Beş Vakit
Režie:
Reha ErdemScénář:
Reha ErdemKamera:
Florent HerryHudba:
Arvo PärtHrají:
Ozen Ozkan, Elit İşcan, Bülent Emin Yarar, Taner Birsel, Yiğit Özşener, Sencar Sağdıç, Sevinç Erbulak, Köksal Engür, Nihan Aslı Elmas, Tilbe Saran (více)Obsahy(1)
Nejlepší turecký film roku na národním festivalu v Istanbulu. Atmosférický snímek přináší pohled na venkovskou komunitu prostřednictvím pohledů tří dospívajících dětí. Omerův otec je všemi respektovaný místní imám, ale Omer ho nemá rád, protože slepě nadržuje jeho mladšímu bratrovi. Omerův kamarád Yakup se stydí za svého otce, navíc zjistí, že se mu líbí jeho učitelka, o které sám také sní. Hypnotická kamera zkoumá krajinu i rytmus a zákonitosti venkovského života, rozděleného do pěti částí dne podle svolávání k modlitbě. Soustředěná na náladu, jíž jsou jednotlivé drobné události součástí, obnažuje skryté touhy a sny. Film zarámovaný hudbou Arvo Pärta tak nechává nenápadně vyplout na povrch bolestný příběh o dospívání i úvahy o rodičovské roli. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (19)
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $6,176 ║Tržby Celosvetovo $387,396║ ()
Co že znamenají ony scény s dětmi pokojně spícími uprostřed přírody? Ať už byl režisérův úmysl jakýkoli, jde o vůbec nejsilnější obrazy, jaké Beş Vakit nabízí - lze je číst jako symbol pokojného splynutí s přírodou a jejím rytmem, odevzdání se osudu, či prostou zkratku pro plynutí času, ale je v nich zároveň něco velmi znepokojivého - děti ležící v divoké krajině částečně překryté listím či mechem totiž vypadají jako mrtvé, zapomenuté a odhozené. A je to právě tato významová dualita, jenž je hlavním znakem celého filmu. Život na vesnici je v Erdemových očích plný poetické duchovnosti i tvrdosti sociálních poměrů. A odehrává se zásadně v cyklech - ať už je řeč o střídání ročních období, vyrůstání nových generací k obrazu těch předešlých, či o pěti muslimských modlitbách rozdělujících den, které daly snímku jméno. ()
Film s vynikajúcou kamerou, strihom a hlavne, chmúry podchytávajúcou muzikou. Ale jednu vadu to má, režisér zrejme zabudol, že jeho snímok nebudú pozerať len Turci, bo ja zaboha neviem, čo to s tým spaním všade je?! No, nedotiahnuté... Inak super. ()
Podmanivé ztvárnění koloběhu vesnického života, jejž v rámci Erdemovy retrospektivy uvedl předloni karlovarský festival, zvolna protéká v hutném, lyricko-epickém tónu, vytvářeném a zintenzivňovaném magickou kamerou a hudbou estonského minimalisty Arvo Pärta. Epizody vyprávění, strukturovaného do kruhu ročních dob, přírodních proměn a pěti denních zastavení v časech modlitby, sledují především nálady a osobní radosti a strasti trojice dětských přátel, chlapců Ömara, Jakupa a dívky Yildiz, jež opakované básnivé momenty zastihují v kontemplativních obrazech spočinutí, splynutí s přírodou. Dějový vývoj v náznacích sleduje skrytý boj Ömara se svým otcem, jenž věnuje více pozornosti a důvěry mladšímu ze synů, zatímco v Yakupovi vzrůstá nenávist k otcovské figuře z důvodu zalíbení v jeho učitelce. Zrazované, opouštěné postavy tak skrze drobná trápení a syrovost, pojenou s pravidelností venkovského rytmu, prchavými impresemi zvlněné krajiny, hledají vztah k rodičovské generaci, náboženství a turecké zemi, jejíž historická situace je tu ve shodě se zúženou, snivou psychikou dětských figur poněkud zamlžená. ()
47th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2012 - TRIBUTE TO REHA ERDEM - Pocta Rehovi Erdemovi (Beş Vakit / TIMES AND WINDS / Pětkrát) - Jak může stejný režisér udělat tak rozdílné filmy, že u jednoho se nemůžu dočkat konce jak je nesnesiteně nudný jako tento a pak tak skvělé jako např. Kaç Para Kaç. Filmy jako noc a den... - 30. 6. 2012 - kino Thermal - Kongresový sál - Karlovy Vary - 15% ()
Častá ruční kamera (zejméne, když sledujeme chůzi uličkami), naprosto autenticky a bez úprav působící turecká vesnička, přirozené světlo, bez příkras podávané vztahy v rodině. Sledujeme osudy tří dětí a po počáteční bukolické idyle shledáváme, že ani jedno to nemá v životě snadné. Probudit se potřebují nejen ony, ale i jejich rodiče a vlastně celá společnost (pokud chápu úmysel režiséra správně). Pomalý, ale zajímavý film (už jen tím, že se jedná o originální turecký film). ■ Upozornění: Přestože to vyloženě není snímek pro náročného diváka, není jednoduchý. ()
Ponurá atmosféra a dramatická hudba. Hudební podkres svou dramatičností tak agresivní, že mi dokonale zničil zamýšlený(?) poetický zážitek z filmu. Ve chvílích, kdy by divák rád rozjímal nad daným záběrem a chvilkou v poklidu, hraje hudba jak z gotického hororu. Tak nevhodně zvolenou hudbu do filmu jsem snad ještě neslyšel. Sladění a návaznost jednotlivých scén na mě vůbec nefungovala, motivace postav jsem nechápal a vůbec jsem se nedokázal zorientovat v tom, co mi pan Erdem chce vlastně říci. Tímto filmem jsem zcela přecenil své intelektuální možnosti. Rozplývat se nad kamerou jako mnozí ostatní nebudu, když máte materiál (čímž turecká krajina rozhodně je) musel byste být zatraceně špatným filmařem, abyste podobně poutavé záběry nevytvořil. Spící děti? Nechápu. ()
Na Erdemových filmech se mi strašně líbí, že ty překrásně nasnímané záběry přírody neslouží jen jako líbivé atraktivní pozadí, ale jsou nedílnou organickou součástí příběhu, vyjadřují momentální rozpoložení postav a zároveň určují náladu celého snímku. Bes Vakid zachycuje v útržcích život jedné turecké muslimské vesnice, zaměřuje se především na vztahy mezi otci a syny a ačkoliv je o něco málo ukecanější, stejně jako v Jin se většina konfiktů odehrává spíše podprahově, v náznacích. Na první pohled sice nemá tak nosné téma jako jeho pozdější filmový bratříček, ale je podobně pocitový a když jsem se do něj plně ponořila, dostalo se mi srovnatelně obohacujícího zážitku. ()
Velice krásný a působivý film o komplikovaných vztazích mezi dětmi a rodičemi. Bohužel celou dobu jsem měl problém s identifikací jednotlivých postav. Chlapci mi přišli velice podobní a jejich optcové taky. Někdy uprostřed filmu jsem rezignoval na to, kdo je kdo a dál se nechal pasivně unášet podmanivými obrazy. Ne že by to bylo na škodu, jedná se spíše o pocitový film, ale špatná orientace v příběhu roztříštěném mezi mnoho postav mi nedovolila tento kousek plně docenit. ()
Další pěkný maloasijský film o dospívání. Lyricky podaný oidipovský komplex pokrevních bratří Ömera a Yakupa. Film na mě působí jako bezděčná série vzpomínek na události z mládí propojené přirozenou amnézií (aranžované portréty spících či mrtvých dětí polozakrytých krajinotvornými prvky). Podobný smysl zprostředkovává i použitá hudba (Arvo Pärt: Te Deum Laudamus. Zatímco u nás se dělí denní cyklus do částí podle stravovacích zvyklostí, v islámském světě je to pět azanů, které dávají dohromady jeden den - celé mládí. ()
Viac ako film mi to pripomínalo nejaký pseudodokument - pohľad na život jednej malej dedinky v horách mimo civilizácie, kde žije niekoľko desiatok rodín, ktoré sú odkázané len sami na seba a na svoju vzájomnú pomoc. Nejaká epická dejová línia sa v tom síce skrývala, ale zostávala skôr v racionálnej rovine premýšľania o Láske a nenávisti k vlastnej rodine. Škoda, že dej nebol výraznejší, keďže myšlienka toho filmu mala celkom veľký potenciál. Ale čo nebolo vystihnuté v epickosti filmu, to bolo aspoň čiastočne nahradené dokonalosťou kamery a záberov na prostredie tureckého vidieku. Ale aj tak mi je dosť ľúto, keď potenciál zostane takto nenaplnený... Takže preto len 2* ()
47. MFFKV ()
[60%] [47. MFFKV 2012] ()
Před dvěma lety jsme s Billyadorem byli na Medu, ale nenechali jsme se odradit a dali jsem tureckému filmu ještě jednu šanci. Přísahám, že to bylo naposledy... Obrázky z přírody byly super, ale ve chvíli, kdy na konci filmu zjistíte, že vám stále nikdo nevysvětlil motivaci činů hlavního hrdiny, je něco špatně. Film by podle mě prostě neměl postavám jen vkročit do života, zaznamenat je a zase tiše zmizet... 30/6 47th IFFKV ()
kviff-5.film- dal jsem tureckemu filmu zde na festivalu jeste jednu sanci a mam na pul dekady zas vystarano. pro rozjimave duse doporucim, jinak spis ne, protoze filmovy jazyk je trochu hure kousnutelny pro cloveka, ktery vyhledava spis dejove filmy. I zde se drobna dejova linka vsak tahne. Nemohu si pomoci, ale pokud nejlepsi turecky film obsahuje tolik remeslnych chyb, nevykoupi to v mojich ocich ani barevnost tamniho venkova a natoz nastinene dusevni pochody jeho obyvatel ()
Byla jsem velmi mile překvapena, když jsem v úvodních tónech rozpoznala moje milované Te Deum od Arvo Pärta, doplněné místy o šumění větru, zpěv ptáků a ostatní zvuky okolní přírody. Jeho melodie provázejí celý tento velmi poetický snímek plný vhledů nejen do tureckých přírodních krás, ale i do zdánlivě obyčejného života obyčejných lidí jedné vesnice, do jejich tužeb i strastí, a celý zážitek z něj velmi umocňují. Právě ta hudba je v něm důležitá, spolu s obrazem nutí diváka k jakémusi kontemplativnímu vhledu do svých vlastních myšlenek a pocitů. Pětkát o čase denních modliteb, o vnitřních bojích dospívání několika tamních dětí, o životním koloběhu, o střídání ročních období... Nádherná kamera, pohledy na spící děti splývající s přírodou... Pro mě osobně hodně pocitový snímek. Shlédnuto v rámci dubnové Challenge Tour 2015 – 30 dní se světovou kinematografií. ()
V rozhovoru s režisérem otisklém ve festivalovém plátku jsem se dočetl, že ve filmu před dějovostí, jednoznačností a spádem preferuje spíše rozvláčnost a záměrně menší srozumitelnost (což může hraničit až s nudou), protože to umožňuje divákovi toulky po vlastních myšlenkách, svobodnější výklad filmu a narozdíl od filmů, které vodí diváka za ručičku, podporuje a vyžaduje imaginaci a fantazii. Tímto snímkem jsem se přesvědčil, že nemluvil do větru :). Tenhle přístup se mi líbí a i díky němu, přestože zasazen do specifického kulturního kontextu a zobrazován místy jaksi nesouvisle (děti ležící v trávě, na skále atd.:), je tu mezigenerační konflikt přístupný intenzivnímu prožitku většiny diváků. Je však třeba se naladit na režisérovu poetiku, podtrženou výraznou hudbou Arvo Pärta. Mně se to dařilo střídavě a protože je tu díky režisérovu přístupu hodnocení ještě více než jindy závislé na osobním procítění, zůstanu na třech hvězdičkách, přesto film za průměrný ani ve festivalovém kontextu nepovažuji. ()
Pěkné obrazy, nuda to taky není, ale přišlo mi to strašně prázdný, při závěrečných titulkách jsem si říkal" a to je všechno?" Bohužel bylo, žádné vysvětlení jen příběh od někud nikam. ()
Mám raději dějové filmy a tato obrazová poezie mě vůbec neoslovila. ()