poster

Červená pustina

  • francouzský

    Le Désert rouge

  • italský

    Deserto rosso

  • italský

    Il deserto rosso

  • slovenský

    Červená pustatina

  • anglický

    Red Desert

Drama

Itálie / Francie, 1964, 117 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • sportovec
    *****

    Historie prochází vším a všude - i vnímáním a sebereflexí filmového umění. Není divu - Evropa, pomineme-li místní občasné konflikty a vnitřní občanské války, prochází sedmým desetiletím blahobytu a jistoty, o níž dřívější generace mohly nanejvýš jen snít. "Houpačková" éra 1914-1951, ta řetězová dráha napříč hospodářskými a válečnými strázněmi, provázená tragédiemi a nedobrovolnými smrtmi milionů, je právem zapomenuta. A s ní i to, co budilo kdysi do života školy, jejichž vliv v hraném filmu přetrvává dodnes. Film všedního života, neorealismus reflektující hořkou zkušenost třicátých a čtyřicátých - v nejednom ohledu i padesátých - let minulého století, je opravdu něčím nekonečně vzdáleným. Odtažitá krása Monicy Vittiové symbolizuje v Antognioniho odosobněné kameře odcizení z přepychu horních deseti tisíc, v němž jsou sice stále cítit reminiscence, o nichž jsem psal, ale který se současně pokouší být odpovědí na přetrvávající hořké vzpomínky (ve filmu jsou konec konců výslovně zmíněny jako individuální prožitek povýšený na generační stigma). Úvod, v němž nahlížíme do průměrné italské domácnosti tehdejšího rozvinutého Severu (ne Jihu, pochopitelně), v tomto ohledu mnohé naznačuje. Od těchto reflexí rychle narůstajícího odcizení, zmarnění, prázdnoty vede přímá linie k deziluzívnímu filmu osmdesátých let, po němž nastupuje již soudobá postdemokratická postmoderna naší současnosti. Nedávno zesnulý Antognoni je zosobněním těchto přístupů, mistrem zmaru, anatomem rozkladu, umělcem, který bez viditelnějších nesnází ve svém uměleckém usilování drží prst na tepu odvrácené tváře doby, kterou dnes vnímáme jako staré zlaté časy.(21.2.2011)

  • lamps
    **

    Nezajímavé, zdlouhavé a o ničem. Zaplaťpánbůh, že Antonioni utnul svou pocitovou telenovelu už po tomto čtvrtém dílu, protože kvalita a symbolická výřečnost film od filmu uvadaly a další dvě hodiny ve společnosti podobně chladných, odosobněných a jednoduše divných postav bych už zkrátka neskousl ani za nic. Ještěže Monica Vitti i Richard Harris jsou natolik dobří herci, že se v té pseudomyšlenkové pustině dokázali nějakým zázrakem najít a alespoň na ně se dalo koukat...(1.12.2015)

  • Anderton
    ****

    Pohltila ma vizuálna stránka filmu. Tentokrát ale svojou depresívnosťou, zvolenými farbami a kamerou. Antonioni vlastne stále rieši to isté, takže hodnotenie môže závisieť od poradia, v ktorom jeho filmy pozeráte. Všetci sú prázdni, osamelí, hľadajú ani nevedia čo a tak podobne...v lepšom prípade majú aj peniaze. Moje vysoké hodnotenie teda vyplýva z vizuálnej štylizácie, pretože niečo podobné ste ťažko ešte niekde mohli vidieť.(26.5.2012)

  • Vančura
    *****

    Ačkoli jsem se té barvy velmi obával, mé obavy se nepotvrdily. ČERVENÁ PUSTINA je zcela mistrný film, který mě dokonale pohltil. Úchvatný zjev Moniky Vitti by povýšil i sledování kdejaké ptákoviny na jiný level - člověk z ní nemůže spustit oči. Psát o tomto filmu cokoli dalšího, když je zde tak kvalitní komentář od Sportovce, netřeba.(26.3.2015)

  • Bubble74
    *****

    Reálný svět, včetně jejích nejbližších znamenají pro Guillianu prázdnotu a panický strach. Krásu a smysl života dokáže najít jen ve svém snu. Režisér už tehdy ukázal, jaký ekologický dopad má blahobyt moderní společnosti a přetechnizovaná doba na naše okolí a jak se odráží na lidské duši. Antonioni netradičně barevný, ale tradičně chladný a značně působivý.(2.6.2011)

  • - Aby režisér Antonioni dosáhl kýženého barevného efektu, nechal přemalovat celá pole. [Zdroj: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete] (Cimr)

  • - Michelangelo Antonioni byl v roce 1964 v MFF v Benátkách za tento film oceněn Velkou cenou Zlatý lev a navíc cenou FIPRESCI. (Elisebah)