Prach času

Když se začne mixovat moc věcí dohromady, zpravidla to nedopadá dobře. Zde jde o prostý rodinný příběh na pozadí událostí druhé půle 20.století. Angelopoulos ho ozvláštnil nelineárním vyprávěním, což by nevadilo. Ale zapojil do všeho příliš mnoho postav, takže přestože chce působit na city, letmo zmíněné osudy těžko vzbuzují hlubší emoce. Celkem často vkládá do řeči postav jakési poetické vložky (např. nechápu, co má znamenat to třetí andělské křídlo), do obrazu estetické prvky, které působí nepatřičně až kýčovitě. Lyrické pojetí moderních dějin (zvláště stalinismu, studené války či antisemitismu) mi prostě nesedí. Ostatně rodinné peripetie se zdají rovněž tragické, přestože je režisér "uhlazuje" smírnými konci (osudem stíhaná žena nalezne oporu u dvou mužů, s nimiž se na konci milénia sejde na "osvobozené" půdě a ještě těsně před svou smrtí stihne zachránit svou sotva náctiletou vnučku, nepochopitelně stíhanou sebevražednými sklony; hledání dítěte ve mně vzbuzovalo napětí, ale působilo samoúčelně). Když mladá generace duševně prožívá v podstatě to samé co starší, lze to chápat jako neustálé opakování dějin. Ukazovat to však na jedné rodině je přehnané. Celá ta vypjatá osudovost jen působí na city. Možná jsem moc velký cynik, ale v běžném životě každé slovo či gesto nenese zásadní sdělení. A přestože je v těžkých životních chvílích člověk určitě citlivější, já jako divák mám pocit, že jsem tímto filmem spíš vydíraná než obohacená. (05.07.2014)

Mám pocit, že pán A s gréckymi koreňmi, už bol v minulosti znova spomínaný. Znova opakované téma, a otázka znie ako podané? Veľmi náročná a atypická narácia filmu (štýl rozprávania príbehu). Udivuje ma, že dva zložité príbehové línie vystrelili hneď na začiatku celého filmu. Lokáciami je to znova bohaté, ako prvá časť trilógie.... je pravda, že Plakajúca Lúka má v mnohých miestach lahodnejšie miesta. Herecky najbohatší film od Thea, teatrálny a vynikajúci výkon od Bruno Ganz. Williem Dafoe v nespočet neumeleckých odporných snímkov, je toto, akýsi svetlý zázrak v jeho hereckej kariére, škoda smrti Thea a ich spolupráce. Christiane Paul- rozkošná. Andreas Sinanos, jednoducho nie je Giorgos Arvanitis, a nemá tak vycibrené oko pre dobré zábery. Ten, kto pozná Angelopoulosovu tvorbu zistí, že ktorý kameraman je preňho lepší. Eleni Karaindrou predviedla znova výbornú prácu. Je to dobrý film, v kontexte jeho tvorby je to malý šedý nadpriemer. Scenár je výborne napísaný, zostavený, bohužiaľ nie veľmi dobre interpretovaný. Mená hercov, ktorí boli naozaj jeho hercami: Marcello Mastroianni, Bruno Ganz, Williem Dafoe a Hervey Keitel. Film na odpočinok, s presne určenou náladou, tempom a chvíľkou na pozeranie. The Other Sea, ako by vyzerala posledná časť, to si zobral režisér do hrobu. /75 %/ (10.11.2017)

V obsahu filmu je řečeno vše podstatné. Je to především film k hlubokému zamyšlení. Řečtí komunisté pronásledováni fašistickou diktaturou ve své zemi nalézají mj. útočiště i ve stalinském SSSR, které je však z chorobné nedůvěry k cizímu živlu internuje na stepi v Kazachstánu. Mladá komunistka Elena se ke svému neštěstí potká se svým milým ve chvíli, kdy je nepatřičné milovat se v tramvaji - lid želí smrti Stalina... Je internována na Sibiř a její Spyros, který do Svazu přijel, aby ji tajně odvezl za sebou do USA, zatčen... Na Sibiři se pak setká s druhým osudovým mužem, německým Židem Jákobem... A pak to celé půlstoletí, které vrcholí na přelomu století v Berlíně, v době, kdy mají lidé už jiné starosti, ale svět se nijak podstatně nezměnil a ze snů mládí zůstal jen prach a nostalgie. A protože si tyhle sny mnozí z nás nesli po celou tu dobu taky, je to především film k hlubokému zamyšlení. Je v něm pár hluchých míst, maskéři nedokázali dostatečně plynule herce "stárnout", konec je až zbytečně natažený. I proto "jen" čtyři hvězdičky. (02.07.2014)

I skoni tou chronou - Prach času: tak Theodoros Angelopoulos poezii globalizoval, své hrdiny propojuje se všemi významnými událostmi světových dějin - holokaust, stalinismus, vietnamská válka, Watergate, pád berlínské zdi. K tomu přidává řeckou rozpolcenou duši, děti v berlínské Stanici ZOO, nehostinnou stranu vlastní profese, neschopnost vzájemného dorozumění a mateřskou i osudovou mileneckou lásku s palčivou niternou bolestí ve vzájemně neodlučitelném spojení. Minuty zoufalství a vteřiny štěstí, výkřiky odhodlání, stahy porobení, vítězství konzumu, panika ze ztrát hodnot, osamělost a vášeň, život, smrt, choreografická estetika obrazů a vzdouvání ňader poezie - tak se jeví Theodoros Angelopoulos a jeho rozpjatá ambice ve stáří po zachycení vidění světa a vnímání člověka v zajetí jednak politických vášní, ale též lidských niterných pocitů. Je to neskromné, mohutné, obrazy zručné tvarované, ale akty poezie jsou unavená, uondané, utrápené. Hrdinkou globalizovaného umění a moderního tvaru antické tragédie je Elení (příjemná Irène Jacob), řecká žena, jež je vláčena životem obecnou nepřízní politických doktrín k lidem. Možné nabytí štěstí nitra udržuje naději a život na nohách. Hlavní mužskou postavou filmu je A (Willem Dafoe), alter ego tvůrce a filmový režisér, vyrovnávající se přese práci s minulostí a intimní bolestí. K výrazným postavám patří též německý žid a záskok osudové lásky Jacob Levy (příjemný Bruno Ganz) a Elenin osudový muž a otec jejího proslaveného synka Spyros (Michel Piccoli). Z dalších rolí: bývalá manželka režiséra z východního Berlína Helga (Christiane Paul), vnitřně rozervaná dceruška režiséra A a Helgy Eleni (Tiziana Pfiffner), snaživější režisérova asistentka v římském Cinecittà Jane (Alessia Franchin), nebo nejlepší kamarádka malé Eleni (Chantel Brathwaite). Prach času - to je snaha o uspokojení ctižádosti filmového básníka v jeho pokročilém věku, v němž chce dosáhnout globálního uznání globalizovaného světa. Přestože neschází filmu jistý půvab, jde o poezii unavenou. Svým způsobem zde Theodoros Angelopoulos hledá smíření se životem, smrtí a národní rozpolceností. Jest to dílko sympatické a velkolepě naaranžované a smutně utrápené (01.08.2021)

Jeden film Angelopoulose už jsem viděl, Odysseovu cestu - nahrál jsem si ji kdysi z ČT2, protože v tom hrál Harvey Keitel, a musel jsem to dát na několik etap, tak "poctivé" to bylo... Tento film je naštěstí "jen" dvouhodinový, zato poctivě artový je stejně a rozložení do několika částí by mu sedlo tak jak tak (minimálně pro snadnější vstřebání ze strany diváka). Zatím co v Odysseově cestě před lety uvízl v mlze, úzkosti a časozpytném prostoru Harvey Keitel, tentokrát to zbylo na Willema Dafoe a z pozice hereckého výkonu není potřeba u něho i ostatních (hodně dobrý Bruno Ganz) cokoliv vytýkat. Atmosféra utýrané rozvláčnosti je ale na hraně mezi zajímavým a nudným a to potom nepomáhá ani režisérova schopnost zinscenovat obyčejnou davovou scénu, tak bezchybně zalidněnou, že je to až výjimečné (srocení davu při ohlášení Stalinova úmrtí, výšlap po dlouhých schodech - mimoděk mi připomněl pochod španělských vojáků džunglí v Aguirre, hněv Boží, ...). 60% (06.06.2009)