli. Z každého záběru filmu opravdu číší giallo, ikdyž je jeho základní kostra upravená, nejvíce se pak Deodato drží pravidel na začátku. Ten je opravdu jako vystřižený ze 70. let, neznámý maniak totiž rozjíždí vražednou sérii mladých dívek a žen a na stopě je mu neustupný detektiv. Pak ale režisér láme starému giallu páteř a jak už jsem zmínil výše a odhaluje identitu vraha. Ve snímku postiženého maniaka, klavíristu Dominiciho, přestavuje Michael York, který se svého partu chopil opravdu famozním způsobem. Jeho přerod z frajírského playboye na nenávistného starce, který "nenávidí mladé lidi protože už mají vše před sebou a staré, že už mají vše za sebou" jsem mu věřil v každém záběru. Deodatovi se povedl nejen výběr hlavních herců (dále Fenech a Pleasance), ale také opravdu povedené a velmi pěkně stylizované vraždy. Úvodní vražda na železniční stanici je opravdu stará dobrá škola alá Argento. No abych to celé nějak zakončil, Deodato v mých očích velice stoupnul a já jsem se utvrdil v tom, že i na přelomu 80/90 let se dá natočit atmosferické giallo a ne paskvil Lenziho formátu. ()
Deodato zklamal. Mít ve svém filmu nejkrásnější herečku všech dob a při její erotické scéně ji přikrýt Yorkem, to je opravdu na pováženou. Přitom Edwige Fenech se mnohdy nestyděla ani při výstavě kožešinových zvířat. V dalších ohledech už si naštěstí vedl o něco lépe. Zprvu klasické giallo se záhy mění, odhalením vrahovy identity, v psychologický thriler a obě polohy dosahují minimálně slušného žánrového standardu. Základními kameny úspěchu jsou v prvním případě především esteticky velmi dobře ztvárněné vražedné scény s gejzíry krve a v tom druhém nesporný Yorkův herecký talent, který přeměně ve vražedné monstrum vdechl život. Deodato však své hvězdě dal až možná příliš mnoho prostoru a místy pak tempo připomíná spíš hamletovskou tragédii než napínavou detektivku. Pro někoho možná vítaná přidaná hodnota, pro mne (pseudolopatu) kapku nuda. A navíc mi York zakryl tu Edwige, hajzl. Silná trojka. ()
Já jsem rozpolcen. Tohle pozdní giallo totiž sleduje osudy svého českého a anglického distribučního názvu, kdy kvalita filmových složek zásadně kolísá a rovnováha se nedostavuje. Originální a působivé momenty střídají ty amatérské či dokonce nudné, například York je v hlavní roli ucházející, ale Pleasencův inspektor je někdy až směšná karikatura. Přesto všechno ale stojí za vidění, právě i pro fanoušky žánru, kterým toho kromě několika pěkně zpracovaných trademarků gialla (většina vražd) nabízí nové a originální momenty (obrácená práce s pointou) nebo určité milníky (v podstatě rozloučení se s legendární Edwige Fenech). ()
První půlhodina docela slabá, ale pak přijde zvrat a najednou se film promění v herecký koncert Michaela Yorka. Edwige Fenech mluvící svým vlastním hlasem je celkem fajn a i ve čtyřiceti sexy, Donald Pleasence ale působí opravdu příliš staře a nepřesvědčivě. ()
Chuťovka z dílny podceňovaného režiséra který rozhodně točit uměl což dokazuje i tento originální snímek kombinující giallo a psychologické drama fyzicky chátrajícího muže kterého tak fantasticky ztvárnil Michael York jehož postupná proměna je špičkově provedena. Dále potěší veterán Pleasence který nikdy nezklame a má oblíbenkyně Edwige Fenech která okouzlí v každém filmu. Moc pěkné. ()
Nechcem nijako urážať tu ostatné, intelektuálne podané komentáre, ale z môjho diváckeho hľadiska mi pripadá tento snímok len ako jedna z desiatok podobných kriminálok talianskej drsnej školy. A to ich mám zhliadnutých habadej. Ešte tak ten neotrelý námet si zaslúži pochvalu, ale ako celok film nudí. ()
Filmařsky to sice neupadá z takového toho svérázného, italskohorrorového průměru, ale dějově je to poměrně slabé. Celé to těží jen z jedné zajímavosti, která ale sama o sobě prostě nemůže utáhnout kvalitní film.. Tím spíš, když i herci (se zoufalým Yorkem v čele) jsou poměrně nepřesvědčiví.... Jako zajímavá detektivní povídka na třičtvrtěhodinovou epizodku nějaké variace“Věřte, Nevěřte“ by to mohlo fungovat, ale v téhle formě-za mě-Ne-é. ()
Účasť Michaela Yorka a Donalda Pleasenca v talianskom sci-fi horore sa len tak často nevidí. Právom dostávajú najviac priestoru. Aj keď mi pripomína spracovanie skôr britskú hororovú školu a chválim dobré masky, film znižuje neopodstatné konanie hl. hrdinu. Hodnotenie: 60% ()
Dobrý italský film od režiséra slavných "Kanibalů", který mě zaujal hlavně nadprůměrnými hereckými výkony a zajímavým námětem. Není to sice nějak zvlášť stylové nebo atmosférické, ale mnoho scén se povedlo a film nenudí. Snad jen ten konec mi přišel až zbytečně moc natahovaný... ()
Deodato se vytáhl, když přišel s tímto dekadentním originálním filmem plného zoufalství a deprese. Michael York v roli hlavního hrdiny podal neskutečně odzbrojující výkon. Několik vskutku silných scén, ze kterých mě slušně zamrazilo v zádech. Vidět takové dítě na houpačce bylo strašně smutné a děsivé zároveň. Po Tenebre druhé nejlepší giallo 80. let. Fenech byla neskutečná kočka a tady jako čtyřicítka se mi líbila ještě mnohem víc. :-) UPDATE: Velmi mizerná hudba, ale na lepší nebyly peníze... ()
Ruggero Deodato sa nezúčastnil hlavnej giallo vlny, ktorá zaplavila talianske kiná v rokoch 1970 až 1975 a práve preto bol pre mňa istým prekvapením tento jeho počin z roku 1988, kedy už dávno odznela aj druhá, tzv. postgiallo vlna z rokov 1981 - 1985. Jeho meno sa v sedemdesiatich rokoch ako keby strácalo v záplave známejších talianskych režisérov, aby prvýkrát na seba výraznejšie upozornil v roku 1977 titulom Ultimo mondo cannibale a hlavne navždy zažiaril rokom 1980, kedy bol uvedený jeho exploitation "rape and revenge "House on the Edge of the Park" a hlavne superkultový Cannibal Holocaust. Preto to posledné, čo som mohol od neho očakávať bola pozoruhodná kombinácia žánrov horor, psychologická dráma s prvkami gialla, teda všetko to, čo predstavuje Un delitto poco comune. Vďaka pomerne inteligentnému scenáru s nečiernobielymi postavami si film po celú dobu udržuje rovnaké tempo, podporené viacerými vydarenými hereckými výkonmi a solídnym hereckým obsadením v čele s Michaelom Yorkom a starnúcou, ale stále aktraktívnou giallo kráľovnou Edwige Fenech. Takmer štyridsať minút sledujeme prakticky klasické giallo, ktorého pravidlá sú síce vzápätí tvrdo narušené, čo v tomto prípade vôbec nevadí. Tento žáner totiž aj naďalej silne evokuje typicky taliansky nápaditá kamera a viaceré režisérske nápady. Vďaka tomu, že Deodato tu nebol viazaný pravidlami žiadneho žánru, mohol som sledovať výborne vykreslený rozpad osobnosti hlavného hrdinu. Z toho však vyplynul aj fakt, že ma čakal viac-menej predvídateľný koniec a na rozdiel od iných talianskych diel staršej éry ma dosť nudila nezaujímavá hudba. ()
Dobré giallo od Deodata.,ale dějově to trochu strádá,jinak celkem dobře koukatelný. ()
Psychologický vývoj hlavní postavy je nepřesvědčivý a Donaldův policista je těžkopádný, stejně jako celý příběh, který stojí na zajímavém nápadu, ale zkrátka nefunguje tak jak by měl a mohl fungovat. Ruggero je geniální režisér, ale tohle dílko je čistě rutinní záležitost na jedno podívání, která ničím nepřekvapí a absolutně postrádá atmosféru, což jsou dvě věci, které jsou pro podobné filmy důležité. Musím vyzdvihnout parádní výkon Michaela Yorka a pár zajímavých nápadů. Ruggero má na víc. ()
Deodato aj v tomto filme jasne dokazuje, že je veľmi podceňovaný, a nedocenený režisér. Rovnako je to aj z jeho filmami, napr. jeho Canibal holocaust http://www.csfd.cz/film/22922-kanibalove/ je veľmi nadčasový, a ostané filmy z tohto "kanibalského žánru" mu nesiahajú ani po kotníky, a rovnako musím spomenúť aj bravúrne zvládnutý katastrofický thriller Aféra Concorde http://www.csfd.cz/film/11579-afera-concorde/ alebo kultový shocksploitation House on the Edge of the Park http://www.csfd.cz/film/22923-casa-sperduta-nel-parco-la/ V roku 1988 sa mu podarilo dať dohromady veľmi zaujímavú, až kultovú trojicu hercov: Michaela Yorka, Donalda Pleasence a Edwige Fenech do svojho giallo/shlasher thrilleru Phantom of Death. Napriek veľkým hereckým menám, však spomínaný herci hrajú dosť rozdielne.. U Edwige Fenech som už zo starších filmov od S. Martina zvyknutý že pozná vlastne len tri herecké polohy: Tváriť sa vystrašene, tváriť sa v rozpakoch, a tváriť sa prekvapene. Potiaľ v poriadku, keď ju to v mladosti nenaučil Martino, tak som viacej nečakal, ona je vlastne superkočka aj po štyridsiatke, a od takých sa nejaké herectvo nevyžaduje.. Podstatne horšie je to ale u Donalda Pleasenceho... Ja viem, že vo filme hrá starnúceho inšpektora pred dôchodkom, ale aj tak je jeho výkon dosť unavený a občas nepresvedčivý. Keď v jednej z hlavných scén neskutočne rozčúlený z nepolapiteľného vraha kričal nadávky na ulici plnej ľudí, tak som sa bál že dostane infarkt... Celá váha kvalitného herectva tak stojí na skvelom výkone hlavnej postavy, ktorú zahral Michael York. Ten zahral postavu veľmi úspešného, a tak trochu až namysleného klaviristu Roberta Dominiciho, ktorého všetci obdivujú, tlieskajú a ženy sa o neho bijú. Proste taký tajný sen každého muža. Do tejto idylky však ako blesk z čistého neba zasiahne lekárska správa o jeho veľmi zákernej a veľmi vzácnej chorobe: progérii. Choroba spočíva v tom, že extrémne rýchlo začína starnúť. Psychicky aj fyzicky. Psychicky v tom, že má nečakané záchvaty zlosti, v ktorej bezohľadne zabíja. Hneď prvou obeťou je vlastne lekárka, ktorá mu túto strašnú pravdu o chorobe oznámi... Hneď potom nasledujú ďalšie brutálne vraždy... Všetko sa to odohráva v rozmedzí celého jedného roku, a po celý čas je mu márne v pätách spomínaný starnúci inšpektor Datti. Klavirista Dominici však bravúrne využíva svoju extrémne rýchlu premenu na starca, a tak polícia márne tápe až do nešťastného a smutného konca... Doadato nám tu predstavil dosť nezvyčajného vraha, vraha ktorého poznáme hneď od začiatku, s ktorým prežívame aj jeho smutný rozpad osobnosti a tela... Tlieskam tvorcom, hlavne režisérovi, že dokázal to, že v závere aj napriek brutálnym vraždám vlastne súcitíme s vrahom a moc sa netešíme s toho, žeby ho snáď inšpektor ešte mohol dopadnúť. Psychickú premenu skvele dokresľujú aj mystické a symbolické scény, napr. masky v Benátkach. Celý film má akýsi zvláštny "look" zo sedemdesiatych rokov, nazval by som ho "neskorým giallom"bez neznámeho zabijaka a pointy". Proste Deodato úplne porušil takmer všetky pravidlá tohto žánru ale napriek tomu som tento subžáner cítil s každého záberu. Som veľmi spokojný, a hodnotím medzi 3 a 4... aj keď kvôli slabším hercom asi zostane (zatiaľ) na trojke..:) () (méně) (více)