• Schlierkamp
    *****

    Československé televizní drama podle románu Z. Frýbové odehrávající se v roce 1957 v psychiatrické léčebně. Scénář byl J. Dietlem a J. Matějovským napsán už v roce 1969, avšak snímek se podařilo jako mnoho jiných realizovat až ve svobodné době o dvacet let později. Na uzavřené oddělení pro duševně choré je umístěn bývalý příslušník StB Matlocha (skvělý J. Hanzlík, přestože v dramatu pronesl pouhá dvě slova), trpící psychickou poruchou, jež se projevuje totální apatií. Vzhledem k tomu, že je Matlocha odsouzen z politických důvodů k trestu smrti, jeho bývalí kolegové z řad státní bezpečnosti v čele s majorem Kovaříkem (ledově chladný F. Němec) a vyšetřovatelem A. Pyškem se domnívají, že pacient svou nemoc pouze simuluje, aby se vyhnul šibenici. Následuje tvrdý nátlak, včetně nechutného výslechu plného vydírání a jiných typických komunistickým praktik ze strany StB na mladou ošetřující lékařku Sládkovou, aby ono podezření ze simulace nepohodlné osoby potvrdila. Doktorka Sládková v podání výborné Z. Adamovské, jež si skutečnou diagnózou není jista, se proti své vůli dostává do závažných existenčních problémů a zrůdnosti stávajícího režimu prokoukne až příliš pozdě. Všemocná StB kromě jiných provokací dokonce nasadí k Matlochovi svého člověka (I. Řezáč) předstírajícího duševní chorobu, majícího za úkol všemi prostředky odhalit a prokázat jeho simulaci. V dalších rolích se objevili P. Haničinec jako ošetřovatel Tomášek mající s StB zkušenost z minulosti, ošetřovatel se sadistickými a bezohlednými sklony O. Vlach, ředitel kliniky E. Cupák, primář J. Pleskot či otec doktorky J. Hálek. Po roce 1989 se autoři filmových děl nemuseli obávat různých postihů od vládnoucí strany a mohli tak ukázat minulost a realitu komunistického vládnutí natvrdo a bez příkras. Uzavřený pavilon je tak jeden z mnoha podobných kvalitních snímků, jež se po Sametové revoluci objevily a z jejichž dechberoucích, desítky let utajovaných pravdách o režimu se mi rozklepala kolena. Hodinové dílo režisérky Anny Procházkové jsem sledoval s nebývalým zájmem, díky dusivé atmosféře kliniky a ještě dusivější snaze StB s nekonečně dlouhými prsty zbavit se nepohodlného člověka nelze hodnotit jinak než maximálně.(2.7.2017)

  • Sandiego
    ****

    V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu).(24.7.2015)

  • honza.g
    ***

    Atmosféra v 50.let i zobrazení většiny postav a jejich činů velmi zdařilé. Ale chybí větší svižnost a hlavně rozkrytí pozadí příběhu. Pokud to tedy nebylo autorským záměrem: tím, že neřeknu odpověď na stále přítomnou otázku Proč, dodávám vyprávění dojem autentičnosti - obyčejní lidé tenkrát často nevěděli nic konkrétního, a ta neznalost zvyšuje napětí. Ale zdá se mi to laciné (na mistra Dietlovy velikosti) a vlastně na překážku celkového vyznění filmu. Ostatně, v Čechách se toho hodně vykecalo i v superfízlovské době, takže i když málokdo věděl na 100%, jak to bylo, tak teorie, které kolovaly, měly vysokou pravděpodobnost. Nevidím důvod, proč divákovi nějaké nepředstavit, zejména v 90.letech.(27.12.2016)

  • LiVentura
    ****

    Zajímavý pohled na minulý režim a tušeně netušené zlo dějící se za zdmi nevinně vypadajících psychiatrických ústavů.! Jedno z posledních tv představení, kde se před kamerou sešli mnozí vlikáni českého divadla i filmu hned vedle sebe...(30.12.2009)

  • troufalka
    *****

    Nemohu se ubránit pocitu, že Zlata Adamovská hraje stále ve stejné pozici jakési naivky. Tady aspoň nepřehrávala. Každopádně její herecký partner Jaromír Hanzlík je o několik tříd výš.(30.8.2016)

  • - Scénář byl napsán Janem Matějovským a Jaroslavem Dietlem již v roce 1968. Realizace však díky režimu proběhla až o celých 22 let později. (sator)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace