Deserto rosso
Le Désert rouge
Červená pustatina
Red Desert
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHrají:
Monica Vitti, Richard Harris, Carlo Chionetti, Xenia Valderi, Rita Renoir, Lili Rheims, Aldo Grotti, Valerio Bartoleschi, Emanuela Paola Carboni (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Filmová studie mladé ženy, jež zoufale hledá své místo v odcizeném světě. Jediným barevným filmem cyklu, Červenou pustinou, zakončil v roce 1964 italský režisér Michelangelo Antonioni svou „tetralogii citů". Zopakoval v ní ústřední téma z Dobrodružství (1960), Noci (1961) a Zatmění (1962). Okouzlující Monica Vittiová, procházející všemi díly tetralogie, tu znovu dokonale ztělesňuje ženu, jejíž vnitřní duševní a citový svět nenachází nejmenší kontakt se zdánlivě normálním světem okolo. Ve světě prudkého rozvoje průmyslu a technologií, italského „hospodářského zázraku", její Giuliana přes veškerou snahu jako by zaostávala za ostatními a jejich způsobem myšlení. Nerovnoměrný, až protichůdný vývoj technické civilizace a lidských emocí je myšlenkovou páteří celé tetralogie.
Film je situován do okolí Ravenny, nedaleko míst, kde architektura a mozaikové malby připomínají kulturu dávno minulých století, a kde v moderní době vyrostl nový, nezvyklý svět funkčních staveb, kovových potrubí, cisteren, komínů a vysokých pecí. Svět zalidněný techniky a dělníky, kteří toto prostředí vytvořili, a v jejichž myšlení se začínají rodit kvalitativně nová etická a estetická kritéria, nová morálka a nová psychologie. Svět, v němž Giuliana nenachází pro sebe žádné záchytné body.
(Česká televize)
Recenze (85)
Zlatý Lev ()
Troška pôvabné, troška drsné, troška bezvýchodiskové, troška nádejné a veľmi zahmlené i naliehavé. ()
První Antonioniho film, co je zajímavý (ne "jen" precizní jako doposud) i vizuálně. Barva tu na rozdíl od tolika jiných režisérů tvořících na přelomu technologií rozhodně svědčí. Krom toho mají postavy konečně pořádné (nějaké) motivace, neštěstí není sesláno z nebe, ale má své příčiny a svůj vývoj. Trochu mě mate sám Antonioni, který chtěl podle svých slov ukázat, že "i průmysl může být krásný", čehož nevím, jestli dosáhl, ale to je poslední problém. Nevadila mi ani absolutní doslovnost - viz poslední metafora s ptáčkem, aby pointu pochopil opravdu úplně každý. Proti tomu, že filmař chce být pochopen, nic nemám. Po Výkřiku a Zvětšeníně další silnější zářez. Jen škoda, že mu předcházely tři ne tak dobré "díly". ()
Červená pustina je pro mě(!) především ekologickým filmem, o dopadu okolí na psychiku člověka. A komplikovaná hlavní hrdinka (velmi dobře zahraná), která byla vše jen ne duševně v pořádku (chápu, že ji obklopovalo depresivní prostředí, ale jenom to jistě za její stav nemohlo, ona by byla nemocná i v přírodě, jen by měla více sil s tím bojovat), je zároveň největší předností ale i slabinou tohoto snímku. Divák si chvíli myslí, že její duševní rozklad už nabyl míry nejvyšší, aby ho v další scéně překvapila svojí racionalitou. A tak se to střídá jako na houpačce po celý film. I když, pokud můžu soudit po teprve 2 zhlédnutých počinech pana režiséra, s normální ženskou postavou se u něj člověk jen tak nesetká. A když si k tomu přidám fakt, že jsem se prostě a jednoduše chvílemi opravdu nudil, vychází mi z toho pouze lepší průměr. Ale rád bych ochutnal ta vajíčka, jestli je po nich člověk opravdu tak rychle sjetý a nadržený jako osazenstvo v tomto filmu (jestli to ovšem bylo vůbec z nich, že…). ()
Vlastně jsem tento film M. Antonioniho vůbec nepochopila... ale mám ráda filmy, které vlastně člověk nemusí a nemůže pochopit - stačí se jimi nechat unášet. A tohle byla hodně depresivní cesta, zvlášť díky zvukové stránce - industrial téměř v každé scéně. I vizuálně jde o nanejvýš cenný klenot. Film, který musí člověk vidět vícekrát, protože napoprvé mu neodhalí vše (nebo vlastně skoro nic). O to je to pak napodruhé či napotřetí lepší a lepší... ()
Historie prochází vším a všude - i vnímáním a sebereflexí filmového umění. Není divu - Evropa, pomineme-li místní občasné konflikty a vnitřní občanské války, prochází sedmým desetiletím blahobytu a jistoty, o níž dřívější generace mohly nanejvýš jen snít. "Houpačková" éra 1914-1951, ta řetězová dráha napříč hospodářskými a válečnými strázněmi, provázená tragédiemi a nedobrovolnými smrtmi milionů, je právem zapomenuta. A s ní i to, co budilo kdysi do života školy, jejichž vliv v hraném filmu přetrvává dodnes. Film všedního života, neorealismus reflektující hořkou zkušenost třicátých a čtyřicátých - v nejednom ohledu i padesátých - let minulého století, je opravdu něčím nekonečně vzdáleným. Odtažitá krása Monicy Vittiové symbolizuje v Antognioniho odosobněné kameře odcizení z přepychu horních deseti tisíc, v němž jsou sice stále cítit reminiscence, o nichž jsem psal, ale který se současně pokouší být odpovědí na přetrvávající hořké vzpomínky (ve filmu jsou konec konců výslovně zmíněny jako individuální prožitek povýšený na generační stigma). Úvod, v němž nahlížíme do průměrné italské domácnosti tehdejšího rozvinutého Severu (ne Jihu, pochopitelně), v tomto ohledu mnohé naznačuje. Od těchto reflexí rychle narůstajícího odcizení, zmarnění, prázdnoty vede přímá linie k deziluzívnímu filmu osmdesátých let, po němž nastupuje již soudobá postdemokratická postmoderna naší současnosti. Nedávno zesnulý Antognoni je zosobněním těchto přístupů, mistrem zmaru, anatomem rozkladu, umělcem, který bez viditelnějších nesnází ve svém uměleckém usilování drží prst na tepu odvrácené tváře doby, kterou dnes vnímáme jako staré zlaté časy. ()
Antonioniho chladné, rozťahané intelektuálne samoobžerstvá, vyžívajúce sa v popisovaní depresií, osamelostí a tvorivých kríz hrdinov ma nikdy veľmi neoslovovali. Navodenie stiesňujúcej nálady je aj tu vytvárané neuveriteľne zdĺhavým ničnehovoriacim zobrazením, kedy sa divák sám dostane do podobného stavu ako hrdina týchto prázdnych obrazov, plných vznešenej nudy. Ako správne poznamenal Johny_MH: pri sledovaní jeho filmov, podobne ako ich hrdinovia "jsme fakticky nuceni tytéž pocity prožít i my". Navodenie pocitu odcudzenia človeka v spriemyselnenej krajine sa nedá vierohodne ukázať tým, že tápajúce postavy blúdia v smogovej hmle produkovanej fabrickými komplexami v sprievode podivných zvukov odnikadiaľ nikam. Názov filmu vystihuje obsah - kde nič, tu nič, len vyprahnuté, chladné kolorované, veľké Uff !!! Takto nejako vyzerá kritika spoločnosti spoza kaviarenského stolíka, bez akéhokoľvek spoluprežívania, či aspoň minimálnej citovej zaangažovanosti. Už dávno som sa tak netešil, že film skončil. ()
Teroristická nuda s krásnou kamerou a dobrými hercami. Ale nechápem, prečo to myšlienku a príbeh, ktorý sa dá vybaviť za pol hodinu rieši hodiny takmer dve. Fakt som si to odtrpel 4/10 ()
Jedna slečna mi kdysi řekla, že je to něco podobného jako Cizinec od Camuse - v jistém směru měla pravdu. Jinak je to film s jednou z nejzajímavějších vizuálních stránek vůbec. ()
Antonioni zde ukazuje kde je jeho síla. V užití kamery. Scény z elektrárny a okolí jsou, samozřejmě že účelově, ohyzdné. Vše je laděno do šedi a to tak, že postavy na takto ponurém pozadí září. Pocity, které tyto záběry vzbuzují jsou chlad a tíseň. Některé záběry by mohly být svébytné umělecké dílo. Například dva muži pozorující vypouštění páry, která přehlušuje jejich rozhovor. V kontrastu k tomu jsou záběry z malebné pláže, které po minutách chladu doslova zahřejí. V tomto směru se rozhodně jedná o mistrovské dílo. Bohužel příběh mě až zase tolik neazujal. Psychické problémy hlavní hrdinky, jsou sice skvěle převedeny do filmové řeči, ale to nestačí aby dodaly náboj cca dvouhodinovému filmu. ()
Nezajímavé, zdlouhavé a o ničem. Zaplaťpánbůh, že Antonioni utnul svou pocitovou telenovelu už po tomto čtvrtém dílu, protože kvalita a symbolická výřečnost film od filmu uvadaly a další dvě hodiny ve společnosti podobně chladných, odosobněných a jednoduše divných postav bych už zkrátka neskousl ani za nic. Ještěže Monica Vitti i Richard Harris jsou natolik dobří herci, že se v té pseudomyšlenkové pustině dokázali nějakým zázrakem najít a alespoň na ně se dalo koukat... ()
Žiadna "bella Italia" sa nekoná, no ako vidno, i tak možno nakrútiť krásny film, i keď sa Taliansko mení na odpornú industriálnu krajinu. Táto priemyslom zmasakrovaná mesačná krajina, kde i človek sa transformuje do znepokojujúcej podoby (priatelia pohlcovaní hmlou, resp. smogom) je dokonale anonymná a teda voľne zameniteľná s ktoroukoľvek inou. Človek obdobia neskorej moderny si už v plnej miere uvedomuje daň za pokrok - Antonioni obraz fyzicky chorej krajiny umocňuje psychicky chorou hrdinkou, neprestajnými kvílivými zvukmi (lodí?), alegorickou prítomnosťou lodí a máp ďalekých krajín a hromadou zvláštne štylizovaných záberov (obrovské mračno dymu tryskajúce pod vysokým tlakom démonizuje fabriku ako sopku, hrdinka stojaca pred nekonečným radom bizarných konštrukcií na spôsob bezútešných metafyzických obrazov Giorgia de Chirica...). Veľmi silný film, ale jedna malá hviezdička sa vám v rozľahlej pustatine stratí ľahko. Možno ju niekedy nájdem. PS: Našiel som a pridávam ju. Fascinujúci zážitok. Ten film by sa mal premietať v kostole namiesto omše. ()
Ačkoli jsem se té barvy velmi obával, mé obavy se nepotvrdily. ČERVENÁ PUSTINA je zcela mistrný film, který mě dokonale pohltil. Úchvatný zjev Moniky Vitti by povýšil i sledování kdejaké ptákoviny na jiný level - člověk z ní nemůže spustit oči. Psát o tomto filmu cokoli dalšího, když je zde tak kvalitní komentář od Sportovce, netřeba. ()
Antonioni si vyhrál i s barevným materiálem. Záběry působí velice plasticky, mnohdy se setkáme s obrazem v obraze, například když snímá odlupující se omítku domu, která svou texturou připomíná jiný dům. Syrovost, chladnost a odtažitost, rámování přes polovinu obličeje, nezřetelně vrhané stíny v agonických stavech hlavní hrdinky, symetrie dlažebních kostek kontrastující s rozbitým životem a spousta dalších krásných režijních vychytávek nás provází celým značně depresivním filmem. Modrá bouda v šedivé mlze, v jejímž nitru je opět skryt obraz v obraze, tentokráte v odloupaném červeném nátěru zdí. Tím vším proplouvá Monica Vittiová tentokrát v podobě ledové krásky. ()
Zásadní prvek industriální krajiny vstupuje jak do formální struktury výstavby mizanscény, tak do sféry postav. Téměř každý záběr má dominantní osu (linii), která vytváří jeho kompozici. Vertikální, horizontální, diagonální či kombnované osy jsou nejčastěji tvořeny industriálními prvky... komíny, rohy a okraji budov, ubíhající silnicí atd. V tomto zgeometrizovaném, ztechnizovaném a emočně vyprázdněném prostoru bloudí přecitilivělá hlavní hrdinka. Její křehká duše si nerozumí s žádnou z ostatních postav, které jsou trvale ovlivněny technickou profesí a měsíční krajinou. Samota, strach, odcizení, úzkost... všechny tyto komplikované psychické procesy zobrazuje drásavá Červená pustina. ()
Pohltila ma vizuálna stránka filmu. Tentokrát ale svojou depresívnosťou, zvolenými farbami a kamerou. Antonioni vlastne stále rieši to isté, takže hodnotenie môže závisieť od poradia, v ktorom jeho filmy pozeráte. Všetci sú prázdni, osamelí, hľadajú ani nevedia čo a tak podobne...v lepšom prípade majú aj peniaze. Moje vysoké hodnotenie teda vyplýva z vizuálnej štylizácie, pretože niečo podobné ste ťažko ešte niekde mohli vidieť. ()
Červená pustatina je z môjho terajšieho pohľadu vlastne historickým filmom. Nielen preto, že v ňom Antonioni nechal "hrať" aj farby a pomocou nich skvelo dotváral atmosféru, ale najmä preto, že téma odcudzenia spolu s témou ekológie boli nové a vo vtedajšom socialistickom Československu sme sa nevedeli vynačudovať tomu, čo vlastne tí ľudia chcú, keď majú materiálny dostatok v takej miere, o akej sme my nemohli ani snívať. Takže Červená pustatina je konkrétne pre mňa lepšie pochopiteľná v súčasnosti, ako bola v čase jej uvedenia do kín. I keď ekológia je tam vtláčaná dosť násilne a vo väčšom rozsahu, než považujem za únosné. ()
Industriální krajina protkaná geometrickými tvary, zemité barvy v pravidelných intervalech překřikované červenou, vše podbarveno kvílejícími a rezonujícími tóny + stopáž 120 minut = spolehlivé docílení slušné deprese na dobrou noc. Pokud film sledoval tento účel, potom bylo zbytečné zabývat se neurotickou paní, tápající v mlze i v sobě způsobem dosti nepřehledným a matoucím. Pokud jeho výzvy mířily k ekologickým aspektům, v tom případě chvályhodně předběhl svou dobu, ovšem v šedesátých letech ještě plakal na špatném hrobě. Nicméně dávám, pro mě samotnou těžko uvěřitelných čtyřicet procent, už jen za to, že mě donutil cítit se tak mizerně. ()
Najprv ponúkam i akési okienko bizarností, resp. »gurmánskych zaujímavostí«, a snáď následne potom i všetko ostatné, čo k tomu už azda automaticky prislúcha, a mimochodom, bon appétit! : „To by ste neverili, čo niekde ľudia konzumujú. V Jordánsku jedia baraní tuk s medom. V Číne zase pre zmenu rozomletý roh z nosorožca. Tiež žraločie plutvy. Ja som skúsil materskú kašičku a funguje to. Čo je to? Mlieko včelej kráľovnej,” ak ma avšak aspoň dovtedy neprejde i chuť na kvalitné rozobratie príslušnej recenzie, čo tentoraz našťastie určite neplatí. • Vskutku, práve tento významný, taliansky a-u-t-o-r M. Antonioni, vo svojom vôbec 1. farebnom titule; sa teda akosi i obzvlášť zameral na istú protagonistku Giulianu [jej priezvisko som bohužiaľ ani zvlášť nepostrehol] v podaní už klasicky úplne nadštandardnej Monicy Vittiovej, ktorú dôkladne pozoroval, až by som normálne podotkol, že dokonca až rozpitvával, a to konkrétne v naprosto pomalých kompozíciách daného obrazu; nakoľko im predchádzala istá udalosť, ktorá zapríčinila najmä to, že daná protagonistka odvtedy [z]ostala asi až príliš úzkoprsou, ďalej vrátane i celkovej, citovej rozrušenosti z jej strany, a to ani celkovo nehovoriac o neustálom, vnútornom dunení; zrejme zrovna iba kvôli tomu, že sa stále pohybovala aj po mimoriadne «industrializovanom prostredí», čo taktiež jej momentálnemu, psychickému stavu asi ani nadmieru extra neprospievalo, a čo by v podstate mohol nakoniec zmeniť len akýsi »kľúčový príchod« Ing. Corradoa Zelllera v podaní írskeho herca Dicka Harrisa? Skrátka, potrebovala by si vyliečiť »jazvu na duši«, a je to ozaj možné, keď povedzme, že trebárs ustavične mávala melancholické nálady s predsaže i s predchádzajúcimi, vražednými sklonmi, čo vlastne nedokáže potlačiť ani jej právoplatný manžel Ugo, či rovnako aj malý synček Max so simulantským správaním sa, a tak by sa dalo túto situáciu zdôrazniť v tom zmysle, že pravdepodobne nemá dostatočnú podporu, o koho by sa mohla oprieť? • Recenzovaným titulom doslova sálala akási «melancholická atmosféra» so znečisteným ovzduším, a k tomu i s hlučnosťou v rámci celku, čo podobne neuľahčovalo psyché ani priamo zainteresovanému divákovi, ktorý sa cítil naozaj obdobným spôsobom, ako aj ústredná, ženská postava v podobe Giuliany. • Musím skonštatovať, že ukončenie „tetralógie citov,” Červenou pustatinou [s opätovnou reprízou], ma síce ani teraz nepresvedčilo o tom, aby som išiel s hodnotením až kamsi na maximum, no znovu si zachováva svoje dekórum, ktoré u mňa zostane nemenné. • V tejto veci bolo „najfascinujúcejšou vlastnosťou” postupné pozorovanie: syndrómu vyhorenia z priameho pohľadu hlavnej postavy, s čím Michelangelo, zachádzal až do neuveriteľnej krajnosti, na čo mu väčšinou vhodne poslúžila i farebná paleta tónov, s ktorými dokazoval kinematografické zázraky. ()
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Poslední část Červená pustina se čímsi odlišuje od ostatních dílů Antonioniho tetralogie. To přiznává v jednom rozhovoru i sám režisér. První věc, které si jistě každý všimne, je fakt, že se jedná o první Antonionioho barevný film. Právě v práci s barvou navozuje režisér potřebnou atmosféru a ukazuje tak divákovi potřebný obraz okolí a právě na vnější okolí je ze všech snímků kladen největší důraz. Pohled na bezútěšnou průmyslovou krajinu předměstí Ravenny působí na psychiku člověka tuze neblaze. Díky obrazové kompozici to divák může pocítit i bez zprostředkovaného citového vjemu postav. Životní luxus společenské smetánky plný citového odcizení je tentokrát nahrazen životem v prostějších poměrech plným deprese industriálního žití. Hlavní hrdinka Guilliana je vdaná za elektrotechnického inženýra a má dítě. Žije ve spořádané domácnosti. U Guilliany je tak nejsilnější předpoklad pro nalezení vnitřního klidu a sebeurčení, kterému se všem Antonionivým hrdinkám těžce nedostává. Opak je pravdou. Guilliana trpí neurózou trvalého strachu a vnitřní sklíčenosti. Tento její stav, který ji v minulosti dohnal až k pokusu o sebevraždu, má kořeny jednak v citové prázdnotě, která je vlastní Antonioniho postavám, ale v tomto případě mnohem více i depresivnímu prostředí, ve kterém žije. Guilliana si je vědoma duševní nemoci, kterou trpí a chce s ní bojovat, proto její stav není ještě tak vážný. Je tu ale problém. Guiliana nenachází stejně jako ženy v předešlých dílech ve svém partnerovi oporu a člověka, který by byl schopen rozumět jejím citům. Důsledkem toho je, že se svou vnitřní neurózu snaží neustále skrývat a vypořádat se s ní sama. Vlivem vědomě potlačovaného vnitřního napětí u ní dochází ke stále častějšímu výskytu chaotických těkavých pohybů se záchvaty zimy a nepřirozených nervních pohybů prstů. Tyto pohybové anomálie a gesta jsou pro diváka z počátku jediným náznakem vnitřního stavu hrdinky. Zatímco dřívější ženské postavy hledaly v Antonioniových filmech svůj vnitřní klid založený na existenciální podstatě pozorováním a sbíráním impulzů objektivního světa, Guilliana hledá cestu k utišení bolesti svého vlastního já primárně ve svém subjektivním světě. Teprve až vyřeší svůj vnitřní problém, najde klid v interpretaci objektivního světa, kterého se jí nedostává. Jinou cestu nevidí jako možnou. V její situaci ani role mateřství nepřináší žádná pozitiva do života. Jsou to pouze další formy strachu. Strachu o život dítěte, strachu aby na dítě nepřenášela svou úzkost a depresi. Ve snaze vyhrát svůj vnitřní boj, uniká Guilliana do svých představ. Ukázkou těchto představ je ona dívka na pláži v panenské krajině azurového moře a zelených keřů. V představách je znát touha uniknout ze světa, který má každý den před očima a který ji ničí. Příkladem zhmotnění těchto představ může být její absurdní pokus udělat si krámek. Nejde o to, co to bude za krámek a co bude prodávat. Má to být její útočiště. Oáza klidu plná krásy barev v ostrém kontrastu s šedí ulice industriálního města. Guilliana si stále silněji uvědomuje, že sama svůj boj nemůže vyhrát. Snaží se tedy najít někoho, kdo by jí rozuměl. Záchranou se jeví být manželův kolega Corrado Vypadá to, že tento muž jí skutečně rozumí a ona se mu líbí. Jsou si oba podobní ve své touze kamsi uniknout. Corrado má v úmyslu odplout na lodi daleko pryč. Guilliana by též ráda zmizela ze světa, který zná, ale její manželství a dítě jí to neumožňuje. Ona je jako strom vytržený z kořenů a Corrado je jí oporou. Ví, že ho ztratí. Ještě než se tak stane, chce, aby jí pomohl v jejím vnitřním boji. Její důvěra k němu se dostane až tak daleko, že před ním jako jediným přestane skrývat svou vnitřní nemoc. I Corrado nakonec stejně jako většina mužů v Antonioniových filmech selže. Zneužije důvěry, když dá přednost mnohem jednodušší povrchnosti a chtíči. Guilliana zůstává bezradná. Závěrečný rozhovor s námořníkem je toho důkazem. Nic jí nezajímá, že námořník ani slovo nerozumí. Potřebuje se pouze vyzpovídat ze své vnitřní bolesti snad jen symbolicky, aby nemluvila sama k sobě, což se vlastně děje. Je to již naprostá rezignace, že může od života čekat něco lepšího pro sebe a svoje dítě. Zůstává opuštěná a sama v cizím světě. Postava Guilliany je ze všech Antonioniho postav v nejbezvýchodnější situaci s nejmenší nadějí na záchranu. Pokud by děj pokračoval, nelze očekávat jiná než tragická východiska. Nabízí se smrt nebo úplný rozklad osobnosti. Tichá rezignace se zakonzervováním situace je pro Guillianu vyloučená z důvodu její přecitlivělosti a životní vitality. Nezbývá než pogratulovat Monice Vitti k její možná nejpůsobivější roli. 94% () (méně) (více)