Červená pustina

Vizuálně úchvatný film. Je znát, že je to Antonioniho první barevný film. Režisér jako by se nemohl nabažit té možnosti točit barevně. Dělá to přitom velmi rafinovaně prostřednictví silného a účinného kontrastu, kdy je vše rámující mlžná / smogová / špinavá / průmyslová šeď ideálním pozadím pro výrazné barvy. Ovšem nejen obraz, ale také zvuk v podobě převážně průmyslových zvuků a ruchů je úchvatný. Cosi jako hudební doprovod se ve filmu objeví pouze jednou, ve scéně "pohádky" vyprávěné malému synovi a i zde má tato minimalistická hudební kompozice charakter (v rámci scény) reálného zvuku a ne klasického hudebního doprovodu či podkresu. Samotný příběh je velmi silný a přitom v podstatě prostý. Důraz na postižení lidské osamělosti v moderní společnosti je násoben nejen psychickým onemocněním hlavní hrdinky, ale také téměř nekomentovaným, byť obrazem prakticky neustále přítomným ekologickým rozměrem lidského počínání, které na jedné straně zdůrazňuje zničenost přírody, bezohledné a zcela pragmatické využívání lidských i přírodních zdrojů a straně druhé technické, odosobněné, uměle vytvořené "životní" prostředí v podobě designově velmi progresivně a minimalisticky řešených interiérů. Téměř emblematicky je podána také neschopnost komunikovat naslouchat druhým, zvláště v závěru filmu, kdy hlavní hrdinka stále intenzivněji podléhá svému psychickému onemocnění, ovšem prakticky nikdo nejen není schopen adekvátně reagovat, ale dokonce si toho vůbec nevšimne. Formálně velmi čistý film je, soudě dle zdejších hodnocení, pro řadu lidí poměrně obtížně přijatelný. Přesto si dovolím řadit jej k vrcholům Antonioniho tvorby. Nejen proto, že zde Monica Vitti předvedla jeden ze svých vrcholných hereckých výkonů, ale především pro velmi silnou uměleckou výpověď o aspektech, které v šedesátých letech, narozdíl od dneška plného řečí o ekologii a zelené politice, rozhodně ještě nebyly chápány jako přílišný problém... 10/10 Zajímavé komentáře: MIMIC, dzej dzej, Johny_MH, Numas, guola (21.07.2008)

Rozporuplné dojmy sú asi spôsobené tým, že k talianskej žoviálnej náture sa moc nehodí melancholický art. Veselé vedľajšie postavy totiž atmosféru trochu kazili. Inak dobrý nápad spojiť filozofovanie s depresiou, lebo zatiaľ čo v lepšom rozpoložení hlavná postava hľadá zmysel života, v horších stavoch hľadá samotný život. Je to ťažšie, ale podobné. Nevie, ako žiť, nerozumie realite. Spočiatku si divák myslí, že je znudená, no neskôr ju pochopí. (21.06.2021)

Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho... (11.10.2009)

Úplně jsem nepochopil, co se autor tímhle dílem snažil světu sdělit, ale vizuální zpracování a industriální depresivní atmosféra mě naprosto pohltily. (29.09.2009)

Film o ženě ztracené v neúnavně se modernizujícím světě, v době kdy má rozvoj techniky pracovat ve prospěch člověka, kdy se ale zároveň může rychle proti člověku obrátit a svou velikostí ho rozdrtit. A když ne fakticky, tedy alespoň vnitřně. Něco takového možná cítila i Monica Vitti, uvědomující si svou nicotnost v porovnání s obřími továrnami, do nebe tyčícími stožáry nebo třeba řítícími se náklaďáky. Její přecitlivělá duše, zákonitě plodící strach o vše jí blízké, se nehodí do tohoto světa, v němž je vše neustále na pochodu a v němž se nemůže pevně zachytit. Chtěla by jakoby zvrátit měřítka zpět k tomu stavu, kdy byla blízká člověku, vrátit do nich blízkost jednoho k druhému, namísto měřítek její průmyslové epochy, v níž je člověk v porovnání se svými výtvory jen bezmocný a maličký, pouhým sluhou, údržbářem něčeho co vytvořil, ale co již neřídí. (25.09.2012)

Škoda, že pan Antonioni točil jen filmy pro intoše a existenciálními úzkostmi zmítané existencialisty, protože soudě podle tohohle fláku, uměl by určitě natočit i parádní postapo, aspoň co se vizuálu týče: Sychravý zimní vítr, dusivé chuchvalce studené mlhy, kovově šedé nebe a neidentifikovatelný, jedovatě se tvářící šedý popel... Nevlídná industriální zóna na městské periferii, oprýskané vlhké domy v omšelých dělnických uličkách, stará dřevěná rybářská chatka vprostřed mrtvých jezírek plných ropy a továrního toxického odpadu... Jen do té chatky by se víc hodila podvyživená rodinka znetvořených a zmutovaných ubožáků, než partička znuděných buržoustů nejapně se pokoušejících o swingers párty... Tak dost žertů, tenhle film mám rád skoro stejně, jako poeticky melancholickou La notte. Navíc je v barvě a Monica Vitti má konečně roli, kterou jsem jí víceméně ochotný věřit. (03.02.2015)

"Oni si to už stihli říct a vyhnou se mu." BANG P*ČO! (30.12.2013)

Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram. (13.04.2006)

Reálný svět, včetně jejích nejbližších znamenají pro Guillianu prázdnotu a panický strach. Krásu a smysl života dokáže najít jen ve svém snu. Režisér už tehdy ukázal, jaký ekologický dopad má blahobyt moderní společnosti a přetechnizovaná doba na naše okolí a jak se odráží na lidské duši. Antonioni netradičně barevný, ale tradičně chladný a značně působivý. (02.06.2011)

Antonioniho depresivní studie ženy, u které musím hodně věcí v životě prožít, abych toto dílo plně docenil a pochopil. Červená pustina je jakási hlavní potrava pro pravé filmové znalce a intelektuály, nikoliv pro pozéry, protože obrazy, výkon krásné a charismatické Monicy Vitti a hlavně filmová řeč jsou výborné. (26.09.2012)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (25.01.2009)

Rozoberať problémy cudzích, je zrejme najchytľavejšia ľudská vlastnosť. A to už nehovorím o filmových tvorcov. V tomto prípade som akosi nepostrehol silu prejavu a ani zábavnejší ( a hlavne viac obsahovejší ) charakter. Film, ktorý pôsobí podobne, ako jeho postavy. (17.12.2017)

Vizuálně odpudivá a jen velmi těžko snesitelná intelektuálská onanie o tom, jak se přehrávající Monica Vitti dvě hodiny prochází v depkách hnusnou krajinou. Často jsem se přistihl, že jenom tak tupě zírám na plátno a přemýšlím o tom, co budu dělat doma. Tak jsem se profackoval, řekl si, že jsem asi zaujatý (žádný Antonioni se mi doposud nelíbil) a že se zkusím opravdu soustředit a všechno pochytit. Ale vážně to nešlo. To, jak postavy mluví, jak se chovají, to je všechno tak divné, že s nimi prostě nemohu soucítit. A vzhledem k tomu, že v Červené pustině není ani žádný příběh, který by se dal sledovat, ale jen spatlanec metaforických výjevů, bylo pro mě sledování tohoto filmu hotové sebetrýznění. Nikdy mi film neutíkal pomaleji. (22.10.2012)

Film, u kterého by se dala napsat spousta věcí o prázdnotě, chladu, strnulosti, tápání v cizotě a nepochopení .. jen kdyby v tomto snímku všechno nepůsobilo tak nevěrohodně. Jako hlavní kámen úrazu tu pociťuji přehrávání Monici Vitti spojené s vložením příběhu do netečných industriálních krajin. Její pojetí role se však podle mého názoru nedalo brát jako vyjádření zoufalství člověka pohlcovaného strnulostí. Vnímala jsem ho spíš jako rušivý, přeexponovaný prvek mající velký vliv na to, že k tomuto filmu jsem zůstala hluchá. (29.09.2009)

Antonioni se nezařadí k mým oblíbeným režisérům, a to i přesto, že tady používá skutečně krásné barvy. Téma mě samo o sobě docela sedělo, ale jeho podání prostě není z těch, které by mě dokázalo upoutat. Nemůžu si pomoct, ale Evropa mi prostě v tomhle období moc nesedí, i když jsou filmy téhle doby hodně uznávány. (14.05.2015)

2/10 Dlouha nuda, kterou nezachrani ani Harris s prekvapivym mnozstvim vlasu, ani nerozvinuta problematika dusevniho zdravi Vittiove se vsemi peripetiemi stretu s normalnim svetem. Pozdejsi Antonioniho filmy se mi libi o hodne vic... (21.10.2009)

Existenciální deprese od Antonioniho pro mě zřejmě nebude úplně ten dobrej šálek kafe, byť námět je komplexně skvělý a výrazové prvky jako je červená barva, dštící spaliny a pustá krajina velmi líbivé. Nudil jsem se i proto, že znuděná vyšší společenská třída a jejich bohémský pofel mi už leze krkem a Monica Vitti na mě působí nepřirozeně. (25.09.2012)

Koukat dvě hodiny na poněkud zmatenou ženskou, i když to byla Monica Vitti, je dost náročný počin. Ten film je prázdný jako lidé, o kterých byl. Ještě že se kameraman pořádně vyřádil a jen proto ty dvě hvězdy, jinak je to dost nudná záležitost. (26.03.2009)

Jak vzdálený je nám neorealismus, jak vzdálená jsou nám šedesátá léta, kdy se ještě značná část lidí snažila klást si existenciální otázky, pokoušela se orientovat v daném světě, a případně se i snažit svoji existenci někde či v něčem, zakotvit... Kim Si-sup (1435–1493, pronikavý korejský myslitel a skvělý básník) si svoji existenciální polohu jasně definoval a důsledně se staral o její naplnění. Červenou pustinu (svět červeného prachu) považuje za strastný svět znečištěný lpěním na iluzorním světě požitků. Protikladem tohoto světa je pro Kim Si-supa majestátní svět hor, pro Guillianu tichý svět pláže "zalidněné" antropomorfními tvary skal a hudbou moře. Zda se se Antonioni Kim Si-supem inspiroval je sotva pravděpodobné, i když by to bylo velmi pěkné - po půl tisíciletí se jinými prostředky pokusit rekonstruovat "staré pravdy"... V Antonioniově Červené pustině říká Monica Vitti: „Čím víc se dívám na moře, tím víc ztrácím zájem o to, co se děje na zemi“. (26.10.2015)

Nevěřil jsem, jak moc mě Červená pustina uhrane. Závěrečný díl tetralogie citů Michelangela Antonioniho mě strhnul z celé série nejvíce. Myslím, že to není tím, že by snad "Pustina" byla lepší než Dobrodružství či Noc (tematicky se Antonioni pohybuje stále na stejné půdě), ovšem její postavy, jejich pevné zakořenění, charakterové prokreslení a přímé psychologické vyhranění dovoluje divákům jednotlivé hrdiny 1) chápat z hlediska jejich jednání 2) přiblížit se jim v rovině citové. Předchozí Antonioniho filmy byly v mnoha ohledech značně odosobněné. V Červené pustině je tomu naopak. Monica Vitti poprvé v celé tetralogii něco skutečně vyzařuje, hraje opět postavu ztracenou ve světě fyzickém (hmotný) i duševním (psychika, city, myšlení), přesto k ní divák má paradoxně mnohem blíže než ke Claudii z Dobrodružství či pofidérní Vittorii z Noci. To samé se týká postav mužských, jež bývají u Antonioniho spíše upozaděné a pouze abstraktně bloudí časoprostorem jako Sandro v Dobrodružství či Giovanni v Noci. Richard Harris je však postava z masa a kostí, s racionálním základem v myšlení i jednání. Položme si otázku, co však stálo za touto obrodou porozumění a navázání vztahů mezi diváky a postavami? Klíčovým elementem, jenž Červenou pustinu pozvedává nad předchozí díly série, jsou barvy. Barevný formát si zde Antonioni jako filmař vyzkoušel vůbec poprvé a obdobně jako Fellini ve stejné době pochopil, že barvy znamenají pro zacházení s filmovým obrazem jako vyjadřovacím prostředkem hrozně moc a dokáží jej zásadně povýšit, jak z hlediska vnitřních kontur, tak s ohledem na uměleckou interpretaci a přístupnost. PS: Scéna s dívkou na pláži a prázdnou plachetnicí (úchvatný nápad, jak vyjádřit prázdnotu a odlidštěnost), která tzv. vybočuje ze zavedené poetiky Červené pustiny a zároveň ji stvrzuje, mi definitivně potvrdila sílu a význam tohoto snímku v rámci dějin kinematografie a moderního umění. (19.10.2023)