Kronika jedné lásky

Kompozičně je to výborné a antonioniovské. Film je postavený na půdorysu vraždy, která se stala nehodou a nehody, která se měla stát vraždou. Režisér mezitím vypráví vcelku banální a vatový příběh o dvou milencích a prokládá ho ukázkami poválečné sociální nerovnosti ála neorealismus. Antonioni nicméně už v tomhle raném díle nezapře smysl pro metaforu a tak točí exteriéry takřka výhradně na vylidněných perifériích ve velkých celcích, po nichž se jako malé myši pohybují hlavní protagonisté, ztracení ve svých životech a za ta léta vyprázdněných vztazích. (04.03.2011)

Rodák z talianskej Ferrary, Michelangelo Antonioni, naprosto sebavedomým spôsobom D E B U T O V A L na poli hraného, celovečerného filmu, práve touto Kronikou lásky; odohrávajúcou sa nielen vo Ferrare, ale zároveň i v Miláne, a k tomu i veselo kráčajúcou v stopách Filmu-Noir, alebo poprípade ešte i v rámci melodrámy, sa stále jednalo o jednu a tú istú vec, ktorú by som vskutku asi rozdelil zrovna na tieto dva zásadné faktory, pričom sa celkovo prikláňam najmä k tomu prvému faktoru, s ktorým tento konkrétny titul mal i niekoľko spoločných vlastností, medzi ktorými asi úplne najviac vyčnievala: »Femme Fatale« → protagonistka: Paola Molon Fontanová v podaní Lucii Bosèovej; pripomínajúcou mi Ingrid Bergmanovú... • Mimoriadne žiarlivý, bohatý, textilný priemyselník: Enrico Fontana, mal obzvlášť vysoké podozrenie z medzitým už vyššie spomínanej ["snobskej"] manželky ohľadom celkovej nevery z jej strany, a preto na ňu nasadil i «súkromné očko», aby teda zistilo, ako sa veci v skutočnosti majú, k čomu sa následne akosi automaticky prikmotril i protagonista-milenec v jednom: Guido Garroni v podaní Massima Girottiho, ktorý bol zapletený nielen do tejto aktuálnej aférky, ale súčasne mal na rováši aj niečo úplne iné[ho], čo priamo súviselo so Giovannou Carliniovou, a rovnako i s Paolou Fontanovou, ktorá by o tom mohla povedať i oveľa viac. • Skrátka; vznikol ďalší, »milostný trojuholník«, akých sme v kinematografii minulého storočia, mimochodom určite videli už asi nespočetnekrát, čiže inými slovami povedané: „Ani zase tento ničím extra nevybočoval zo zavedeného štandardu, no na druhej strane bol tak zaujímavo spracovaný[m], samotným; začínajúcim, čochvíľa i majstrovským režisérom, že proste som nemohol vôbec inak, než iba akurátne takto priaznivo; nakoľko zainteresovaní aktéri boli spoľahlivými sprievodcami naprieč spletitým dianím v tesne povojnovom období.” • A domáca úloha na samý koniec: SCHVÁLNE; pokúste sa si všimnúť talianskeho herca Franca Fabriziho, ktorý sa v titule sotva mihol, no znalci talianskej kinematografie, by s touto ["ťažkou"] úlohou nemali mať žiadny problém? (18.11.2023)

Přepsáno v červnu 2018. Kronika jedné lásky je povedený hraný filmový debut Michelangela Antonioniho. Hlavním bodem je lidské svědomí a pocit vlastního provinění. Nespatřuji zde tělesnou posedlost a chtíč, ale strach a hledání bezpečného útočiště před sebou samým, pochybujícím svědomím, vnitřní úzkostí a osamělostí. Nejsilnější je atmosféra ve stísněnosti, jež pomalu rozežírá intimní světy a zanechává zvětšující se pocit prázdnoty. Sociální a třídní těžkosti nehrají zásadní roli, jsou jen uvozující kulisou doby příběhu. Styl vyprávění je postaven na napětí a postupném odkrývání tajemství minulosti, pozoruje se dvojice a jejich psychologický vývoj niterních pocitů, jež zasahují i do světa vnějšího. Hlavní postavou balady pocitu provinění je Paola Molon Fontana (pohledná Lucia Bosé), manželka bohatého továrníka. Blahobyt bez existenčních starostí, stereotypní únava, možnosti a probuzená drásavá minulost jsou rozhodující pro startovní výstřel běhu ódy života. Na jeden pocit vlastní viny se přidávají další a další, motivací je strach z odhalení hříchu a bolesti. V zoufalství a přesvědčení vlastního pochybení je počátkem spřádání plánu, ale osud má odlišné představy. Hlavní mužskou postavou je Guido Garroni (zajímavý Massimo Girotti), Paolin velmi blízký přítel ze studentských dob. I jeho vnitřní svět je zasažen pocitem viny, i on touží po záchraně a bezpečí. Minulost se vrací s celou parádou nezvratného rozkladu. Vyřešení spadne z nebe, přání se stalo otcem myšlenky, uvolnění a záchrana ovšem nenastává. Z dalších rolí: Paolin zvědavý manžel a milánský průmyslník Enrico Fontana (Ferdinando Sarmi), svědomitý soukromý detektiv Carloni (Gino Rossi), či Guidova a Paolina společná známá z doby mládí Matilde Galvani (Vittoria Mondello). Kronika jedné lásky je prostoupena noirovou těžkostí duše, psychologické tápání sebou táhne i tělesnou stránku. Kronika jedné lásky je o pocitu vlastní viny a hledání bezpečného úkrytu vlastní duši. Je o osamělosti a životním rozčarování, nehledě na třídní postavení. (08.05.2009)

Dávní milenci a jejich děsivé tajemství - tak tento příběh byl snad vyprávěn v literatuře, v opeře, v divadle i na plátně všemi možnými způsoby. Antonioni se ho snažil natočit "jako ze života" - z ulic doléhá hluk, aby vyvolal dojem, že všechno to vypjaté drama se v těch místnostech děje, když vy procházíte kolem po chodníku. Jenže ani Antonioniho chladná kamera, ani civilně zahrané dialogy, ani popis života v luxusu (dražba šatů na modelce, modní salon), ani "obyčejný" název filmu - nic z toho nezastře, že jde o schématickou tuctovou melodramatickou historku s předvídatelnými situacemi i závěrem. Občas tu sice probleskne hlavní Antonioniho téma - žena s mrtvou duší, jež se stala dekorativním doplnkem luxusu - ale film je spíše exhibicí krásy Lucii Bose (na její kostýmy jen tak nezapomenete). (06.09.2009)

Zklamání. Nekonečně banální dialogy (Oh, celý život chci být jen s tebou, teď už to vím! Oh, ale co pro to musíme udělat?! Oh!) a nekonečně ohraný příběh. Postrádá to větší energii i náboj, prostě to jen plyne a plyne, zcela standardně. Ještě že jde o debut. Ze začátku mě to vážně nalákalo. Pohazování fotek, nohy míjející se za oknem - čekal jsem alespoň formální hravost. Ta ale v průběhu kamsi mizí. Maličko to zachraňuje až konec, který snad naznačuje, že něco z toho, co mi vadí, mělo získat ironickou pointu. Pro mě je to ale "příliš málo, příliš pozdě". (24.11.2012)