Obsahy(1)
Alena Vránová a Pavel Liška v dramatickém příběhu slavné divadelní hvězdy Gertrudy Matthews v pražském divadle Ungelt... Komorní drama Bouřlivé jaro současného anglického dramatika Arnolda Weskera se v pražském Divadle Ungelt hrálo od listopadu roku 1997 do října 2002, tedy plných pět let, ověnčeno diváckou i kritickou přízní a Cenou Thálie pro Alenu Vránovou. Dojímá i baví, je syrové a pravdivé. Herecká suverenita a přesné režijní vedení dělaly z inscenace divácký magnet, který by jistě působil dál, ale všechno musí mít jednou svůj konec. Záznam má navíc punc toho, že představení už nikde jinde neuvidíte, než na televizní obrazovce. (Česká televize)
(více)Recenze (9)
Weskerova hra dává prostřednictvím své hrdinky, slavné divadelní herečky, která se v dialozích se dvěma černošskými sparingpartnery zvolna ohlíží za svým životem a kariérou, nahlédnout do duše stárnoucí ženy a do jejích tajných komnat s ní spojených. Není to nic převratného, ale oba protagonisté, Alena Vránová i Pavel Liška, rozehrávají působivé intimní psychologické drama o vztazích mezi mužem a ženou, o touze milovat a být milován. Navzdory okolnostem i věku. ()
Komorní psychologické drama o slavné herečce, které přibývají roky a ona postupem času bilancuje, vzpomíná na vše podstatné i nepodstatné ve svém životě, třídí si myšlenky.. Paní Alena Vránová se mi v tomto divadelním záznamu moc líbila a musím v úctě smeknout, s jakou energií a uvěřitelností svou roli zvládla, pochopitelně na výbornou.. Pavel Liška je pro mě tady tak trochu neuchopitelný, chvíli mu věřím a chvíli nato ne.. ()
V 70 letech? Tomu se ani nechce věřit! Klobouk dolů, paní Vránová. ()
Od čisté komiky, pře sarkasmus, k hlubokým psychologickým pasážím až ke katarzi "řevu" bolesti duše... ()
V titulcích pořadu uvedeno: název Arnold Wesker: Bouřlivé jaro; režie Jan Brichcín; divadelní režie Ladislav Smoček. ()
Velmi dobré. Paní Vránová rozehrává herecký koncert. Je to skvělá herečka, která klidně utáhne celé pódium sama. Tisíce výrazových prostředků používá účelně, aby plasticky vykreslila postavu stárnoucí herečky. A Pavel Liška ukázal, že umí zahrát i charakterní roli. Uvěřitelné, smutné i úsměvné. ()
Alena Vránová je úžasná, Pavel Liška nikoliv. Bohužel rozumět jim ze záznamu nebylo nejlíp. Ale dojem z představení je působivý, a to díky režii i provedení. ()
Tuctová divadelní konverzačka anglosaské provenience, jaké se podbízejí divákům v kdejakém komerčním divadle. Spousta banalit, které si hrají na bůhvíjaká moudra, což pochopitelně ovlivňuje i mdlé a nepřesvědčivé výkony jinak dobrých herců. Nejsvětlejším momentem je rozhořčený monolog, v němž Vránová vyčítá své mrtvé matce, čím vším se na ní provinila. Škoda, že si ČT vybírá z našich divadel většinou právě takovéto plytké kusy ve snaze se divákům také podbízet. ()
Bouřlivé jaro odhaluje tak trochu 13. komnatu všech herců/umělců. Úspěch a sláva vše nejsou. Zvláště, když je člověk sám. Za mírně rušivý element považuji trochu dvojroli Pavla Lišky. Dvě černošské postavy na mě byly trochu moc. Nejsem rasista, pochopitelně, jde mi jen o postavu jako takovou. Když už jsem si zvykl na jednoho a jeho vliv na herečku, objevila se postava nová, hrána stejným hercem. Vůbec mi herectví Pavla Lišky přišlo podivné, ale v tomto případě si myslím, že jde o způsob, jakým byly napsány obě postavy. Ty dostaly spíše charakter naslouchací. Příběh G. M. je také o tom, co se týká i běžných lidí. Nakolik nás ovlivní rodiče a my se jim pak chceme předvést, něco jim dokázat. Je to příběh o herečce, kterou jsem vůbec neznal, ale též je to vyprávění o člověku, souženém něčím uvnitř a neustále něco hledajícím či se za něčím honícím. ()