Bílá oblaka

„Keď to všetko prežije chlap, čert vezmi. Ale také dieťa...“ Na válečný film hodně poetické, zejména všechny ty působivé záběry na slovenské hory a nebe s oblaky. Vlastně jde o takovou filmovou baladu (viz rozdělení filmu na několik kapitol s přiléhavými názvy).  Baladu, "o lidech, co měli čisté srdce jako bílé oblaky šinoucí se ke slunci." Asi nejsilnější je záběr už skoro k závěru, kdy děvče leží na seníku, dívá se na nebe s oblaky a přitom to vypadá, jako by se jich téměř dotýkalo. Možná zde šlo, s ohledem na tragický závěr příběhu, trošku i o symboliku. Jinak mě velmi zaujalo i vkusné propojení obrazu s filmovou hudbou Svatopluka Havelky. (18.04.2022)

Zuzka, dcera partyzánského "pluku" bojově ovsvojená Ivanem Mistríkem, je pro mě po "Velké samotě" (i "Škole otců") mírným krokem zpět. Nejspíš mi zde chybí "pochyby". Lyrika se v tomto veskrze epickém příběhu dostává na povrch spíš ve formě výbuchů islandské sopky než by s ním byla niterně spojena. Režie nicméně pět mistrovská, i když se zde neřeší žádné sociální otázky, omen nomen, Hegel Helge. (04.01.2019)

Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem. (11.11.2008)

Zaujímavosťou tohto filmu je, že nebol sfilmovaný podľa poviedky spisovateľa Juraja Špitzera, ale naopak najskôr bol vyhotovený film v roku 1962 a v roku 1963 Špitzer vydáva knihu s rovnakým názvom a je ilustrovaná zábermi z filmu. Juraj Špitzer od roku 1942 väzeň v koncentračnom tábore v Novákoch pre svoj židovský pôvod a v roku 1944 po vypuknutí povstania vytvára židovskú partizánsku jednotku a hlási sa u veliteľa Hornonitrianskej partizánskej brigády Františka Hagaru. Spomienky na osudy ľudí v priebehu povstania ho motivovali k napísaniu niekoľkých kníh a scenárov. Jedným z nich je aj skutočný príbeh o statočnej Zuzke, Biele oblaky. (03.09.2017)

Především má ten film nádherný obraz. Krásná krajina a černobílá kamera vyvolávají silný pocit čistoty. Do toho je vložen křehký příběh pouti raněného partyzána (skvělý Ivan Mistrík) a mlčenlivého děvčete nebezpečným územím. Film je tak působivý, že mu našinec odpustí těch několik dobových ideologických klišé, kterých konec konců není moc. Film o pomíjivosti a o tom, že to co je důležité je nevyslovitelné.. (17.09.2011)