Obsahy(1)
Hudební pohádka o kouzelné moci svatebního daru... Princ Petr (M. Vašinka) z pohádkového království Fantazie se vydá požádat o ruku princezny Jany (N. Konvalinková), která právě slaví 18. narozeniny. Na cestě ho ale přepadnou princeznini zlí bratranci Hubert a Robert (B. Rösner a M. Středa) a oberou ho o kouzelný náhrdelník, který přejímá vlastnosti toho, kdo ho nosí. Hubert s Robertem předají princezně náhrdelník a z milé dívky se rázem stane protivná, zlá a panovačná princezna. Petra zachrání hajný (L. Trojan), ale když se princ dostaví na zámek, dá ho princezna uvrhnout do věže. Bratrancům se kouzlo líbí, už se těší, jak pomocí náhrdelníku budou všechny ovládat. Naštěstí se Petrovi podaří ze zámku uprchnout a s pomocí kouzelného čaje princeznu vyléčí. (Česká televize)
(více)Recenze (23)
Roztomilá pohádka řešící dobro, zlo a drahé kovy a porovnává svítivost citů a kovů. Jedna nula pro lásku. Naďa Konvalinková byla nejen tady krásnou princeznou, Marcel Vašinka byl nejen tady věrohodným zamilovaným a statečným hlavním hrdinou. Pomatený král vynálezce je milý taťka, Boris Rösner a Miroslav Středa jsou luxusní loupežníci. Přišlišlávající syn hajného v tom působí jak oliva v jahodovém koktejlu. ()
Století papundeklu za století současné pohádkové páry. A Adolfa Borna a spol. k tomu. Když se zesnulý talent Antonín Moskalyk pustil do pohádky, byl to vždycky ranec invence. Za svoji tvůrčí éru jich natočil jen hrstku, ale tahle utkví svým nápaditým propojením skvělých hereckých výkonů s neotřelým až bizarním pojetím příběhu o zdánlivě obyčejném náhrdelníku, jenž je nástrojem zla. Příběh o čarovném daru není až tak nosným pilířem. O ten se totiž stará herecký ansámbl. Těžko říct, kdo je z herců absolutní top. Určitě je to vražedně maniakální a přitažlivě odpudivý Boris Rosner. Takový herec dnes citelně chybí, protože co dokázal provést v podstatě s jednorozměrnou zápornou figurou, je neskutečné. Jeho vtipně intrikující bratránek v podání dnes již zapomenutého Mirka Středy, který měl přece jen o něco více šedé kůry mozkové, byl rovněž solidní vykuk. Jejich záporné duo Robert & Hubert se stalo tahouny. Ostatní herci se ale neploužili v jejich stínu. Naďa Konvalinková poprvé a naposledy sexy a její psychopatická princezna byla mimořádně bestiální na pohádku. Marcel Vašinka byl ve své kreaci křivě nařčeného zloděje sympaťák, který zvládal s přehledem i pohybové vsuvky. Jen na zpěv už si netroufl, a zdaleka nebyl v tomhle handicapu osamocený, ale naštěstí barva hlasu zpěváka Prokopa, který to odzpíval za něj, k němu pasovala. Herecky byl otřesný pouze ráčkující chlapeček, který se s ním kamarádil. Ve společné scéně s Vašinkem jsem sledoval, jestli bude mít také tak otrávený výraz jako já, ale ustál hereckou netalentovanost, respektive hrůzu profesionálně. Pozornému divákovi jistě neuniklo, že když debilní chlapeček dostal svůj pěvecký part, který za něj vzal někdo jiný, hned byl problém s vadou řeči odbourán a po ráčkování nebylo ani památky. Pokud herecké výkony byly perfektní, prostředí, ve kterém se herci pohybovali, už takové nebylo. Výtvarnou stránku dostal na starost Adolf Born, a třeba takový namalovaný a disproporčně působící les, to už byl slušný bizár. Přesto i v té výtvarné jednoduchosti byl zachován jistý půvab, který se už v současných studiových pohádkách neobjevuje. Hudební složka od Bažanta s Maláskem, Čepelka coby autor textu, Kadaňka za kamerou a Moskalyk hlavní řídící prvek dali vzniknout nepříliš reprízované pohádce, která je plná tvůrčí invence a stylové originality. A i po drahných 35 letech, které uplynuly od jejího natočení, má pořád co nabídnout. O to líp, pokud ji neznáte a neměli jste ještě to štěstí se s ní divácky potkat. Možná se to drobet přepísklo s celovečerní stopáží, která je na studiovou pohádku s nulovou výpravou, poměrně riziková. 80% ()
Myslím, že Adam Bernau velmi precizně popsal to, co bych jen horko těžko popisoval sám. Pohádka je dlouhá, Bornovy kulisy dobré spíše jako historický relikt v muzeu, ale zde až tak dobře jako výprava nefungují, natahované scény, divné písničky, a hlavně divně postavené dobro a zlo, kdy první, co člověka napadne, že ten náhrdelník nesl princ Petr úplně zbytečně. Kdyby byla princezna zlá, tak neřeknu, ale pokud byla hodná a dobrosrdečná, tak je náhrdelník zbytečnost sama. A to přenesené zlo tady taky funguje jinak, spíše se projevuje marnivostí a věčnou naštvaností, což koneckonců mohl být předobraz manželky po dvaceti letech manželství a varování pro prince Petra, jak celá ta slavná pohádková svatba za čas může skončit... Nevím, Konvalinkové ta naštvaná nána jde, hraje ji skvěle, ale jinak se na to kouká poněkud těžce, jak je to zdlouhavé a zápletka nijaká. ()
"Ale nediskutuj, Jano !! Ty myslíš, že když jsi ode dneška plnoletá, tak můžeš kritizovat i krále ??" ;) ()
Taková ta klasická pohádku z ateliéru a papundeklu.Nikdy ani jako dítěti mi tyhle pohádky nic neříkaly.Za mě celkově 40% a dvě hvězdy. ()
Poselství o tom, že láska je nad zlato, nedokázal, jakkoli jej mám rád, Miloň Čepelka předat jednoduše a pro děti srozumitelně. Jeho pohádka má délku celovečerního filmu, ačkoli se v ní nic moc neděje. Písničky děj navíc zbytečně protahují. Nuda pro dospělé a troufám si tvrdit, že i pro děti. ()
Do Bornovských kulis situovaná hodinu a půl dlouhá pohádka. Už jen toto je nálož, která sama na sebe upozorňuje, že to bude pěkné maso. A taky že bylo. Chvílemi neskutečně nudné a trapné, nikam nevedoucí dialogy i záběry na herce, kde se čeká, co dál a ono nic. Naštěstí pohádka plná písniček je také místy vtipná, zábavná a pár písniček je podařených (stejně jako pár je zcela ubohých). Téhle pohádce by neskutečně slušela tradiční hodinová stopáž a byla by to paráda. Takhle je to naprosto zbytečně uondané a natahované. Místo hlavních hrdinů zpívají Hana Buštíková a Michal Prokop společně s kapelou Bezinky. PS: píseň Šuby, duby jako jediná snese nejpřísnější kritiku a je jedinou věcí, proč si tuhle pohádku pamatovat ()
zas jedna z těch švihlejších pohádek (bodejť, když je pod scénářem podepsán Miloň Čepelka), ale bylo by ještě lepší, kdyby se proškrtaly naprosto zbytečné písně a tím se slušně zkrátila přepísknutá stopáž. Velmi dobře zahrané všemi hlavními představiteli, zvláště Konvalinková si svou proměnu k zlému užívá a ty modré sametové jí vyloženě sluší. Rösner svého primitiva snad až příliš přehání a Vašinkův fantasy seladon se sice ze všeho obratně vykecá, ale když má zachraňovat, tak se raději schovává v hájovně a mezi sušením bylin vzdychá a čeká než ten správný nápad dostane někdo jiný. Jak se ale do obsazení dostala ta osůbka představující Kubíka, to nechápu, větší dřevo jsem dlouho neviděla (snad proto ani tady v hercích není uveden). ()
Srandovni papundeklova pohadka s prekrasnou rusovlasou princeznou Nadou Konvalinkovou. Za tu pridavam hvezdu navic. :) ()
Extrémně přiboudlá pohádka s rozkošnou dvojici lotrů (Boris Rösner - Miroslav Středa). ()
Pěkná papundeklovka od Miloně Čepelky s hezkými písničkami a slušnými hereckými výkony v čele s Rosnerem. Škoda, že se více takových netočí v současnosti...:-( ()
Stará kulisová pohádka, která vypadá jako divadlo pro děti. Nejhorší na tom celém jsou ty papundeklové kulisy. V prázdné místnosti stojí pár papírových stromů a pod nimi leží dva loupežníci. Nad nimi stojí papírový zajíc jako z pera Adolfa Borna. Oživí to sice Marcel Vašinka svým bizarním kostitřasem, ale to je tak vše. Možná ještě je zajímavé vidět Konvalinkou, když byla ještě mladá. Tady je úplně k nepoznání. Jinak je to strašná kulisová pohádka. [229. hodnocení, 21. komentář, 54%] ()
Nevim proč ale tyhle trhlé, echt studiové, kulisové pohádky z tohoto období mi z odstupem času připadají celkem zajímavé... ()
pro mě je v téhle pohádce nezapomenutelný hlavně Boris Rösner. Velká škoda, že tuhle pohádku téměř vůbec nevysílají, zatímco spoustu dalších opakují i několikrát za rok... ()
Hned jak jsem uviděl jméno scénaristy tak mi došlo, o jaký typ pohádky půjde. Humorná pohádková taškařice. Svědčí o tom hned v počátku kulisový zajíc a kulisy jako takové. Vlastně i kostýmy a většinou povedené songy. Jenže je tu velké ALE. Máme zde celou řadu vtipných momentů. Bohužel zápletka je jen jedna a docela jednoduchá, takže sama o sobě nevystačí na téměř sto minutový film. Ta stopáž je fakt náročná. U televizního filmu tím tuplem.Pohádka má totiž celou řadu hluchých momentů. Takže ve výsledku to taškařice je, ale jen z poloviny. ()
Proč ty zbytečné odbočky a přídavky? Aha, honila se stopáž. No tak jo. Poměrně dlouhá papundeklovka. Dívat se na to dalo, ale myslím, že na ty nejmladší diváky to bylo přece jen dlouhé. Sem tam se dá i zasmát, a jsou tu také poslouchatelné písničky. Takže si to průměr zaslouží. 50 % ()
Škoda příliš televizního zpracování, tak chudí jsme snad nebyli ani za komunistů, aby se to nedalo zpracovat líp. Ale pro pěkné písničky, výkon N. Konvalinkové (Rösnera tady chválí už jiní) a famózní "latinské" termíny si to pozornost zaslouží, tím spíš, že je to neobehrávaná a tudíž neokoukaná pohádka. ()
Zajímavá pohádka s výraznou Konvalinkovou, jakou jsem dosud nezažil. Hodnocení: 60 % ()
Zajímalo by mne, kdy šla tato pohádka do vysílání a jak často ji dávali, neboť si ji z 80. let vůbec nepamatuju. Fascinuje mne v prvé řadě týmové seskupení, velmi nezvyklé, leč úspěšné (režie Moskalyk, scénář a texty Čepelka, hudba Malásek - Bažant, veškeré výtvarno Born) - jste-li fandové žánru, už pro to byste si pohádku neměli nechat ujít. Pár postřehů: jakmile jsem slyšela princeznino oslovení "taťko", asociace s cimrmany byla jasná (zde odkazuju na Čepelkovu vynikající ženskou roli v Aktu). Ten malý klučík si šlape na jazyk, má chybné l, r , ř a hraje trochu prkenně, nelze mu ovšem upřít určitý půvab a fyzickou podobu s Pipi Punčochatou. Princezniny šaty jsou výtvarné, ale děsně nepohodlné, všimněte si, jaké má Konvalinková potíže s chůzí. Kostým hajného vypadá jak loupežník. Hudba je podmanivá, ještě dlouho ve mně zněla, typicky maláskovsko-bažantovská. Rozměr TV pohádky je jí malý, lépe by jí slušela pohádka filmová. Pěvecké party jsou složité a díky za to, že je nazpívali profesionálové (Buštíková a Prokop, výborní!!!) a na rozdíl od jiných "zpěvavých" inscenací zde herci otvírají pusu naprosto přesně a přirozeně a barvy hlasů ladí. Vašinka ukazuje, že herec je excelentní, který se umí i hýbat, a je mi líto, že nedostával více dramatických příležitostí. Hlas Nadi Konvalinkové zní v některých pasážích jako Jana Boušková zamlada. Dialogy neotřelé, někdy dada, někdy vtipné, ukazující na člověka, který mateřským jazykem opravdu vládne a váží si jej. Zkrátka - byla to pro mne podívaná a velký zážitek a překvapení. Jediné, co pohádce opravdu vytýkám, je dlouhá stopáž, stačilo by o dvacet minut kratší, děj se zbytečně rozplizává a uměle natahuje. Přála bych si remake této pohádky, pěkně zfilmovat na plátno, využít původní hudby, režie třeba Vít Karas, trochu prohloubit scénář... No, snad tato myšlenka nezapadne. ()
Čepelka je normální vrah. Inspirován svou životní dvojrolí prince Jasoně a Drsoně, drže se tvůrčí metody nuda-nuda-šeď-šeď, spáchal 96minutovou pohádku, která měla být sfouknutá za 45. Tohoto úspěchu dociluje jednak úmorně dlouhými a prázdnými "seznamovacími" dialogy přinejmenším ve všech scénách, v nichž se objevuje nová postava, jednak rekordně přebytečnými písničkami. S vyjímkou šmrncovní zlounské "Šuby duby" jsou všechny nejen nudné, ale prakticky nevnímatelné. Dříve než ta která písnička končí, divák už neví, o čem vlastně byla. A ty písničky jsou úplně všude. Dílo zkázy dokonávají vedlejší postavy (nepochopitelný princeznin baletní soubor rokokových dvorních dam ponechme raději stranou), totiž hajný a jeho syn (do kteréžto role navíc režisér Moskalyk obsadil dítě, které neumí nejen hrát, ale ani mluvit - to je v zemi, v níž tehdy bylo lze vybírat z řady skvělých dětských herců, dost zajímavý úkaz). Král, zabývající se toliko vynalézáním budíků (kterýžto motiv nemá s ničím v celé pohádce žádnou spojitost) a nemající ponětí o okolním dění, je - dík autorově nezvládnuté snaze vytěžit oblíbený typ roztržitého panovníka - prakticky zbytečnou postavou.Kdyby byl král po smrti a princezna vládla sama, pohádka by nic neztratila (ba naopak by získala na naléhavosti ústředního motivu). Z vedlejších postav jediná schopná je princeznina komorná, pohříchu hlavně díky tomu, že jí jsou neustále vidět prsa. Přece však nejde o úplný propadák a to díky jednoduché nosné zápletce s mimořádně zdařilým ústředním prvkem magického náhrdelníku, obstojným čtyřem hlavním postavám a ovšem jejich představitelům. Konvalinková jako "zlá" princezna je sexy a pěkně to rozjíždí. Dvojice zlých bratrů určitě nemá chybu (oproti svému oblíbenci Rösnerovi ale musím vyzvednout skvělého Středu jako "toho chytrého"). Vašinka sice hraje i vypadá přesně tak, jak si představuji znormalizovanou ČST přelomu 70./80. let, ale celá jeho stylitzace je pro postavu ortodoxně hodného prince z království Fantasie venkoncem šťastná (ačkoli tento jeho původ - Fantasie - patří k těm autorovým nápadům, které zde nemají žádný význam, žádné konsekvence a působí tak spíš jako úlet). A nyní konečně k tomu hlavnímu, totiž titulnímu zlatému náhrdelníku, jehož prostředkování dobra či zla korunuje klasickou vyprávěcí strukturu pohádky, která je zde provedena pozoruhodně pregnantně dle jednoho ze základních schémat, jak ho dle Vl. Proppa popsal A. J. Greimas: Odesílatel posílá po poslovi (hrdinovi) určitou věc, která má být doručena příjemci, v čemž hrdinovi brání protivníci (a obyčejně naopak pomáhají pomocníci). Původce (odesílatel) může fakticky absentovat - zde nepřítomný princův otec, resp. samo království Fantasie. Doručovanou věcí přitom může být např. vysvobození nebo náprava poměrů apod. V Čepelkově pohádce je motiv doručované věci ustaven pozoruhodně dokonale: je jí šperk, jehož příjemce nabyde buď dobré nebo zlé povahy podle povahy doručitele. Takže protivníci, které hrdina na cestě potkal, nebrání v předání náhrdelníku, nýbrž usilují o to, aby ho princezně předali sami a s ním i své zlo, namísto princova dobra. Máme zde tedy konstrukci co nejjednodušší, přitom však obdivuhodně subtilní. K tomu přistupuje, že náhrdelník má být zároveň princovým zásnubním darem, ale především nenápadný fakt, že náhrdelník, darovaný v předešlé generaci, se nyní vlastně jen vrací a opisje tak kruh, ustavuje dokonalost bytí v jeho původní a finální totalitě. Jak potom příběh dopadá? Zvítězilo zlo, které je ale nakonec zrušeno tím, že se dík jakési droze podaří princeznu dočasně uvést do původního stavu, v němž se náhrdelníku rituálně zbaví. Pointou je, že princezna byla dobrá už původně a zlatý náhrdelník tedy vlastně představoval toliko nebezpečí. Když nám tedy narativní struktura pohádky tak krásně nasvěcuje náhrdelník dobra a zla a prezentuje tak tyto dva protiklady s bezprostřední explicitou, mělo by nám stát za to ukázat si, jak je zde dobro a zlo vlastně pojímáno, což by měl být hlavní výtěžek naší exegese. Tedy jaké zlo: Protivníci (princeznini bratranci) se po celou dobu prezentují cílevědomou snahou o co největší vlastní obohacení na úkor ostatních, přivlastňovat si jejich statky. Dále vidíme, že jeden z nich (ten hloupý) se při tom vyžívá v hrubém násilí, zatímco ten chytrý si libuje v intrikách. Tyto vlastnosti by bylo lze zvlášť vyložit, ale funkčně jde jen o různé prostředky k dosažení cíle. Avšak princezna jakožto zlá je zcela jiná. Jedná stejně přímo jako dřív a vůbec jí nejde o vlastní obohacení. Vyznačuje se zlomyslností, ješitností a pomstychtivostí, prostě čistou zlovůlí. Jak to, že zlo příjemkyně je zcela jiné povahy než zlo doručitelů? Může to být dáno ekonomickým stavem. Princezna je ta, která již má, stojí na vrcholu majetnické třídy - nepotřebuje tedy získávat. V tomto kontrastu se pak zlo bratranců vyjevuje jako "zlo" definované třídou vlastníků: nerespektovat, chtít zvrátit majetkové poměry (ve svůj prospěch) je zlé. Princeznina majetnická zloba naopak směřuje k násilné demonstraci moci, jejího upevňování a ke zkáze bezmocných. Je to tedy "zlo" definované třídou poddaných. Ale tato zloba, která již nepotřebuje získávat, má za cíl též potlačení, zahubení všeho dobrého, jde tedy o boj dobra a zla par excellence. Co je pak ale dobro? Jak můžeme vidět na princi, jeho pomocnících i samotné princezně před očarováním, je to láska, přívětivost, nezištá služebnost pro druhé, poctivost a ovšem spokojenost s vlastním určeným jměním. Jestliže však pod vlivem náhrdelníku vidíme na princezně čistou zlobu, lze se domýšlet, jakou by se tedy stala, kdyby ho dostala od dobrého prince. Čirou dobrotu tedy nespatříme, to protivníci zmařili. Jest se tedy ptát, zda má vlastně pohádka o zlatém náhrdelníku šťastný konec. Pro dobré majetníky jistě má. Krom toho je otázkou, proč se princezna uměla slušivě oblékat jen jako zlá, zatímco jako dobrá se obléká strašně. Celý popsaný motivický komplex boje magickým náhrdelníkem prostředkovaných dobra a zla, odehrávajícího se v bytosti princezny samé, a rozvržení tohoto komplexu na úlohy Doručitele a Protivníků nutně upomíná na chasidské pohádky, v nichž ztracená (či unesená) královská dcera nereprezentuje nic menšího než Boží Šekínu. Zde je to ovšem až rouhačsky vyostřeno tím, že princezna není jen ztracená, ale přímo ovládnutá zlem. Ačkoli tedy pohádku Zlatý náhrdelník jako umělecké dílo hodnotím nízko, nemohu se jejímu syžetu dost naobdivovat a co nejdůrazněji ji doporučuji pozornosti každého, kdo se hlouběji zabývá etikou. () (méně) (více)