Obsahy(1)
Jaké by to bylo, být na světě ještě dalších sto nebo dvě stě let... Záznam představení Divadla S. K. Neumanna v Praze (1970). Kdo by někdy nezatoužil alespoň na chvíli po nesmrtelnosti... Drama Karla Čapka Věc Makropulos právě před touto touhou varuje. Emilia Marty zná recept na nesmrtelnost a žije již více než 300 let, nicméně, touha po nesmrtelnosti již dávno vyprchala a ztratila své kouzlo... Hra je uváděna jako komedie o třech dějstvích s přeměnou. Spíše než o komedii, jak ji běžně chápeme, jde o drama s filozofickým podtextem. Záznam představení hry Věc Makropulos z roku 1970 v nastudování souboru Divadla S. K. Neumanna v Libni, s Janou Štěpánkovou v titulní roli a divadelní režii Karla Pokorného, dnes uvádíme ke 110. výročí narození spisovatele, dramatika a dramaturga Karla Čapka. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Karel Čapek vládl českému jazyku jako málokdo a jeho divadelní hry mají jednu úžasnou výhodu: ač nesou závažné poselství či námět k zamyšlení, jsou také proklatě vtipné a svižné. V tomhle záznamu Makropulky funguje jistý režisérský koncept, který dle mého dost ruší divadelní atmospheru celku, ale bohatě to vynahrazuje skvělé obsazení, jemuž vévodí famózní Jana Štěpánková v roli E.M. ()
Pozoruhodná inscenace libeňského divadla vyniká především skvělým výkonem Jany Štěpánkové a na jevišti zřídka viděným prvkem dvojího vnímání hlavní postavy, do jejíhož světa nahlíží divadelní divák jakoby jejím vědomím. Jakkoliv jsou výkony ostatních protagonistů rovněž vysoko nad průměrem a režii jak divadelní, tak televizní není co vytknout, jedná se o "jen" - alespoň z mého pohledu - nadprůměrně dobré, ne však vynikající představení. Nápad se zrcadlem je však i přesto povznáší kamsi výš. Mluvit v této souvislosti o základní myšlence dramatu, o hlubokém Čapkově ponoru, o autorském pohledu, jehož filozofický relativismus je až nepříjemně moderně (či módně) postmoderní, považuji za nošení dříví do lesa. Nenásilné aktualizace, vkládané do představení, tento dojem rozhodně neruší a je nesporné, že dobový divák jim rozuměl. Stačí, když se perly lesknou; chtít po nich, aby byly pokaždé zářivé, je marnomyslné. ()
Moje oblíbená divadelní hra se standardními hereckými výkony, ale pro mě je nedostižná verze s Apolenou Veldovou (kdysi vysílaná na ČT), případně rozhlasová hra ze 70. let. ()
Zhlédnutí tohoto snímku mne přivedlo k zamyšlení... Nutné rozjímání nad nesmrtelností, po které někteří z nás tak touží, ale o níž netušíme, co vlastně obnáší, neboť stačí deštivý den a my nevíme co dělat. Zda je nesmrtelnost výhra či prohra? Vždyť právě proto, že je život tak krátký si musíme vážit každého okamžiku, každé chviličky. Proto je nám tak vzácný... Vždyť kdybychom byli nesmrtelní, ztratili bychom jedinou jistotu, kterou nám představuje smrt. Ztráceli bychom blízké, sami přežívali a cítili bychom se osamělí. I když o něco snesitelnější by bylo, kdybychom v tohle prokletí sdíleli s někým.Vynikající dílo Karla Čapka s úžasnou myšlenkou, jehož filmové zpracování rozhodně stojí za zhlédnutí. O ději samotném je zbytečné vyprávět, jelikož ten si každý musí „prožít“ sám. Vyzdvihla bych ale skvělé herecké výkony tak přesvědčivé a uvěřitelné. Přesto hodnotím čtyřmi hvězdami, i když k vyššímu stupínku chybí jen kousek... ()
FILMOVÝ SCI-FI MARATON 2023 – země č. 10: ČESKOSLOVENSKO: Těch kvalitně vypadajících sci-fi ze starší domácí tvorby (a současně dostupných), které jsem neviděl, už moc nezůstalo. Tato mě nalákala zejména skrze jméno Karla Čapka. Ostatně klasické černobílé adaptace Bílé nemoci a Krakatitu řadím k tomu nejlepšímu, co v domácí tvorbě v rámci žánru kdy vzniklo. Jenže tahle Věc Makropulos je klasickým divadlem rozehraným před filmovými kamerami. Co do vizuální režie a scénografie vnímám tuto inscenaci jako velmi vydařenou, zejména pokud jde o nápad se zrcadlem, u nějž v nejedné scéně sedává hlavní postava. Silnou laťku kvality opět zaručuje samotné Čapkovo dílo s dalším zajímavě rozpracovaným nadčasovým tématem – nesmrtelnost. Nesmrtelnost způsobující v konvenční společnosti nutnost podvodu s pravidelnými změnami identity, okolitou závist či prahnutí po normálně nedosažitelném. Nesmrtelnost jako obrovská vyhlídka pro budoucí potenciální šťastlivce i příčina obrovské frustrující nudy pro onu dlouholetou, aktuálně již zatrpklou „šťastlivkyni“. Dialogy z hry jsou zdařilé po celou dobu a v závěrečné třetině dosáhl Čapek mimořádně napsaného vyvrcholení s konfrontacemi cílů, postojů a zkušeností protagonistů. Protože šlo o moje první opravdové setkání s touto Čapkovou hrou, i díky těmto kladům mám po skončení značně pozitivní dojmy. Bohužel mnohé herecké výkony se pohybují v mezích přehnané schematičnosti, teatrálnosti a posouvaly můj celkový dojem místy až na úroveň snadno zaměnitelného průměru. Zde hojně opěvovaná Jana Štěpánková má určitě v hlavní roli světlá místa, kdy na mě dokázala zapůsobit, jindy jsem však její občasné spády do patetického přehrávání snášel hůře. To ale stále není nic proti tomu, jak šmírácky působí mladý Mareš nebo když některé ze silných myšlenek hry začne soudružsky vyřvávat Willig, se kterým zacházela Věc Makropulos až do roviny nechtěné parodie. [65%] ()
10. 1. 2010 - 40% ()
Nepříliš podařená adaptace skvělé Čapkovy divadelní hry. Naprosto úžasnou Janu Štěpánkovou naneštěstí obklopili strašliví herci, předznamenávající černý kvas propukající normalizace (především Karel Urbánek, Miroslav Nohýnek a Václav Mareš), úděsně zplošťující celou hru. Pravda, mužské postavy ve hře nemají mnoho kladných rysů, ale jsou různé, vnitřně propracované, odlišené, zatímco zmínění herci přímo vtělují plochost a prázdnotu (nesenou příznačně unifikovanou uřvaností, ruinující dialogy i dramatickou linii hry). Sama scéna není minimalistická, ale podobně jako defilující herci – minimální. Pokus o aktualizaci (se zrcadlem) nevyšel. Je příliš zevní, nezapojený do celkové výstavby inscenace, a nadto uvádí na slepé uličky interpretace (Elina není z jiného světa, jak by se mohlo zdát z její anetičnosti, nežije za scénou, ale právě naopak: je naprosto zakotvená v tomto světě, na což ukazuje i její strach ze smrti) a ústí v podbízivou pointu. Podobně zklamaný jsem byl i u nedávného vinohradského představení, v němž kralovala Daniela Kolářová (shodou okolností vystupující také v této adaptaci v roli Kristýnky) a skvělý byl i Jaroslav Kepka jako Hauk-Šendorf. Obě hry mi přijdou jako dva extrémy nepochopení předlohy: na jedné straně rutinní plochost a na druhé straně podlehnutí nutkavým nápadům „co by se tak ještě dalo“. Teď čekám na další zpracování v Národním divadle. Z prvních fotografií a kostýmů se však zdá, že ani Robert Wilson nepochopil a promarnil šanci, které se mohl chopit. Protože právě Soňa Červená může tou nejdokonalejší E. M. ()
Ač je to má velice oblíbená hra od velice oblíbeného autora, tohle zpracování se mi prostě líbilo jen na 4 hvězdičky. Jana Štěpánková je sice skvělá herečka, do role Eliny Makropulos mi však nějak nesedla... Nevím - třeba by to na mne zapůsobilo jinak, byla-li bych na tom osobně, takhle přes televizi se (alespoň tedy mně) divadelní hry posuzují hůř (podobně jako třeba i opery, koncerty, apod). ()
Posledních 20 minut je jednoznačně na plný počet, protože tam jsem se konečně dočkal toho, na co jsem čekal celou dobu. Popravdě, kdyby se to celé točilo okolo otázek, jestli by vůbec byla možná nesmrtelnost a pokud jo, co by to znamenalo a po odhalení receptu na ni se nad tím filozofovalo přesně tak, jak to tady bylo v těch posledních 20 minutách, přišlo by mi to naprosto skvělé, ale takhle mi strašně dlouho trvalo, než jsem se do toho dostal a upřímně mě ten příběh moc nebral. Nevím, jestli je to tím, že už jsem několik sci-fi se stejným tématem viděl a tak mě tu nemělo co "překvapit" nebo tím, že většina herců přehrává a že jsem z toho necítil žádnou silnější atmosféru, možná se na tom podílelo obojí, ale tahle inscenace mě jaksi zrovna neodrovnala. Možná je i chyba v předloze, ale s tou jsem se tu blíže setkal poprvé, takže nebudu soudit. Tak jako tak, zajímavé to bylo, dostatečný přesah to má určitě a závěr je geniální, ale víc jak na tři to prostě nevidím. Silné 3* ()
Někdy je 50 let k nepřečkání... ()
Čapek je jeden z mých nejmilejších českých autorů, ne-li vůbec nejmilejší, ale tahle hra bohužel zůstala na půl cesty. Základní dějový nápad – osud hlavní postavy – je miliónový, předkládané myšlenky hodně nosné, ale podány jsou, hlavně to zamýšlení nad společenskými důsledky extrémní dlouhověkosti, tezovitě až prkenně, nedramaticky – odříkány ústy postav, místo aby byly rozehrány v rámci děje. Škoda. Tato konkrétní inscenace je báječně atmosférická, s parádním výkonem Jany Štěpánkové, dobře odvedeným řemeslem u většiny pánů, efektní i efektivní „reflektorovou“ scénografií a chytře vymyšlenými introvertními zrcadlovými pasážemi (rád bych věděl, jak se realizovaly na divadle) – kolem a kolem vzato hodně zajímavý, ale nikoli strhující kousek. ()
Velmi věrné ztvárnění jedné z mých nejoblíbenějších Čapkových her! Jana Štěpánková se pro tuto roli snad i narodila a byla více než exelentní!!! ()
Herecký koncert Jany Štěpánkové. ()
80 % ()
Ano, uznávám, herci kolem jsou děsiví, soudruzi Mareš, Willig, nevím zda soudruh Urbánek, hrozné. Jenže já to viděl v necelých patnácti a shořel bych pro Janu Štěpánkovou na místě, kdyby to chtěla. Zajímavé, že mi v paměti zcela překryla Danielu Kolářovou. Navíc já tuhle hru Karla Čapka považuji za velmi dobrou, není to totální teze a jsou tam zajímavé námapdy re nesmrtelnost. Jsem rád že je to dochované, Jana Štěpánková byla velká herečka. ()
Úžasný výkon paní Štěpánkové. Prostě úchvatné. ()