Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Slarque
    ****

    Andrzej Wajda se rozhodl postavit látce, která v Polsku dlouho vypadala jako tabu. Pro něho je to ostatně i velice osobní záležitost. Začíná s popisem toho, co zločinu předcházelo: útokem na Polsko z jedné strany německou a z druhé sovětskou armádou. A neukazuje to na bojujících vojácích, ale na civilistech před invazí utíkajících. Podobní civilisté jsou klíčoví i v (po)válečných scénách, kdy byl zločin Němci odhalen a později Sověty překroucen. Škoda, že většina těch osudů jsou jen takové načrtnuté mikropříběhy. Na druhou stranu toho tvůrci na malé ploše dokáží říci hodně. A překvapilo mě, že je to hlavně o ženách (muži tu skoro nejsou vidět). Nejsilnější záběry – tedy masakr samotný – si filmaři nechali nakonec. A dobře věděli proč. Ale i tak je to spíš 70%.(24.11.2008)

  • NinadeL
    ****

    Andrzej Wajda, narozený 6. března 1926, se se svým filmem Katyň (2007) vrátil k tématu, které formovalo celý jeho život, směr jeho myšlení a vzdělání. Téma Katyňského masakru pro něj bylo tématem zpracování dějinného selhání v širším měřítku a příběhu jeho otce v užším pohledu. Post Mortem byl původní název filmu, který byl později změněn pro snazší identifikaci filmu. Kromě výsledné realizace je samozřejmě velice silným příběhem už samotná Wajdova cesta k tomuto projektu. Zatímco před rokem 1989 o něm nemohl Wajda ani uvažovat, a také se touto otázkou nezabýval, s nastolením současné politické situace se mnohé změnilo. Nebylo už nutné směřovat apel na zájem ze zahraničí, bylo možné uvažovat o natočení filmu v Polsku. Klíčovými podtématy se staly otázky samotného zločinu a lži, která tento zločin zastínila. Zločin vykonala sovětská NKVD v roce 1940 a po dlouhé roky byl podsouván Německu a datován do roku 1941. Tento klíčový rozkol a jeho dopady na různé vrstvy polské společnosti Wajda vypráví skrze ženskou optiku – matek, manželek, sester a dcer. Wajda zpracovává vlastní prožité zážitky s vlastní matkou a její vírou, která ji posilňovala až do konce války, sám sebe do filmového scénáře neprojektuje, dokonce anonynimizuje jednotlivé příběhy a určujícím způsobem zaznamenává zprávu o mnohovrstevnaté proměně polské společnosti během válečných let a v době, která bezprostředně následovala. Wajda dlouze uvažoval o literatuře, o kterou by se mohl opřít, nejcennějším se mu staly vzpomínky očitého svědka Jozefa Czapskiho. To mu pomohlo k definitivnímu rozhodnutí natočit film bez kompromisů. Proces příprav trval celé desetiletí, leč jak sám poznamenal, to téma ho nemohlo minout. A nakonec označil Katyň (2007) za rozloučení se s fenoménem Polské filmové školy. Když s ním Polská televize natočila rozhovor plný piety a hmatatelné úcty, připomenula jeho filmy o nacistickém odboji – Nezvaní hosté (1955), o Varšavském povstání – Kanály (1957), a samozřejmě jeho nejslavnější film z květnových dnů roku 1945 – Popel a démant (1958). Wajda tehdy připomenul, že se vědomě vrátil k tehdejším stylu vyprávění, ale zkombinoval ho s nejmodernější technikou. Dalším důležitým momentem jeho příprav byly dvě vzpomínkové knížky dcer popravených v Katyni, které sepsaly vzpomínky o proměnách svých matek, což určilo směr rodinných historií vyprávěných skrze ženské postavy. Velice účinně a přitom věcně bez patosu takto vyniká například malá domácí rozprava profesora z Jagelonské univerzity s jeho manželkou krátce před jeho zatčením. Stejně tak proměna vztahu dvou sester, které přišli o svého bratra a každá z nich se po válce postavila na jinou stranu nového politického rozdělení Polska. Vyvrcholením všech vrstev filmu o Katyni je samozřejmě zobrazení genocidy inteligence za pomoci rutinního počínání si členů NKVD. Symbolický je detail na odlišené prožitky každého jednotlivce. Je fantastické, nakolik je Wajda vcítěn do dnešní generace a rozporu otázek povědomí o minulosti a strachu o povědomí o minulosti. V úvahách na toto téma došel až ke zatraktivnění svého filmu pomocí mladých herců, aby nezatěžoval mladé diváky svou oblíbenou hereckou generací. Stejně tak je velice zajímavé, nakolik je Wajda schopen vést dialog na téma cti a proměny tohoto fenoménu v dnešním slova smyslu. Uvědomil si, že nechtěl natočit další film o polském utrpení, ale znovu otevřít otázku o vině a obvinění. Z mého pohledu je naprosto klíčovou práce se zobrazením dvojí povahy říšské a sovětské filmové propagandy. Na jedné straně jsou Němci vykresleni jako klasická esence zla, ovšem mající v rukou na vlastní obhajobu dokument z Katyně, přičemž ten je v rámci příběhu promítnut soukromě paní generálové, která díky této skutečnosti prozře. A na straně druhé jsou tytéž obrazy z roku 1943 opatřeny záhy novým komentářem ve prospěch sovětské propagandy, proti které se pokusí paní generálová vystoupit. Dalším nosným tématem je absolutní chaos ve vládě v roce 1939, ovšem ten je zde zachycen jen útržkovitě. Větší prostor je věnován odpovědnosti a polskému patriotizmu. O tezi obětování svých nejlepších synů a opuštěných žen, které se stávají němými svědky proměny politické situace v bipolární poválečný svět. Jedním z nejlepších vložených příběhů je kontrast tří sourozenců, přičemž jde o dvě sestry a bratra. Bratr byl popraven, jedna ze sester obětuje svůj život za pravdivý náhrobek pro svého bratra a poslední přeživší sestra pochopí, že lidové Polsko se chystá být věčným a není proto prostor pro dialog. Není ani opomenuta důležitá marginálie. Původně se NKVD mohlo zdát, že nebudou nikdy postižitelní a ponechali tak popraveným při sobě jejich osobní věci. A přesto bylo poměrně snadné v očích veřejnosti posunout událost genocidy o celý rok. Stálo to ovšem životy mnoha dalších lidí. Kdo přežil, mohl podobně jako Wajda navázat v druhé generaci polské inteligence a reprezentovat novou polskou společnost na světové úrovni. Nemyslím si, že jedině syrový mechanismus genocidy by byl tím nejsilnějším momentem, osobně spatřuji mnoho dílčích vrcholů ve Wajdově Katyni – zejména zatčení špiček z Jagelonské univerzity vyvolávající všechny pozitivní emoce vážící se k patriotizmu nebo dialog přibližující myšlenku o zdánlivé nenahraditelnosti zástupců inteligence a nahraditelnosti strojů na vraždění.(8.6.2012)

  • Niktorius
    ****

    Nechci rovnou všechny ty kritiky vyčítající Katyni akademický chlad, povrchnost, přehnanou pietnost a údajnou nudnost nazývat ignoranty, ale rozhodně s nimi nesouhlasím a nad některými recenzemi jsem citoslovce jako "pcha" nebo "tsss" vypouštěl v bezmála kulometné kadenci. Wajdův decentní odstup a směřování k tiché leč upřímné úctě popraveným důstojníkům a celému (po)válečnému Polsku se mi hodně zamlouval a připadá mi jako projev absolutního nepochopení, když někdo tvrdí, že se film snaží z diváků násilně tahat slzy. Ubrečenosti a vášnivé emocionalitě se Wajda naopak elegantně vyhnul, přestože mnozí diváci sledují filmy s druhoválečnou tématikou právě s očekáváním, že zase uvidí boje o napůl shnilé jídlo v koncetráku či zlem napěchované SSáky bezcitně vraždící každého, kdo se jen podívá špatným směrem a režiséři jim rádi vycházejí vstříc. (Nakonec, proč tu všichni tak vychvalují závěr? Stylisticky je se zbytekem filmu totožný, liší se pouze tím, že zde "konečně" vidíme ztvárněný samotný katyňský masakr...). Ani ta skvělá výprava nemá omračovat (nevím, kde se berou komentáře typu "nepovedený pokus o evropský velkofilm"), nýbrž pomáhat budovat ve výsledku excelentní dobovou atmosféru podpořenou sebejistými výkony hereckého ansáblu. Postavy jsou přitom typizovány záměrně, neboť s jejich pomocí se snaží Wajda ukázat pokud možno všechny následky, jež v lidech katyňská událost zanechala. Je pochopitelné, že se to v dvouhodinové stopáži nepovedlo bez skicovitosti, přehané popisnosti (zejména v dialozích) a s použitím výlohové smyboliky, a proto mi nečiní problém tyhle nedostatky tvůrcům odpustit. Závěrečný chorál by měli lidé v kinech poslouchat ve stoje - nejen jako výraz úcty ke katyňským obětem, ale i k Andrzeji Wajdovi a jeho štábu. 80%(30.10.2008)

  • Matty
    ***

    Film působící stejně staře a konzervativně jako jeho režisér. Důkladné protkání náboženskými symboly a odkazy k polské národní hrdosti jakoby Wajda stavěl nad soudružnost vyprávěného příběhu, který postrádá hlavní postavu a svou strukturou ze všeho nejvíc připomíná neobratně předávanou štafetu. Jestli byl nulový emoční dopad samotného katyňského masakru způsoben mým cynismem, či režisérovou neschopností, nedovedu posoudit, film každopádně nenaplnil má očekávání ani v tomto posledním (spásném) aspektu. Ano, Wajda rozehnal mlhu nad událostí, kterou dodnes mnozí nepřijali za součást historie, ale zvolil k tomu tak zoufale pietní, akademicky uhlazenou cestu, že lituji všechny školáky, kteří Katyň budou muset v rámci dějepisu zhlédnout (vzhledem k povaze filmu jich nejspíš nebude málo). 55% Zajímavé komentáře: CheGuevara, wipeout, _-0-_(9.7.2008)

  • Aky
    ***

    Je mi to moc líto, ale zklamání. Jako by se tvůrci za celý film nerozhodli, zda chtějí točit dokument nebo drama. Celé je to studené, ani jedna postava diváka nestrhne s sebou. Množství minipříběhů je chatrně slepeno tak, že člověku dá práci dešifrovat kdo je kdo a co byl předtím. Řeší se spousta motivů - národní pýcha, náboženská víra, kolaborantství, neústupný odpor, vztahy sourozenecké, manželské, tchýně a snachy... Každý z nich by vydal na silný příběh, kdyby byl do hloubky rozehrán, jenže bohužel vše zůstává na povrchu. Nejzajímavější mi nakonec připadla hned první scéna, v níž se střetávají na mostě dvě skupiny Poláků, z nichž jedna je zezadu hnaná Rusy a druhá Němci. Připomíná Burianovu historku, kdy ho na kládě přes řeku překvapili dva medvědi, každý z jedné strany, takže mu nezbylo, než se nechat sežrat. Jako symbol osudu Polska za války mi to připadá jako nejoriginálnější nápad celého filmu.(29.5.2009)

  • - Film byl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Cenu si ovšem odnesl jiný historický film z dob nacistického Německa - Ďáblova dílna. (toy79)

  • - V Katyni zmizel i otec Krzystofa Pendereckého, který pro film napsal hudbu. (blackrain)

  • - Utajování podrobností o katyňském masakru ze strany SSSR skončilo oficiálně v říjnu 1992, kdy tehdejší prezident Ruska Boris Jelcin předal kopie dokumentů týkajících se masakru tehdejšímu polskému prezidentovi Lechu Walesovi. V dubnu 2010 potom byly na příkaz prezidenta Medvěděva zveřejněny v elektronické podobě na stránkách státního ruského archivu. (Dzin01)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace