poster

Jindřich IV. (divadelní záznam)

Psychologický / Drama

Československo, 1968, 109 min

  • sportovec
    *****

    Zprvu po letmém pohledu na titul jsem se naivně domníval, že budu konfrontován se shakespearovskou látkou. Teprve první akty tohoto erbovního představení vinohradského divadla mě z Anglie přemístily do střední Evropy do počátku zrodu naší současnosti. Nešťastný císař, nadaný panovník, který vešel do dějin proslulým rčením o pouti do Canossy, se mění v obraz naší současnosti, v hlubokou sondu do duše moderního člověka, do dech beroucího pohledu a současně hledání rozhraní ještě lidského a jíž šíleného. Do příběhu o touze, která by chtěla být skutečností, o zoufalství, které ví a chce, ale již nemůže. Ačkoliv Miloš Kopecký nikdy nedělal ze své duševní choroby tajemství a o svých strázních otevřeně mluvil a sdílel je se svými diváky, v této hře, v půdoryse, který je i jeho životním příběhem, demonstruje zrod hereckého génia. Užaslí vidíme řádit na jevišti světového herce, který se rozdává do posledního atomu své identity. Další výkony, stále nadprůměrné a hvězdné, se vedle Kopeckého exhibice ztrácejí, aniž by zanikaly. Symbolicky působí ve své menší úloze svých uměleckých juvenilních počátků Jaromír Hanzlík, dědic a pokračovatel herecké výsostnosti nejen Kopeckého v tomto skvělém divadelním představení. Z tmy zapomnění jsou po zásluze televizním zánamem vyrváni i Vlastimil Brodský a Jiřina Jirásková. Zlatá léta šedesátá tímto záznamem sesílají na naše skráně jeden ze svých nejlíbeznějších paprsků.(3.6.2009)

  • genetique
    **

    Divadlo v divadle o divadle. Skĺbené viaceré roviny, časové, dejové, fikcia a realita. Tak takáto forma mi absolútne nevyhovovala. Kamera bola na zaspatie, dialógy sú ťahané (ťahavé) bezprestávkovo a nehorázne komplikovane, čo majú na svedomí už spomenuté veci, navyše historické fakty, mená a spletité situácie mi v tom všetkom vôbec nepridávajú na atraktivite. Herci sú bez pochýb najlepšiu stránkou filmu, film trošku vytrháva z biedy hlavne znamenitý záver, ktorý som po tom všetkom vôbec nečakal, no stále je to pre mňa sklamanie. 50%.(25.11.2007)

  • dvopet
    *****

    Jindřich IV. je naprosto fascinujícím záznamem divadelního představení a já jsem neskutečně rád že tento záznam existuje. Nejde o exhibici jednotlivců, všichni herci naprosto přirozeně slouží celkovému obsahu a vyznění hry. Skvělí jsou především Jirásková, Brodský, Haničinec a v té době ještě velmi mladý Hanzlík v menší roli. Nad vším ční fantastický Miloš Kopecký. Pirandellova hra předkládá mnoho témat k zamyšlení, týkajících se jak života jedince tak celé společnosti. Problém toho, na jakém základě a za jakých podmínek a jak vůbec může jedinec (či společnost) označit druhého jedince za duševně nemocného. Kdo je tu větší blázen. Jestli zde postava člověka, který po úrazu 12 let skutečně trpí obcesí že je Jindřich IV. načež nemoc opadne a on už dále jen blázna hraje, anebo okolní společnost, která jaksi určuje kde jsou hranice normálního, co ještě je přijatelné a co už ne, zatímco sama žije ve spěchu a strachu za maskou všední „normálnosti“ čelí svým vlastním a okolním hrůzám. Člověk hrající role, aby udržoval manželství, chodil do práce, dělal pouze věci které od něj okolní svět očekává a za tím vším potlačuje své já. Na druhou stranu postava Jindřicha, který po uzdravení touží po tomto obyčejném životě, ale ví že už to není možné. Absolutní pocit zmaru a ztráty. A co dělat když už je vše jiné, žena kterou miloval je už dávno vdaná za jeho „přítele“ který zavinil jeho poranění. Vše co znal je pryč a jiné. V hrůze tedy své bláznoství už jen hraje protože již nemá možnost dělat nic jiného a nemá kam jinam jít. Pro Kopeckého to musela být velmi težká role, při vědomí že on sám trpěl těžkým manio-depresivním onemocněním je Jindřich IV. z velké části i o něm. A v této roli předstoupit před obecenstvo muselo být opravdu neskutečně těžké, protože mluvit z části i sám o sobě před ostatními není opravdu lehké. A i proto je Kopecký v této roli natolik uhrančivý a dává vyniknout tomu jak velký herec byl. Z některých replik v tomto kontextu přímo mrazí: Jindřich říká: „Vy jste se chtěl narodit, Milosti? Já ne. Já tedy opravdu ne.“ Úžasné, třeba vidět.(30.7.2007)

  • LeoH
    *****

    Představte si: Když jste byli někdy s někým blízkým a dívali jste se do jeho očí – tak jako já jsem se kdysi díval do jedněch očí –, nenapadlo vás nikdy, že stojíte jako žebráci přede dveřmi, jimiž nikdy nevejdete dovnitř? Ne, pánové. Ten, kdo vstoupí, to nikdy nebudete vy, ale ten, koho ve vás vidí ten druhý. — Nejnutnější minimum kulis a rekvizit, herecká jedenáctka (kromě Kopeckého s Brodským si zaslouží chválu i nenápadně mnohovrstevnatý výkon Jiráskové) a brilantně napsaný, nejednoduchý, meandrující scénář o moci strachu z šílenství, o manipulaci, společenských maskách a mnohém dalším. Ano, prokousat se tou horou dialogů dá práci, ale na konci čeká existenciální mrazení a závrať. Vidět to naživo musel být životní zážitek.(3.1.2015)

  • ondrula
    **

    Na záznam tohoto legendárního divadelního představení jsem se chystal několik let. Včera jsem se tedy k němu vzchopil a zažil asi největší zklamání letoška. Možná to bylo tím, že jsem se naladil na avizovanou komedii a očekával jsem Mildovo komediální herectví, nevím. Každopádně úvodní půlhodina, ve který donekonečna nějaký kraviny melou Bróďa, Haničinec, Jirásková a Brousek s podivuhodnou přehazovačkou, veškerý mý očekávání zabila a já se nudil jak pes. Pak nastoupil Milda a ten v těch kecech dál pokračoval a já byl čím dál tím zklamanější a pak to vypnul a hořce zaplakal.(24.9.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace