Režie:
Ladislav HelgeScénář:
Juraj ŠpitzerKamera:
Josef VanišHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Ivan Mistrík, Viera Vajsová, Emília Došeková, Dušan Blaškovič, Vlado Müller, Ondriš Jariabek, Václav Lohniský, Frída Bachletová, Štefan Adamec, Július Vašek (více)Obsahy(1)
Balada o lidech za časů války se srdci čistými jako oblaka na nebi... Na podzim roku 1944 podnikají slovenské partyzánské oddíly ústup do hor. V malé vísce naleznou opuštěnou třináctiletou Zuzku (V. Vajsová), které se ujme voják Peter (I. Mistrík). Ten je pak vybrán, aby s malou skupinou kryli ustupující partyzány proti blížícím se Němcům. Petrovi a Zuzce se jako jediným podaří přežít a jsou nuceni se ukrývat. Nejdříve v samotné vesnici a po jejich odhalení i na horské samotě. Zde nějaký čas žijí v klidu, ale když k nim začnou doléhat zvuky výstřelů i v této odlehlé oblasti, rozhodne se Peter nalézt svou jednotku. Na dlouhé a nebezpečné cestě jej doprovází i Zuzka, protože si slíbili, že budou stát vždy při sobě… (Česká televize)
(více)Recenze (35)
Ladislav Helge režijním způsobem předbíhá svou dobu a v doprovodu výborné kamery a naprosto skvostného prostředí, nám nabízí prvotřídní válečné drámo, které nepostrádá ani prvky lehkého romantismu. Romantismu založeném na čistém a upřímném přátelství, které spojuje společná mizérie dvou "uprchlíků" Drama, akce, lehké odlehčení, drama a opět akce. Vývoj děje je brilantní, i když silný závěr mohl být ještě silnější, určitě bych se toho nebál. Helge se tímto bez diskuze přibližuje například Kachyňově Republice Skutečně povinnost pro všechny milovníky a znalce (nejen) válečné, československé kinematografie. ()
Válečná drama povýšené básnickým rozměrem zanechává v divákovi hluboký dojem. Důvod, proč Viera Wajsová nebyla československou kinematografií dále využita, její talent se zdá být bezrozporný, je pro mne záhadou. Ivan Mistrík hraje jednu ze svých nejlepších rolí a Ladislav Helge natočil film, který patří k jeho vrcholným. Zdánlivě frázovité téma rozvinuté i promyšlenou kamerou, zůstává i dnes důkazem, že není problematických námětů, ale až příliš často nekompetentních tvůrců. Což Helge v žádném případě nebyl. ()
Krásná roubená slovenská dedina, pěkné poetické záběry. Příjemné. Jediný Helgeho film, který si pamatuji z dětství, i když jsem jich bez pochyb viděla víc. ()
Nic proti tomu, film určitě stojí za vidění. V dramatické linii vztah mezi partyzánem Petrem a malou Zuzkou má celkem působivé vyznění. Avšak v rovině faktické, při vší pravdivosti, to už nemá tvar s takovým přesvědčením. Postava osamocené ženy na horské samotě, její gesta a slova, jako by přišla z dob Juro Jánošíka. Použití exteriérových scén čarovné přírody slovenských hor, procházející celým vyprávěním je ovšem husarský kousek ve výsledku filmu. Takže trochu s rozpaky, ale za lyrický námět a realitu prostředí hodnotím kladně. ()
Musím pochválit Špitzera, že se nechal inspirovat Nábřežím mlh, ale neokopíroval ho. Mistrík, byť hodně dobrý herec, taky nebyl Gabin. Bílá oblaka jsou více poetická, než dramatická. ()
Zaujímavý pokus, ktorý vyťažil maximum z ústrednej dvojice hercov a nádherného prostredia. Na hodnotenie "mimoriadny film" však podľa mňa nedosiahol. To by musel byť žánrovo jednoznačnejší a od chvíľkového pátosu zbavený. V každom prípade považujem tento film za neprávom prehliadaný. ()
Nádherná čiernobiela kamera robí z filmu neopísateľný zážitok. Tragický príbeh partizána a mlčanlivého dievčaťa z čias potlačovania SNP na jeseň 1944 je dramaticky pútavý, atraktívny a herecky nadpriemerný ( Ivan Mistrík a Viera Vajsová ). ()
Zaujímavosťou tohto filmu je, že nebol sfilmovaný podľa poviedky spisovateľa Juraja Špitzera, ale naopak najskôr bol vyhotovený film v roku 1962 a v roku 1963 Špitzer vydáva knihu s rovnakým názvom a je ilustrovaná zábermi z filmu. Juraj Špitzer od roku 1942 väzeň v koncentračnom tábore v Novákoch pre svoj židovský pôvod a v roku 1944 po vypuknutí povstania vytvára židovskú partizánsku jednotku a hlási sa u veliteľa Hornonitrianskej partizánskej brigády Františka Hagaru. Spomienky na osudy ľudí v priebehu povstania ho motivovali k napísaniu niekoľkých kníh a scenárov. Jedným z nich je aj skutočný príbeh o statočnej Zuzke, Biele oblaky. ()
Poetický snímek o putování třináctileté dívenky s jejím ochráncem - partyzánem okupovanou slovenskou krajinou. Ve filmu vyniká hlavně nádherná slovenská příroda ve všech ročních obdobích. Skvělý Ivan Mistrík a půvabná neherečka Viera Vajsová. ()
Především má ten film nádherný obraz. Krásná krajina a černobílá kamera vyvolávají silný pocit čistoty. Do toho je vložen křehký příběh pouti raněného partyzána (skvělý Ivan Mistrík) a mlčenlivého děvčete nebezpečným územím. Film je tak působivý, že mu našinec odpustí těch několik dobových ideologických klišé, kterých konec konců není moc. Film o pomíjivosti a o tom, že to co je důležité je nevyslovitelné.. ()
Ladislav Helge příběh podle Juraje Špitzera rozdělil na jednotlivé pojmenované kapitoly, z nichž poslední s názvem "Bolesť velká ako slnko" dává tušit, že film skončí tragicky. Helge točil opravdu osobité filmy. Tohle vyprávění o třináctiletém děvčeti Zuzce, která putuje se zraněným partyzánem Petrem po slovenských horách oplývá nádhernou poetikou a křehkou lyrikou v kombinaci s hutným dramatem. A vše funguje absolutně! Ivan Mistrík byl geniální herec a každý jeho výraz ve tváři je přirozený a nenásilný. Stejně tak i děvče Viera Vajsová, škoda, že tohle byla její jediná filmová role, rád bych ji viděl i v dalších filmech. Kameraman Josef Vaniš si dokonale pohrál s různým zaostřováním, nájezdech na detail nebo na obličej a slovenské hory a vesnice nasnímal tak, že každý záběr, ať už celek nebo detail si dokonale vychutnáte. K této mistrovské a citlivé práci byl film natočen v širokoúhlém kinoformátu, což zážitek z filmu ještě umocňuje. Vkusně propojenou hudbu s obrazem zkomponoval Svatopluk Havelka. ()
Zuzka, dcera partyzánského "pluku" bojově ovsvojená Ivanem Mistríkem, je pro mě po "Velké samotě" (i "Škole otců") mírným krokem zpět. Nejspíš mi zde chybí "pochyby". Lyrika se v tomto veskrze epickém příběhu dostává na povrch spíš ve formě výbuchů islandské sopky než by s ním byla niterně spojena. Režie nicméně pět mistrovská, i když se zde neřeší žádné sociální otázky, omen nomen, Hegel Helge. ()
Ceskoslovenska kynematografyja 60. rokov v plnej krase a nadhere. Mystryk vedel podla mna hrat. 88 % ()
Český vojnový film z 2. svetovej, ktorý je kompletne prerozprávaný slovensky a takmer celý obsadený slovenskými hercami. Vôbec nie je zlý, obsahuje krásne horské zábery (škoda, že nie vo farbe), herci fungujú znamenite, akurát príbeh nevie tak ťahať, ako by asi mal, resp. neponúka viac toho "chytľavého". Tragický záverečný osud je zrejmý asi každému, možno to predtým sa miestami vlečie. V sumáre ale nadpriemer. ()
„Keď to všetko prežije chlap, čert vezmi. Ale také dieťa...“ Na válečný film hodně poetické, zejména všechny ty působivé záběry na slovenské hory a nebe s oblaky. Vlastně jde o takovou filmovou baladu (viz rozdělení filmu na několik kapitol s přiléhavými názvy). Baladu, "o lidech, co měli čisté srdce jako bílé oblaky šinoucí se ke slunci." Asi nejsilnější je záběr už skoro k závěru, kdy děvče leží na seníku, dívá se na nebe s oblaky a přitom to vypadá, jako by se jich téměř dotýkalo. Možná zde šlo, s ohledem na tragický závěr příběhu, trošku i o symboliku. Jinak mě velmi zaujalo i vkusné propojení obrazu s filmovou hudbou Svatopluka Havelky. ()
Poutníci od spálených stolů, vypleněných stodol, pošlapaných plotů, co nosí topánky něhy kalnou samotou, kolíbající bol. Za to si "vyslouží." Sněženka z doliny, andělské spřežení, postavení na nebi. On, magický na zemi. Věčný polibek mraků černých vloček. Polibek, který zastudí. ()
Absolutně nesdílím nadšení svých oblíbených. Film jsem vypnul v okamžiku, když si Mistrík bere do hor malou holku, je zraněný, sotva chodí a táhne s sebou harmoniku. Sám jsem postižený, chůze mi nejde a poslední co bych si do hor bral je harmonika. ()
Film o slovenských partizánoch od českých tvorcov. Na môj vkus je tam priveľa poetiky, ktorou sa mi film nezavďačil. ()
Krasne natocenej sirokouhlej film, slovensko, partyzani, tragicke putovani mlade divky. Helge vedel co dela, zrovna tak Vanis. ()
Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem. ()