Same Time, Next Year
Na budúci rok v rovnakom čase
Obsahy(2)
V malém hotelu nedaleko moře se uprostřed léta seznámí muž a žena. Jejich vzájemné okouzlení je tak veliké, že Doris a George Peters se pak pravidelně po dvacet let scházejí jednou v roce, daleko od svých rodin. Stráví spolu vždy jeden víkend. Na tom by možná nebylo nic zvláštního, pokud bychom nevěděli, že oba mají nejen své manželské partnery, ale každý také tři děti. Jejich milostný vztah prochází různými stupni vývoje... Divácký film vznikl podle slavné divadelní hry hra Bernarda Sladea (řadu let se uváděla s úspěchem i u nás), komorní příběh o manželské nevěře i lásce zároveň neobvyklým způsobem dokumentuje vývoj americké společnosti. (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Slavná divadelní hra na filmovém plátně nic neztratila ze svého kouzla. Možná naopak - díky Alanu Aldovi. ()
Oscar 4 nominace: Herečka HR - Ellen Burstyn, Kamera, Píseň - "The Last Time I Felt Like This", Scénář - A ()
Film s parametry levné televizní inscenace, ovšem se skvělými hereckými výkony hlavních představitelů. Muž a jeho milenka se vždy po roce scházejí ve stejnou dobu a sdělují si své zkušenosti a pofoukávají své citové bolístky. Vtipný scenář, vyšperkované dialogy a potěší vidět Alana Aldu i v něčem jiném, než je M.A.S.H. Tolik filmových hereckých příležitostí zase neměl. ()
A KDYŽ UŽ O TOM MLUVÍTE, TAK BYSTE SI NAPŘÍŠTĚ NEMĚLI PLÉST IMPOTENCI A IMPERTINENCÍ. Bernard Slade je proslulým dramatikem, u nás však je jeho her známo jen pár. Viděl jsem naživo inscenaci s Veronikou Freimannovou a Zdeňkem Žákem, která byla hozena víc do komedie, v tomto filmu přicházejí na řadu (nebo jsou lépe ztvárněny) hodně vážné okamžiky, navíc se mi líbí rámování jednotlivých období fotkami z americké historie. A v neposlední řadě jsem rád, že vidím Alana Aldu jinde, než v tom legendárním seriálu (tedy pokud nepočítáme pár jeho projektů z přelomu osmdesátých a devadesátých let nebo filmy Woodyho Allena). 70%. ()
Tak tohle bylo kouzelný a krásný. Ze začátku jsem si myslel, že půjde o inteligentní vtipnou dialogovku, ale postupně mě příběh víc a víc přirůstal k srdci, právě proto, že přeštávalo jít jen o otázku a vtipnou odpověď, ale začalo jít o všechno ostatní, o to, jak se do setkávání Doris a George promítají nejen jejich soukromý životy a s věkem měnící se priority, ale i doba ve který žili, ale nejhezčí na tom všem byla ta jediná věc, která jako jediná jim za všechny ty dlouhý roky zůstala a to totiž fakt že do sebe byli strašně krásně zabouchnutý. Herecký koncert Ellen s Alanem jen posiluje už beztak ultra silný zážitek z filmu. ()
Na tenhle film mě nalákal hlavně Alan Alda. S nikým jiným jsem u televize nestrávil víc času, než právě s ním. No a překvapilo mě to. A to i přesto, že jsem čekal tradiční slovní přestřelku, kterou Alan prostě zvládá naprosto precizně. Libilo se mi to ale nejenom kvůli ní, líbilo se mi to, a to hlavně, kvůli samotnému nápadu, který je naprosto skvělý, veselý, smutný, radostný a melancholický zároveň. Film plný tolika emocí, kolik člověk od života může jenom čekat. ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby USA $19,703,082║Tržby Celosvetovo $-║ ()
Bez očekávání jsem navštívil jednu chatku s dvěma partnery v milovaném obětí. Začali se spolu scházet a každý rok ve stejnou dobu to opakovali. Roky utíkaly, oni stárli, jejich děti rostly, názory se jim měnily a svět okolo nepřestával směřovat ke své dnešní podobě. Nějakých 25 let a vztah dvou lidí, o čem zajímavějším lze natočit film? Bezchybné napsané, zahrané i vymyšlené, včetně nádherného hudebního podkresu jedné z nejhezčích skladeb romantických komedií všech dob. Občas možná trochu depresivní, ale také vtipné, nenucené a příjemné. Podobnost s "Bosé nohy v parku" se nedá přehlédnout, nejen divadelního ražení, ale i vztahovou tématikou, ovšem jsou tu i rozdíly. Kdo je lepší? Každý má své. Nesmrtelná dvojice Redford-Fonda a Alda Burstyn vždy zůstanou klenoty a ukázkou bravurního hraní. Divadlo s nimi by muselo být naprosto odzbrojující... Krom toho, jde o nádhernou ukázku sociálních a politických změn v lidech, což si postavy pomalu uvědomují, ale divák naopak velmi rychle. ()
Som uhranuty... ()
To bylo tak milý. Začátek ve znamení bezstarostného mládí a nesmělosti, postupná proměna a odcizení (chytrý vzdalující se "každoroční" úvodní záběr domu a dobové předěly), vtipné etudy i životní rány, zvážnění. Ale stejně zas příští rok ve stejnou dobu. Poplakala som. ()
Když se hříšek utopí v lehké konverzaci a udělá se z něj každoroční zvyk, tak už vlastně o hříšek nejde, v nejhorším o zlozvyk. Pro ten čistý cit zvaný láska odpusťme jim, že si nedostatky dokonalých manželství kompenzují protagonisté tak, jak si je kompenzují. Horší ovšem je, jak prázdnými nádobami jsou. Milují sebe navzájem, své manžele a manželky, své děti a více v nich nic - dále je plní již jen jejich doba a věk. V šedesátých letech žijí Vietnamem a květinovým hnutím, v sedmdesátých zase feminismem, žena se dává na podnikání. I jejich stárnutí je podáno skrze nějaký standardní model. Tohle přeci nejsou lidé, to jsou učebnicové příklady, výlisky svých časů. Bohužel zjev mnoha filmů a tudíž i mnoha mých komentářů. ()
"Řekl jsem, že jsem ženatý otec dvou dětí, ale jsem otec tří dětí. Myslel jsem, že tak budu míň ženatý." Nejslavnější hra Bernarda Sladea možná není jeho nejlepší (já mám nejradši Stará láska nerezaví), ale je to vysoký nadstandart. Základní nápad je jednoduchý a nosný: Alan Alda a Ellen Burstynová se rok co rok tajně scházejí v pronajaté chatě, aby spolu strávili noc a zrekapitulovali, co se za poslední sezónu změnilo. My se k nim podíváme vždycky jednou za pět let (1951 - 1977), sledujeme jejich vztah od zbrklého začátku přes různé životní krize až ke starouškovskému závěru. To by v tom byl čert, abychom k nim nepřilnuli. :-) Já jsem si je přímo zamiloval. Doporučuju. 80 % ()
" Jsem v duchu pořád s Tebou". Kouzelný film a kouzelnými herci, Ellen pokaždé trochu jiná a o Alanovi nejde konstatovat, že to je štramák, hrál úžasně a Doris, věř mi, já bych jednala také tak. Díky! ()
Dokonalá romantická komedie, úžasná 2menshow. Bernard Slade je machr a klidně vám to můžu zopakovat. .tavokapoz užům ot máv ěndilk a rhcam ej edalS dranreB Bernard Slade je machr. Dvě hodiny v tomto filmu pouze mluví dva lidé a věřte nevěřte, ono to nejen není nudné, ono je to naopak velice zábavné. Slade má neuvěřitelný talent vymýšlet humorné rozmluvy jakoby ze života. V některých scénách se nutně musí poznat každý. Herecky bravurně zvládnuté, všechny ty vývojové změny během života (osobně se mi nejvíc líbí Alda jako psycholéčitel a Burstyn jako hipík). Navíc s citlivým vedením klasika dramatické tvorby režiséra Mulligana, civilním prostředím a perfektní písničkou... Já nemůžu jinak, než za maximum. ()
"Tak co? Jdem šustit?" Kdybych si pořídil bokovku a jednou za rok s ní strávil víkend, tak by mi to manželka zatrhla dřív, než by mě to napadlo. Zamilovaný cifršpión George a těhotná panna Doris v tomto ohledu měli větší štěstí a mě jejich 26 setkání a 113 orgasmů hodně zaujalo. Taky jsem se dozvěděl, že smích je nepřítel erotiky a to je velmi znepokojující zjištění. Já se totiž směju rád a nikdy si na to při sexu nikdo nestěžoval. ()
Dvě hodiny v jedné místnosti se dvěma herci ocení jen ostřílení divadelní labužníci. Alda je určitě frajer, ale romanci nemá šanci utáhnout, protože mu do páru přihřáli strašidlo Burstyn a to není pěkný pohled. ()
Své divadelní kořeny film určitě nezapře, má výrazně televizní rozměr ať už tím, že jej od počátku do konce táhnou dialogy, jako především chudou výpravou a statičností děje, který se odehrává prakticky celý v jedné rekreační chatce. Filmu v mých očích paradoxně poněkud ublížil fakt, že hru znám z českého provedení se S. Žákem a V. Freimanovou v hlavních rolích a ono divadelní provedení nasadilo vysokou laťku, kterou se známým americkým hercům kupodivu nepovedlo překonat...Nápad ukázat na pravidelných setkáních dvou milenců proměny společnosti a novodobé dějiny Ameriky je dobrý, nicméně komediální i dramatický potenciál byl určitě větší, ve druhé půli filmu se do něj vkrádá čím dál tím víc sentimentu. Celkový dojem: 40 %. ()
„Chceš ho zpátky?“ - „Nevím. Ale zeptej se mě zítra znovu a dám ti možná jinou odpověď.“ - „Proč?“ - „Protože zítra nebudu mít tebe.“ Takže si musím zapamatovat, že až budu před někým chtít vypadat méně ženatý, zamlčím jedno z dětí…Před zhlédnutím jsem měl vzhledem k žánru trochu obavy z velkorysé stopáže, ale teď už vím, že zbytečně. Začal jsem se smát hned od úvodního rozpačitého probuzení, ačkoliv to není jen nepřetržitý dialog plný vtipných výměn, poněvadž postupně dojde i na zvážnění. Vývoj vztahu, názorů i osobností to celkem pochopitelně přinese. To však nic neubírá na faktu, že jde o výbornou konverzačku, navíc skvěle zahranou. A míra hořkosti nikdy nepřekročí míru „pohodovosti“, jakože já se u sledování cítil nanejvýš příjemně a smál se dost často. A v závěru, ať už byl jakkoliv „laciný“, jsem už byl emocionálně tam, kde bylo třeba být. Plná palba. „Víš, byla jsem panna, když jsem se vdávala. Tedy, jistým způsobem.“ - „Jistým způsobem?!“ - „No, byla jsem těhotná, ale to se nepočítá.“ - „Doris, to se ale počítá!“ ()
2 různé snubní prsteny, 26 víkendů během 26 let, 1 domácí porod, 113 (pravděpodobně ale 114) pohlavních styků, 1 žádost o ruku a 9 445 dnů, kdy mohli být spolu, ovšem úcta, pohodlnost a setrvačnost byly proti. Účetní umí vyjádřit v číslech ledasco, ale pak jsou tu hodnoty, které při zpětném ohlédnutí za člověka neúprosně formujícím tokem času nijak sečíst nejdou.. Divadelní původ z toho stříká na všechny strany, takže nepřekvapí, že se vyniká lehkostí konverzace a hereckou interakcí. Zatímco Ellen Burstyn přirozená v každé „proměně“, expresivní Alphonso D´Abruzzo mi vždycky nepřipadal jako jeden a tentýž člověk (byť zkoušený osudem). Jeho první lehce neurotická, slabošská a pocitem viny zasažená verze nevěrníka mi spíše připomínala majora Franka Burnse v těle Hawkeyho Pierce, ale za tím asi bude jen má deformace z oblíbeného seriálu.. ()
Nadčasové dílo o nadčasovém tématu je vzorově vyvedenou sondou do života doby ne nedávné a dotýká se pozoruhodným způsobem nejvnitřnějších věcí čiověka a jeho života. Toto pokojové divadlo, převedené takřka dokonale do filmové podoby, naznačuje dvojpólovost a vzáemné doplňování se jak "pocitového", tak "dialogového" hraného filmu. Vedle skvělé režie tu musí být herci, dorostlí svých životních šancí. V obou případech - netroufal bych si upřednostňovat brilantního Aldu oproti neméně skvělé Burstynové - to zvládli měrou vrchovatou. (Je jasné, že zvolený model setkávání o výročních víkendech je pro autora výchozí sondou, ne životní normou či dokonce povyražením.) PŘÍŠTÍ ROK dokládá opakovaně potvrzované kritérium: sebenablýskanější forma bez nosného obsahu retarduje do prázdnoty a průměru - v tom stále ještě lepším případě. ()