100 filmů a jeden pohřeb

"Když jste nezávislým producentem, vždycky se tak trochu honíte za vlastním ocasem.." Poměrně zoufalé píárko, jakkoli věrně adaptuje Kuhnovy škrábance, s obludnými animovanými sekvencemi, jež však lze navíc nazvat jen stěží formálním ozvláštněním, co se kanadské dokumentaristiky týká totiž nejde o neobvyklý motiv, právě naopak.. O mrtvých jen v dobrém v případě producentů rozhodně neplatí.. (27.09.2016)

Celým dokumentem nás provází vypravěč spojený s PolyGramem. Filmy logicky hodnotí ne podle kvality, ale podle komerční úspěšnosti (mimo filmu Fargo). Hodil by se k promítání na Vysoké škole ekonomické, nebo jiné byznysové škole. Ke konci už mi to přišlo dlouhé a monotónní. Ale je třeba uznat, že se jim podařilo natočit několik dobrých filmů a museli hodně riskovat s občasnýma prohrama. (11.11.2017)

Sebepochvalný příběh vzestupu a pádu filmového studia PolyGram vznikl na základě knihy Michaela Kuhna, někdejšího šéfa společnosti. Není proto divu, že od začátku ze všech úst slyšíme, jak kreativní atmosféra ve firmě vládla a jak dobře se s jejím vedením spolupracovalo. Mluvící hlavy producentů nebo Jodie Foster (která PolyGram kvůli nedodržení smlouvy v roce 1996 žalovala, o čemž ve filmu nepřekvapivě nepadne zmínka) jsou prokládány ukázkami z filmů Zběsilost v srdci, Fargo nebo Trainspotting, jejichž vznik má sloužit jako doklad odvahy podporovat neotřelé projekty. Za měřítko úspěšnosti jsou nicméně brány tržby, množství Oscarů, případně uvedení v Cannes (nejlépe při zahájení festivalu). Desítky dalších titulů, které by do vytvářeného obrazu PolyGramu jako progresivní firmy nezapadly (zhovadilosti typu Barb Wire, Kazaam nebo Spice World), byly raději opomenuty. Příběh PolyGramu v sobě bezesporu obsahuje řadu atraktivních podtémat (odvěká snaha evropských filmových výrobců konkurovat Hollywoodu, koncept "Cool Britannia", význam filmové produkce pro velké mediální konglomeráty), ale ta se ztrácejí v repetitivním vyjmenovávání úspěchů, motivovaným zejména snahou přesvědčit nás, jak obrovskou ztrátu pro evropský filmový průmysl a odvážné nezávislé filmaře zánik společnosti představuje. Formální ozvláštnění v podobě animovaných pozadí a hravých přechodů mezi prostředími moc nepomáhají. Historky jako ta o nutnosti vymyslet pro německé uvedení filmu Michaela Winterbottoma jiný název, aby (opět) všude nevysely plakáty s nápisem "Jude", ano, ale podobných tam bohužel nezazní mnoho. (20.08.2016)