Čistá srdce

Som kripel a nikdy som sa nemal narodiť...Zo severu prichádza čoraz viac kvalitných filmov a ja im prichádzam na chuť. Príbehov o mentálne chorých som videl dosť, ale tento snímok radím k tomu najlepšiemu, čo som videl. Miestami je to taký mix žánrov, hlavne komédie, drámy a road movie, ale stále sledujeme nášho hrdinu, ktorý je doslova posadnutý filmom Čisté srdcia. Pozerá ho pri každej príležitosti stále dookola a stále má pri tom výraz, akoby ho sledoval prvý krát. Je tu dôležitý detail, ktorý veľmi výrazne ovplyvní dej a to je, že na videokazete Krissovi chýba koniec filmu. Sledovanie jeho obľúbeného filmu sa opakuje deň čo deň, až kompetentným dôjde trpezlivosť a zdroj jeho šťastia jednoducho prerušia. Kriss je rozhodnutý újsť a to spúšťa lavínu tragických udalostí. Je rozhodnutý hľadať hviezdu svojho filmu, netušiac, že od premiéry ubehlo mnoho rokov. Film má mnoho scén , pri ktorých sa dobre zabavíte a mnoho pri ktorých naopak ztuhnete. Je zaujímavé, že každý blbec dokáže položiť zaujímavú otázku. Vážne by Noem bral na svoju archu aj jedovaté hady a inú nebezbečnú háveď? Za necelých 80 minút režisér rozpovie všetko potrebné a ako celok to nemá hluché miesto. Preto 100%. (03.12.2011)

Dva idioti jako od Triera během jednoho večera vymyslí a do praxe uvedou plán, který by hrdinové Prison Breaku kutili půl roku. Zde prvně vysvitlo, že s tímhle filmem něco nebude v pořádku. Stejně jako Kriss totiž pohlíží na svět příliš filmově a unikají mu relevantní „drobnosti“, které činí život autentickým. Naprosto selhává psychologie postav: jak máme přiznat ono čisté srdce agresivnímu jedinci, pro kterého neplatí žádné mravní imperativy, ale který se – k divákově zmatenosti – občas chová naprosto logicky? Býti zlým cynikem, sleduji Čistá srdce jako komedii. Komedii chladnou jako madlo od rakve. Film o lásce k filmu nakonec paradoxně slouží zejména coby důkaz, že filmy škodí zdraví. A nemusí jít nutně jen o uhlazené romance ze čtyřicátých let minulého století, jejichž režie by Kennethu Kainzovi zjevně sedla lépe. Bohužel se, Dán jeden, minul dobou. 50% (23.06.2011)

„Kdybych byl v Čistých srdcích, tak bych byl s Lindou. Žádný z nás by pak nebyl ve zlém světě sám.“ Kriss o sobě sám říká, že je kripl. Ze všeho nejvíc mu vyhovuje jeho zavedená, každý den se opakující rutina, přičemž jeho jediný kamarád Will to má stejně. Nemají ambice dostat se pryč z ústavu, poněvadž v němž mají vše, co potřebují, tedy hlavně sebe navzájem, relativní klid a film Čistá srdce. Jenže to se jednoho dne změní…Lze se na Krisse a Willyho zlobit? Soudit je za jejich chování, když to vlastně všechno mysleli dobře? A naopak, dokážete sympatizovat s 2 nevyzpytatelnými „magory“, když si uvědomujete, že mimo prostory ústavu jsou nebezpeční nejen sami sobě ale i okolí? Já Krissovi vlastně docela rozuměl, až mě to překvapilo. Každopádně jsem s napětím sledoval jeho putování, i když člověku bylo vcelku jasné, kam tohle všechno spěje. Nicméně vyčítat závěru naivitu asi dost dobře nedokážu, na to mi bylo Krisse až příliš líto, bez ohledu na to, co všechno udělal. Dávám slušné 4*, mé první filmové setkání s Kainzem dopadlo dobře. (17.04.2022)

Dánská dramata mají svou specifickou atmosféru a styl. Nejinak je tomu i v případě Čistých srdcí. Anders Matthesen a Morten Suurballe vytvořili netypickou dvojku kamarádů, kteří uprchnou z psychiatrické léčebny, aby našli vysněnou dívku ze starého, černobílého filmu. Pro Krisse je postava Lindy, která se musí prát s útrapami života, můzou a snad tou jedinou věcí, která dává jeho životu nějaký smysl. Jeho oddaný přítel Willy za ním stojí, ať se děje cokoliv. Morten Suurballe mi připomínal Borise Karloffa coby legendárního Frankensteina. Ta tvář, ty jakoby těžkopádné pohyby... Závěrečná pointa je překvapivá a potěší. A úplný závěr filmu nechává pro Krisse naději, tak jako tomu bylo u jeho milované Lindy. (18.11.2017)

Čekal jsem sentimentální drama, dočkal jsem se drsného a autentického příběhu v nejlepší dánské tradici, jemuž se poměrně dobře daří propojovat současnost (snímanou takřka v dogmatickém stylu) s věrnou rekonstrukcí pamětnického filmu (na níž mají stěžejní podíl čeští tvůrci z Barrandova) a dosáhnout tak velmi dobře zvládnuté emocionální tečky, při níž se člověk těžko ubrání dojetí. (08.01.2011)