poster

Fiktivní deník Zikmunda Reacha (TV film)

Dokumentární

Česko, 2006, 54 min

Hudba:

Kamil Holub
  • vypravěč
    *****

    První ze dvou dokumentárních pragensií Josefa Císařovského, bezchybně vystihujících mytologii pražského levého břehu, je meyrinkovsky laděný esej, založený na interpretaci košířských, potažmo smíchovských fotografií Zikmunda Reacha. Císařovský stopuje zdánlivě nehybný život zachycených míst, především lesoparku Cibulka, a k tomuto příběhu, navracejícímu člověka sice neprožité, ale zato řádně prosněné a promilované minulosti, přidává analogon, sycený náladou romanet fin de siècle: fiktivní okolnosti Reachova fotografování, utvářející jakýsi fragmentární příběh, který vystupuje na povrch antikvářových všedních dnů. Souhrou obou linií, které se častěji protínají, než kopírují, se sdělovaná fakta prolamují, obnažují svou temnou tkáň a slova, původně tak samozřejmá, začínají děsit. Znám důvěrně tento jazyk: to hlavní nezaznívá ve tvaru, ale v ozvěně. Číňanka, pohybující se uvnitř hledačovy mysli, je jen lehkou skicou jednoho akordu, který takové echo utváří. A protože je ozvěna vždy vícehlasá, probudím k tématu ještě jeden spící hlas, a to Jiřího Karáska ze Lvovic, který o Cibulce napsal Marii Kalašové: „[…] bylo to hezké, choditi tak trochu v minulosti, kolem rozpadávající se krásy a po uvadlém listí. Byl jsem vlastně včera strašlivě smutný, mnoho jsem myslil na minulé a na všechno, co nás v životě oklamává, ten zámeček mne však se vším smířil a zharmonizoval: snad jednou lehne taková truchlivá krása i na můj marný život, až po letech někdo náhodou rozevře zapomenutou mou některou knihu a bude z ní čísti o mém smutku. Měl jsem včera touhu mluviti stále o mrtvých básnících, pamatujete, jak jsem se vracel stále k těm zapomenutým německým romantikům? Zámeček na Cibulkách příštího jara bude místem, kde si je budu čísti: a chci tam sníti o nějaké své práci. Myslím, že jsem v zámečku vzbudil více než dva zuřivě štěkající psy a že v opuštěných oknech mihl se nějaký poplašený stín.“ A snad ještě jeden hlas, hlas tichého průvodce tímto parkem, který již také dávno zmizel, když našel to, co hledal, časovou propusť: „V druhé polovině 19. století se mezi Malostranským hřbitovem a Cibulkou rozvinula osobitá obdoba: Ačkoliv byla Cibulka ve 20. letech 19. století hojně navštěvována, zela na přelomu století prázdnotou. Jakub Arbes považuje za zlomový rok přibližně 1848, od té doby „přestala Cibulka vábiti výletníky; sad pustnul a dodnes stromoví a keře sice zbujněly, ale stezky zpustly, sochy, altánky a jiné jeví už odedávna zanedbanost.“ Drobné architektury pozvolna splývaly s vegetací, v níž se ztrácely obdobně jako náhrobky na Malostranském hřbitově. Jestliže těsné spojení „vládnoucí“ zeleně a náhrobků evokovalo marnost všeho pozemského zcela přirozeně, bylo v Cibulce toto spojení mnohem výraznější a navozovalo představu konce hmoty, přičemž zde hrála hlavní roli skutečnost, že se zde v mohutnící zeleni ztrácely stavby primárně evokující život a civilizaci v její různorodosti.“(28.10.2010)

  • sator
    ****

    Císařovského rukopis,magie fascinace...(18.6.2009)

  • - Pan Císařovský zkrácení filmu obhájil slovy: "Dnes se sice stalo běžným točit celovečerní dokumenty, třeba i dvojnásobně překračující obvyklou stopáž, ale právě v dokumentu je potřeba naučit se vyjadřovat způsobem vedoucím přímo k jádru sdělení. Rozhodl jsem se proto zkracovat své hodinové, často i některé půlhodinové dokumenty na nezbytné minimum. Nejde mi o telegrafický sestřih filmových trailerů, ale o osekání balastu, rozmělnění a žvanění, kterého je náš svět plný. Jde tedy o Occamovu břitvu v dokumentární praxi. Z původně hodinového dokumentu „Fiktivní deník Zikmunda Reacha“ tak vznikl dvacetiminutový film, pod který se konečně mohu podepsat bez uzardění." (sator)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace