Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Big Bear
    ****

    Syrové, drsné a nesmírně kruté. Film mi v závěru velmi připomněl snímek Čekist (1992). Marně se snažili Rusáci Katyň svalit na Němce, pravda nakonec vyšla najevo. Není bez zajímavosti, že exhumaci a průzkum těl za války prováděli i přední čeští patologové. Katyň ja další z obrovských obžalob komunismu a Stalina. Je pochopitelné, že tento snímek točil Polák a je dobře, že to byl Wajda. Já tomu nemám skoro co vytknout. Katyň nesmí být nikdy zapomenuta. * * * *(24.3.2014)

  • NinadeL
    ****

    Andrzej Wajda, narozený 6. března 1926, se se svým filmem Katyň (2007) vrátil k tématu, které formovalo celý jeho život, směr jeho myšlení a vzdělání. Téma Katyňského masakru pro něj bylo tématem zpracování dějinného selhání v širším měřítku a příběhu jeho otce v užším pohledu. Post Mortem byl původní název filmu, který byl později změněn pro snazší identifikaci filmu. Kromě výsledné realizace je samozřejmě velice silným příběhem už samotná Wajdova cesta k tomuto projektu. Zatímco před rokem 1989 o něm nemohl Wajda ani uvažovat, a také se touto otázkou nezabýval, s nastolením současné politické situace se mnohé změnilo. Nebylo už nutné směřovat apel na zájem ze zahraničí, bylo možné uvažovat o natočení filmu v Polsku. Klíčovými podtématy se staly otázky samotného zločinu a lži, která tento zločin zastínila. Zločin vykonala sovětská NKVD v roce 1940 a po dlouhé roky byl podsouván Německu a datován do roku 1941. Tento klíčový rozkol a jeho dopady na různé vrstvy polské společnosti Wajda vypráví skrze ženskou optiku – matek, manželek, sester a dcer. Wajda zpracovává vlastní prožité zážitky s vlastní matkou a její vírou, která ji posilňovala až do konce války, sám sebe do filmového scénáře neprojektuje, dokonce anonynimizuje jednotlivé příběhy a určujícím způsobem zaznamenává zprávu o mnohovrstevnaté proměně polské společnosti během válečných let a v době, která bezprostředně následovala. Wajda dlouze uvažoval o literatuře, o kterou by se mohl opřít, nejcennějším se mu staly vzpomínky očitého svědka Jozefa Czapskiho. To mu pomohlo k definitivnímu rozhodnutí natočit film bez kompromisů. Proces příprav trval celé desetiletí, leč jak sám poznamenal, to téma ho nemohlo minout. A nakonec označil Katyň (2007) za rozloučení se s fenoménem Polské filmové školy. Když s ním Polská televize natočila rozhovor plný piety a hmatatelné úcty, připomenula jeho filmy o nacistickém odboji – Nezvaní hosté (1955), o Varšavském povstání – Kanály (1957), a samozřejmě jeho nejslavnější film z květnových dnů roku 1945 – Popel a démant (1958). Wajda tehdy připomenul, že se vědomě vrátil k tehdejším stylu vyprávění, ale zkombinoval ho s nejmodernější technikou. Dalším důležitým momentem jeho příprav byly dvě vzpomínkové knížky dcer popravených v Katyni, které sepsaly vzpomínky o proměnách svých matek, což určilo směr rodinných historií vyprávěných skrze ženské postavy. Velice účinně a přitom věcně bez patosu takto vyniká například malá domácí rozprava profesora z Jagelonské univerzity s jeho manželkou krátce před jeho zatčením. Stejně tak proměna vztahu dvou sester, které přišli o svého bratra a každá z nich se po válce postavila na jinou stranu nového politického rozdělení Polska. Vyvrcholením všech vrstev filmu o Katyni je samozřejmě zobrazení genocidy inteligence za pomoci rutinního počínání si členů NKVD. Symbolický je detail na odlišené prožitky každého jednotlivce. Je fantastické, nakolik je Wajda vcítěn do dnešní generace a rozporu otázek povědomí o minulosti a strachu o povědomí o minulosti. V úvahách na toto téma došel až ke zatraktivnění svého filmu pomocí mladých herců, aby nezatěžoval mladé diváky svou oblíbenou hereckou generací. Stejně tak je velice zajímavé, nakolik je Wajda schopen vést dialog na téma cti a proměny tohoto fenoménu v dnešním slova smyslu. Uvědomil si, že nechtěl natočit další film o polském utrpení, ale znovu otevřít otázku o vině a obvinění. Z mého pohledu je naprosto klíčovou práce se zobrazením dvojí povahy říšské a sovětské filmové propagandy. Na jedné straně jsou Němci vykresleni jako klasická esence zla, ovšem mající v rukou na vlastní obhajobu dokument z Katyně, přičemž ten je v rámci příběhu promítnut soukromě paní generálové, která díky této skutečnosti prozře. A na straně druhé jsou tytéž obrazy z roku 1943 opatřeny záhy novým komentářem ve prospěch sovětské propagandy, proti které se pokusí paní generálová vystoupit. Dalším nosným tématem je absolutní chaos ve vládě v roce 1939, ovšem ten je zde zachycen jen útržkovitě. Větší prostor je věnován odpovědnosti a polskému patriotizmu. O tezi obětování svých nejlepších synů a opuštěných žen, které se stávají němými svědky proměny politické situace v bipolární poválečný svět. Jedním z nejlepších vložených příběhů je kontrast tří sourozenců, přičemž jde o dvě sestry a bratra. Bratr byl popraven, jedna ze sester obětuje svůj život za pravdivý náhrobek pro svého bratra a poslední přeživší sestra pochopí, že lidové Polsko se chystá být věčným a není proto prostor pro dialog. Není ani opomenuta důležitá marginálie. Původně se NKVD mohlo zdát, že nebudou nikdy postižitelní a ponechali tak popraveným při sobě jejich osobní věci. A přesto bylo poměrně snadné v očích veřejnosti posunout událost genocidy o celý rok. Stálo to ovšem životy mnoha dalších lidí. Kdo přežil, mohl podobně jako Wajda navázat v druhé generaci polské inteligence a reprezentovat novou polskou společnost na světové úrovni. Nemyslím si, že jedině syrový mechanismus genocidy by byl tím nejsilnějším momentem, osobně spatřuji mnoho dílčích vrcholů ve Wajdově Katyni – zejména zatčení špiček z Jagelonské univerzity vyvolávající všechny pozitivní emoce vážící se k patriotizmu nebo dialog přibližující myšlenku o zdánlivé nenahraditelnosti zástupců inteligence a nahraditelnosti strojů na vraždění.(8.6.2012)

  • S.Quentin QUALE
    ****

    Fakticky i scénáristicky lehce nadprůměrný historický snímek o události, která jako ne jediná staví mezi fašismus a komunismus rovnítko. Film se zaměřuje převážně na pozůstalé po zhruba dvaceti tisících polských důstojnících, kteří byli povražděni Stalinem v Katyňském lese. Vyobrazení samotných poprav se tvůrci až do samého závěru vyhnuli, ale pocity falešné naděje žen a dětí, lživá propaganda Sovětů a převlečkabátnictví některých Poláků jsou dostatečné atributy na to, aby se člověkovi zvednul kufr. Za to, co přijde v samotném závěru, přihazuju čtvrtou hvězdu. 75%(25.3.2014)

  • kinej
    ****

    Wajda ztvárnění této polské tragédie uchopil skvěle. Ve snímku není hlavní hrdina, těžiště je rozloženo na několik postav. Spletenec příběhů lidí, jež katyňský masakr nějak poznamenal tak umožňí divákovi domyslet si náslekdy tak zrůdného činu. Na druhé straně těkavost dějové linie tak trochu znemožňuje pořádně se do příběhu ponořit. Avšak závěr je opravdu drtivý. Vraždění vojáků natočeno syrovou kamerou a navíc je doprovázeno lezavě depresivní hudební kulisou, takže na diváka dopadne balvan beznaděje. Ač se jedná o polský film, brutální závěr je univerzální. Každý si tak dokáže představit zvrácenost mozku, ve kterém se toto zvěrstvo zrodilo. Při posledních záběrech mi bylo fakt úzko a tak to má asi být.(20.3.2009)

  • Jezinka.Jezinka
    *****

    Snad větší zrůdnost, než katyňský masakr sám, bylo to, že se mnoho let pravda nesměla říct. Válka si vždy vyžádá oběti, ale mělo by být dost na životech, nemusejí být obětována ještě srdce pozůstalých. Závidím všem, komu film připadal málo dramatický a utahaný, na koho padl byť jen stín nevědomí o konci blízkých, prožívá film od první do poslední minuty a trne. Ve světle tragédie v Katyni se člověku intuitivně nechce věřit závěrečné zprávě o leteckém neštěstí ve Smolensku o 70 let později.(2.8.2017)

  • - Utajování podrobností o katyňském masakru ze strany SSSR skončilo oficiálně v říjnu 1992, kdy tehdejší prezident Ruska Boris Jelcin předal kopie dokumentů týkajících se masakru tehdejšímu polskému prezidentovi Lechu Walesovi. V dubnu 2010 potom byly na příkaz prezidenta Medvěděva zveřejněny v elektronické podobě na stránkách státního ruského archivu. (Dzin01)

  • - Wajda však nikdy nedúfal, že sa mu film podarí natočiť. Vedel, že by mu v tom komunistickí vodcovia zabránili. Mal s nimi problémy už kvôli svojej predošlej filmovej tvorbe a myslel si, že sa socializmus v Poľsku nikdy nerozpadne. Stalo sa. Film mal po dlhých prípravách premiéru vo Varšave 17. septembra 2007 – k výročiu vstupu Červenej armády v roku 1939 do Poľska. Poľská premiéra sa stala štátnou akciou, na ktorú prišla takmer celá vláda a v Poľsku hovoril o ňom snáď každý. Film bol aj patrične ohodnotený, z jedenástich nominácií na poľskú národnú filmovú cenu Orol získal sošku v piatich kategóriách, vrátane najlepšieho filmu a k tomu pribudla aj nominácia na Oscara v kategórii najlepší cudzojazyčný film. (PeterJon)

  • - Mezi filmovým zpracováním a historickou skutečností můžeme najít rozdíly. Příkladem může být scéna, kdy důstojník Rudé armády navrhuje hlavní ženské hrdince Anie (Maja Ostaszewska) nabídku sňatku, čímž by ji ochránil před jejím nemilosrdným osudem. Skutečnost však byla jiná. Dne 13. dubna 1943 byly zatčeny všechny ženy polských důstojníků, které se zdržovaly na polském území ovládaném Rudou armádou příslušníky NKVD, protože na základě jejich poštovní korespondence byly odhaleny jejich adresy. Následně ženy putovaly do Kazachstánu, kam byly deportovány. [Zdroj: Reflex.cz] (majky19)