Nastala chyba při přehrávání videa.
  • gudaulin
    ***

    Z Wajdova dramatu je zřetelně cítit, že se režisér opravdu snažil a na výsledku mu záleželo. Jenže je to snaha tak nějak upachtěná, je to jako sledovat z nadhledu zamilovaný párek, který se chystá ke své první intimní schůzce, zoufale se snaží udělat dojem a z té křečovité snahy zbydou nakonec jen rozpaky. Přes veškerou režisérovu snahu je po převážnou většinu stopáže film studený jak psí čumák a mohl bych se v podstatě podepsat pod Mattyho komentář. Vzniklo sice obstojné historické drama, které může sloužit řekněme jako školní představení pro středoškolské studenty, ale od režiséra Wajdova formátu se zkrátka čeká víc. Jeho rané snímky z 50. let mě sice leckdy po obsahové stránce odpuzují, ale je v nich mnohem víc vášně, uměleckého rizika a filmově zajímavých momentů než v Katyni, kterou pojal jako společenský pomník obětem masakru. Závěrečná scéna exekucí sice zamrazí, ale skutečně dobrý film by se měl obejít i bez ní, aby diváka strhnul. Na Katyni mi vadí množství postav a rozptylujících obrazů tam, kde se měl tvůrce jít do hloubky. Zajímavý a svým způsobem typický je srovnávací moment mezi oběma okupanty polského území. Wajda se zcela záměrně snaží klást rovnítko mezi nacistické Německo a stalinistický Sovětský svaz. To vzájemné poplácávání po ramenou, úsměvy na tvářích a velmi podobné jednání důstojníků obou armád se v Katyni objevuje často. Celkový dojem: 65 %.(14.9.2009)

  • castor
    ***

    Pro mnohé bude na Oscara nominovaná Katyň doplněním historických nesrovnalostí, pro jiné jen akademická „nuda“ o bestiálním vyvraždění tisíců polských důstojníků sovětskou armádou v katyňském lese (vskutku syrová tečka) a událostech tomu předešlých. Polská legenda Andrzej Wajda („kino morálního neklidu“) zvolil dosti ohoblovanou, nedynamickou cestu, ve které chybí emoce (naopak přebývá několik nedůležitých scén), pořádné dialogy a pro diváka zajímavé postavy a snad i náznaky snahy navázat na své předešlé úspěchy. Temná kapitola nejen evropských dějin je strukturována nesourodě, chybí i hlubší položení se do příběhu.. Škoda!! Průměrných 60%..(28.7.2008)

  • Aidan
    *****

    Mozaika osudů z doby, kdy bylo Polsko uvězněno mezi dvěma totalitami - sovětským komunismem "na věčné časy" a německou "tisíciletou Říší"; bolavý, potřebný film o jedné historické události, kterou si impéria včerejší i dnešní chtějí zkreslit tak, aby se hodila jejich lžím; film, co svým důrazem na statečnost a věrnost pravdě tak trochu připomíná písně Karla Kryla. Jako v dějinách tolikrát i tehdy za války a po ní umírali především ti, kdo odmítli ohnout záda. Tuhle křížovou cestu je těžké projít bez slz... hořkých, nesentimentálních, spíše připomínajících výkřik, takových, za něž se není třeba stydět. Zrnka růžence, co jsou na konci zahrnuta hlínou spolu s tělem vojáka, upomenou na zrno, které musí padnout do země, aby vydalo mnohý užitek, na život, který je třeba ztratit, aby mohl být nalezen. Sekulárnímu diváku nezbyde víc než zoufalství nad drtící mocí lidské svévole. Mnohé postavy filmu však neumírali bez naděje - umírali s hrůzou, ale přitom i s vědomím, že je tu Moc nad lidskou mocí, že všechny lidské babylony nakonec padnou, a každý pak bude volán k zodpovědnosti. Takovýhle snímek by v ČR vzniknout nemohl. Máme své laskavé komedie, svůj humor - smiřující, ironický i černý, humor na sto způsobů, ale o odvaze, statečnosti, smrti, naději a víře se v našich končinách mluví těžko. Jenomže laskavost proti zlu nestačí, a tak - až přijdou nové války a nové totality - budou se u nás zas ohýbat záda. A Evropa, vysvlečená z křesťanství, již možná nebude mít sílu budoucím hrozbám odolat. Snad ale ani pro nás není všechno ztraceno, když Poláci ještě točí takovéhle filmy - ne vtipné, ne zábavné, ne smiřující, ale hluboké, pravdivé a skutečné.(23.9.2008)

  • Crocuta
    *****

    Dosti zevrubný a zároveň působivý popis okolností katyňského masakru, jeho různých politicky pokřivených interpretací i vlivu na rodiny obětí. V zajímavé ale nepříliš využité postavě Tadeusze se Wajda po téměř padesáti letech vrátil k tématu příslušníka Zemské armády, který není ochoten smířit se s poválečnou polskou realitou a za svůj postoj platí stejnou cenu, jako jeho předobraz v "Popelu a démantu".(11.11.2008)

  • sportovec
    *****

    Nejlepší odpovědí na dotaz, nakolik a zda vůbec se Wajdovi podařilo vyrovnat s tragickým osobním příběhem své rodiny, který je současně nesporně nejtemnějším místem v nesnadné novodobé historii polsko-ruských vztahů i mrazivou obžalobou nejbestiálnějšího zločinu evropského stalinistického komunismu, je tiché, mlčící kino, jehož hlediště bezhlese sleduje jak závěrečné sekvence umělecké i historické rekonstrukce katyňského zločinu, tak dlouhou řadu titulků, která na ni navazuje. I poté rozcházející se lidé mlčí. Mají proč. Od úvodních záběrů a obrazů líčících sovětské vpadnutí do zad krvácející rzeczypospolité přes tragické rozžehnání jednoho z důstojníků s jeho rodinou krátce před odjezdem ruského zajateckého vlaku přes důkladně sestavenou paralelní skládačku záběrů z německé okupace i prvních zážitků zajatých polských důstojníků, která se láme třiačtyřicátým rokem a německým objevem katyňských zločinů, se divák nenudí. Tím spíš, přechází-li z okamžiku na okamžik do Polska druhé poloviny čtyřicátých let (ten muž na zdi různých komunistických policejních kanceláří je hlavní architekt polských padesátých let Boleslaw Bierut, hrůzná obdoba našeho neméně krvavého Klementa Gottwalda) se zbytky doznívajícího protikomunistického odboje a posléze nedálým překlopením celé kompozice do působivé, mrazivé rekonstrukce jednoho z kamínků hrůzné mozaiky nesmyslného zločinu, jehož sadistická racionálně prováděná iracionálnost se minimálně vyrovná nejhnusnějším nacistickým excesům. Ze srovnání obou totalit o něco lépe přesto vychází ta ruská (zajímavý výstup se sovětským kapitánem, který jako záchranné gesto nabízí svou ruku jedné z žen polských důstojníků a neváhá ji skrýt před dotírající NKVD). Wajda, který tyto události prožil na rozmezí chlapectví, jinošství a sotva pučící dospělosti, je ve svém výrazu cudně uměřený, záměrně staví do popředí až chirurgicky neúčastnou rukou strohá fakta, v jejichž pozadí cítíme jeho vzpomínku i neúnavný letitý vlastní sběr vzpomínek, památek i dalších fakt. Vynikající kamera (v paměti mi utkvěl záběr na klášter nebo sobor, změněný na zajatecký tábor pro stovky polských důstojníků v novoroční či vánoční noci v prosinci 1939), pracující stejně dobře i s detailem včetně akčních scén útěků a střelby, jen podtrhuje a zvýrazňuje hrůzný průběh strašných událostí. Pro mě neznámí polští herci odvádějí bez výjimky špičkové umělecké výkony (platí to i pro představitele mistrně vedených dětských postav). Mistrovská je i hudba evokující hudební doprovod kostelních mší či jiných církevních skladeb nebo hudebních doprovodů. Nerozumím jednomu: proč je KATYŇ přijímána i posuzována stejně tak na Západě, jako na Východě (film úrovní svého zpracování i atraktivností a podnětností námětu má jasně oskarovou úroveň) tak kontroverzně. Wajda do KATYNĚ totiž vložil sebe sama, své nejistoty a pochybnosti. Něžně hlazen a oslovován svými diváky vrací jim péči a úctu, kterou mi prokazují, tím nejlepším možným způsobem: neméně silnou vlastní citovou oddaností námětu, dílu i jeho nadčasovému všelidskému rozměru a poselství, jež se s ním pojí. KATYŇ je nesporným vrcholem víc než početné filmografie tohoto světově proslulého režiséra autorského hraného filmu.(29.9.2008)

  • - Při přednášce, kterou má vést důstojník SS na škole, chybí runové označení SS na jeho límcové výložce. (Horryx)

  • - V Katyni zmizel i otec Krzystofa Pendereckého, který pro film napsal hudbu. (blackrain)

  • - Ako sa ďalej píše v rozhovore pre anglickú BBC, v útlom bytíku v centre Varšavy 78-ročná pani Jolanta Klimowicz dodnes prechováva v obálke zhnednuté fotografie otca, ktorý bol jedným zo zavraždených v Katyňskom lese. Mala vtedy 10 rokov, keď ho odviezli. Rodine nikdy nepovedali, čo sa s ním stalo. Jej matka roky dúfala a žila v klamlivom dojme, že jedného dňa sa vráti zo sovietskeho zajateckého tábora. "Bolo to tabu, nesmeli sme nikomu o tom hovoriť, poľská komunistická vláda blokovala všetky verejné debaty týkajúce sa katyňského masakru. Dokonca ani rodiny nezvestných sa nesmeli navzájom stretávať a utešovať,“ spomína pozostalá dcéra. (PeterJon)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace