Obsahy(1)
Jaké by to bylo, být na světě ještě dalších sto nebo dvě stě let... Záznam představení Divadla S. K. Neumanna v Praze (1970). Kdo by někdy nezatoužil alespoň na chvíli po nesmrtelnosti... Drama Karla Čapka Věc Makropulos právě před touto touhou varuje. Emilia Marty zná recept na nesmrtelnost a žije již více než 300 let, nicméně, touha po nesmrtelnosti již dávno vyprchala a ztratila své kouzlo... Hra je uváděna jako komedie o třech dějstvích s přeměnou. Spíše než o komedii, jak ji běžně chápeme, jde o drama s filozofickým podtextem. Záznam představení hry Věc Makropulos z roku 1970 v nastudování souboru Divadla S. K. Neumanna v Libni, s Janou Štěpánkovou v titulní roli a divadelní režii Karla Pokorného, dnes uvádíme ke 110. výročí narození spisovatele, dramatika a dramaturga Karla Čapka. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 10: ČESKOSLOVENSKO: Těch kvalitně vypadajících sci-fi ze starší domácí tvorby (a současně dostupných), které jsem neviděl, už moc nezůstalo. Tato mě nalákala zejména skrze jméno Karla Čapka. Ostatně klasické černobílé adaptace Bílé nemoci a Krakatitu řadím k tomu nejlepšímu, co v domácí tvorbě v rámci žánru kdy vzniklo. Jenže tahle Věc Makropulos je klasickým divadlem rozehraným před filmovými kamerami. Co do vizuální režie a scénografie vnímám tuto inscenaci jako velmi vydařenou, zejména pokud jde o nápad se zrcadlem, u nějž v nejedné scéně sedává hlavní postava. Silnou laťku kvality opět zaručuje samotné Čapkovo dílo s dalším zajímavě rozpracovaným nadčasovým tématem – nesmrtelnost. Nesmrtelnost způsobující v konvenční společnosti nutnost podvodu s pravidelnými změnami identity, okolitou závist či prahnutí po normálně nedosažitelném. Nesmrtelnost jako obrovská vyhlídka pro budoucí potenciální šťastlivce i příčina obrovské frustrující nudy pro onu dlouholetou, aktuálně již zatrpklou „šťastlivkyni“. Dialogy z hry jsou zdařilé po celou dobu a v závěrečné třetině dosáhl Čapek mimořádně napsaného vyvrcholení s konfrontacemi cílů, postojů a zkušeností protagonistů. Protože šlo o moje první opravdové setkání s touto Čapkovou hrou, i díky těmto kladům mám po skončení značně pozitivní dojmy. Bohužel mnohé herecké výkony se pohybují v mezích přehnané schematičnosti, teatrálnosti a posouvaly můj celkový dojem místy až na úroveň snadno zaměnitelného průměru. Zde hojně opěvovaná Jana Štěpánková má určitě v hlavní roli světlá místa, kdy na mě dokázala zapůsobit, jindy jsem však její občasné spády do patetického přehrávání snášel hůře. To ale stále není nic proti tomu, jak šmírácky působí mladý Mareš nebo když některé ze silných myšlenek hry začne soudružsky vyřvávat Willig, se kterým zacházela Věc Makropulos až do roviny nechtěné parodie. [65%] ()
Ač je to má velice oblíbená hra od velice oblíbeného autora, tohle zpracování se mi prostě líbilo jen na 4 hvězdičky. Jana Štěpánková je sice skvělá herečka, do role Eliny Makropulos mi však nějak nesedla... Nevím - třeba by to na mne zapůsobilo jinak, byla-li bych na tom osobně, takhle přes televizi se (alespoň tedy mně) divadelní hry posuzují hůř (podobně jako třeba i opery, koncerty, apod). ()
Karel Čapek vládl českému jazyku jako málokdo a jeho divadelní hry mají jednu úžasnou výhodu: ač nesou závažné poselství či námět k zamyšlení, jsou také proklatě vtipné a svižné. V tomhle záznamu Makropulky funguje jistý režisérský koncept, který dle mého dost ruší divadelní atmospheru celku, ale bohatě to vynahrazuje skvělé obsazení, jemuž vévodí famózní Jana Štěpánková v roli E.M. ()
Pozoruhodná inscenace libeňského divadla vyniká především skvělým výkonem Jany Štěpánkové a na jevišti zřídka viděným prvkem dvojího vnímání hlavní postavy, do jejíhož světa nahlíží divadelní divák jakoby jejím vědomím. Jakkoliv jsou výkony ostatních protagonistů rovněž vysoko nad průměrem a režii jak divadelní, tak televizní není co vytknout, jedná se o "jen" - alespoň z mého pohledu - nadprůměrně dobré, ne však vynikající představení. Nápad se zrcadlem je však i přesto povznáší kamsi výš. Mluvit v této souvislosti o základní myšlence dramatu, o hlubokém Čapkově ponoru, o autorském pohledu, jehož filozofický relativismus je až nepříjemně moderně (či módně) postmoderní, považuji za nošení dříví do lesa. Nenásilné aktualizace, vkládané do představení, tento dojem rozhodně neruší a je nesporné, že dobový divák jim rozuměl. Stačí, když se perly lesknou; chtít po nich, aby byly pokaždé zářivé, je marnomyslné. ()
Ano, uznávám, herci kolem jsou děsiví, soudruzi Mareš, Willig, nevím zda soudruh Urbánek, hrozné. Jenže já to viděl v necelých patnácti a shořel bych pro Janu Štěpánkovou na místě, kdyby to chtěla. Zajímavé, že mi v paměti zcela překryla Danielu Kolářovou. Navíc já tuhle hru Karla Čapka považuji za velmi dobrou, není to totální teze a jsou tam zajímavé námapdy re nesmrtelnost. Jsem rád že je to dochované, Jana Štěpánková byla velká herečka. ()
Reklama