Reklama

Reklama

Smuteční les Mogari

  • Česko Les truchlení (festivalový název) (více)
Trailer

Obsahy(1)

Šigeki, jenž trpí příznaky senility, žije v malém domově pro staré lidi pod laskavým dohledem mladé pečovatelky Mačiko. Oba skrývají tíživé tajemství ztráty blízkého člověka. Mačiko dostane povolení vzít Šigekiho na výlet autem, ale mají poruchu a Mačiko chce jít pro pomoc. Šigeki z vozu vystoupí a vydá se do blízkého lesa. Aby ho neztratila z očí, jde Mačiko za ním postupně dál a dál do hlubokého pustého lesa, až v něm oba zabloudí a jsou tu nuceni strávit noc. Ani druhý den se jim nedaří najít cestu ven, ale Šigekimu to zřejmě nevadí, naopak jako by se mu vracel ztracený rozum. Mačiko pochopí starcovu domněnku, že našel místo, kde byla pohřbena jeho dávno zesnulá žena, a to mu navrací klid a pocit štěstí. I ona sama má pocit, jako by ji přestával trápit pocit viny za smrt jejího dítěte. „Mogari označuje období smutku anebo místo smutku,“ říká režisérka. „V kraji Tawara, kde se film odehrává, jsou mrtví pohřbíváni bez kremace a vesničané dodnes dodržují tradici pohřebních průvodů.“ Film, v němž zásadní roli hraje majestát přírody, získal na 60. MFF v Cannes Velkou cenu poroty. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (14)

molotov 

všechny recenze uživatele

97 minut bez děje o bloudění po lese. Ono smíření se dalo stejně efektně znázornit za deset minut a byl by to fakt pěkný kraťas. Ale tohle neuvěřitelně přetažené, většinou strašně nudné a vizuálně naprosto průměrné. ()

freddy 

všechny recenze uživatele

Tohle mělo být co? Film bez děje, film téměř bez mluvení, film o nějakém starém muži, který napřed ošetřovatelce zlomí ruku a pak s ní bloudí po lese. Ať se na mne vyznavači asijského filmu nezlobí, ale tohle mi jako divákovi vůbec nesedlo. Kdybych si tady nyní dodatečně nepřečetl děj, tak vůbec nepochopím, o čem to bylo. Dá se říci, že ta hodina a půl byla zbytečná ztráta času. A tento fakt nejlépe dokazuje to, že jsem u filmu permanentně usínal, ač jsem na něj koukal dopoledne. Ale naštěstí jsem neusnul definitivně, takže mohu tento film objektivně z mého pohledu ohodnotit. A je to hodnocení velice smutné, ale nedá se nic dělat. Když strávím hodinu a půl s filmem, u kterého za celou dobu nepochopím děj, u kterého se celou dobu nudím a u kterého jsem neměl několikrát daleko ke spánku, tak nikdo nemůže čekat, že dám nějaké lepší nebo snad průměrné hodnocení. Naopak, mé úvahy se po skončení filmu točily kolem toho, zdali dát jednu nebo dvě hvězdičky. Hodnocení odpad by bylo moc tvrdé, přece jen je tu krásná příroda a zároveň je zde jakýsi pokus o vizuální prožitek, a vzhledem k tomu, že pro "odpad!" sahám jen v případě, když na filmu nemohu najít absolutně nic pozitivního, a letos jsem ještě pro toto hodnocení vůbec nesáhl, tak tomuto filmu nehrozí toto hodnocení. Ale rozhodl jsem se zůstat u jedné hvězdičky, protože na lepší hodnocení to v mých očích vůbec nemá. A když něčemu dám jen jednu hvězdičku, tak je to v mých očích jeden z nejhorších filmů, je to pro mne prostě jen takový trochu lepší "odpad!", nic víc. Letos (rok 2008) jsem udělil jednu hvězdičku jen jednomu filmu, tento je teprve druhý, pro toto hodnocení sahám opravdu velmi výjimečně, ale tady jiné řešení nevidím. Takže u tohoto filmu pro mne platí vidět a zapomenout. Je to za jednu hvězdičku. ()

FlyBoy 

všechny recenze uživatele

Verím, že naladiť sa na výhradne mediatívny tón voľne plynúceho "nepríbehu", akokeby nezainteresovanú dokumentaristickú formu, či na spirituálnu frekvenciu plnú kultúrnych šifier a hádaniek, nemusí byť zrovna to najednoduchšie, ale pokiaľ má trpezlivý divák aspoň minimálny vzťah k existenčným kontrastom ako život/smrť, mladosť/staroba, človek/príroda alebo aj sklamanie/uzmierenie, niečim ho táto minimalistická púť určite poznačí. Mňa očarila autorkina vehemencia v nenútenom zobrazovaní spolupatričnosti ako takej, absolútne dychberúcim prelínaním trvale neúprosneho skutočna s dočasne odbremeňujúcim nadrealizmom (piano, tanec v lese) a taktiež skalopevným presvedčením, že kto cestu hľadá, tak ju poväčšinou nájde a vo výnimočných prípadoch, dosiahne aj kýženého cieľa. "Mogari no mori" je prenáramne netendečné dielo v ktorom nemožno prehliadnuť onu bezbrehú úprimnosť cirkulujúcu v intenciách nezištného humanizmu, duchovnej vzpruhy a esenciálnych paradoxov nášho bytia…"Running water never returns to its source." ()

bassator 

všechny recenze uživatele

42nd KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2007 - OPEN EYES - Otevřené oči - Za tři roky na filmovém festivalu v Karlových Varech sem viděl 117 filmů, ale na nic tak otřesného nejde zapomenout. Kdyby režisér těch 97 minut vměstnal do jednoho desetiminutového filmu tak bych se i tak strašně nudil. Ať se na mě v Japonsku nezlobí, ale za tohle by se měl režisér hambou propadnout (nebo raději spáchat harakiri). Jak mohla být hlavní hrdinka za tohle na nějakém velkém evropském festivalu oceněna za nejlepší roli to mi je naprostou záhadou. Nedávám odpad jen z jediného důvodu a to za atmosféru filmového festivalu i když by si film nic jiného nezasloužil. - 10% ()

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Významovo pre mňa prázdne. Páči sa mi prostredie do ktorého Kawase zasadzuje svoje postavy, aj dlhé zábery aj akási meditatívnosť pod povrchom. Ale Smútočný les má neznesiteľné postavy. Motivácia z ich strany je minimálna a čo sa týka prevedenia je miestami až surovo nezaujímavé. Smútočný les je tak pre mňa len obyčajnou prechádzkou plnou silených scén, bez výraznejšieho významu. Vzťah či už medzi dvomi pútnikmi, okolím, alebo prostredím lesa je naznačený naozaj len minimálne ale nie je rozvitý ako v predchádzajúcich režisérskych počinoch Naomi Kawase, kde bolo prostredie rovnocenné s postavami. Pre mňa skôr sklamanie. ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Námět sám o sobě je velmi silný (smíření se se smrtí svých nejbližších), ale to zpracování je takové "na půl plynu". Úvod je příliš dlouhý, atmosféra není tak silná, jak by měla být, některé scény jsou bezvýznamně dlouhé... Vlastně to vypadá (zasvěcení pochopí) jako nějaký slabší odvar Apichatponga Weerasethakula. Ten by takový námět dokázal zpracovat přímo dokonale, ale v podání Naomi Kawase to prostě zůstalo někde na půl cesty. Navíc zdejší chození po lese je jen chození po lese, Weerasethakul by do toho zakomponoval nějaké symbolické scény a právě ty mi tu dost chyběly. Příroda je tam ale hezká a ujde i kamera a herecké výkony. Nějaká atmosféra tam taky je a celkově to vidím na slabé 3*, přičemž potenciál tu byl na víc. ()

agathon 

všechny recenze uživatele

Dlouhé záběry, tolik typické pro režisérčin rukopis i humansitická víra a naděje v lidskou pospolnost a sounáležitost jsou úhelnými kameny tohohle minimalistického příběhu "o všem a současně o ničem". Vztah mladé začínající ošetřovatelky a jednoho jejího vrtošivého svěřence v ústavu se rodí pozvolna, bolestně a nepředvídatelně, ale přitom stále jakoby nevyhnutelně a "přirozeně". Při dlouhém bloudění deštivým lesem (tvoří téměř polovinu děje) se pak odehraje něco, co nadlouho změní Váš pohled nejen na stáří, ale na život jako takový. Jak dojít smíření se sebou i se svými mrtvými? Zeptejte se Naomi Kawase. ()

VanTom 

všechny recenze uživatele

Asi se to snažilo přemítat o stáří, žití na sklonku života, smrti, nevím. Skutečností zůstává, že po půlhodině nudného pobytu ve venkovském důchoďáku bere mladá pečovatelka jednoho nevyzpytatelného senilního dědulu (který ji předtím napadl a poranil ruku) na výlet, on uteče a ona ho následuje do hustého lesa. Jejich rozvláčné bezdějové bloudění má daleko k nějaké povznášející lyrické pouti k prozření, spíše připomíná suchý dokumentární záznam fádního plahočení bezradné holky, jež nezvládá svého neposlušného polodementního svěřence. A závěr jsem nepochopil, patrně nejsem obeznámen s něčím z japonských zvyků a tradic. ()

Reklama

Reklama