Stellet licht
Lumière silencieuse
Stellet licht
Stilles Licht
Silent Light
Obsahy(1)
Na severu Mexika žije komunita Menonitů. Ti dodržují poměrně přísný způsob života. Ve filmu vystupují neherci složení z příslušníků této náboženské skupiny. Rozehrávají před námi příběh o lásce, její nekontrolovatelnosti a možném božím zásahu do lidského života. Děj se odvíjí v dlouhých záběrech téměř oproštěných od jakýchkoliv emocí. Ty vyvstávají až prostřednictvím vztahů mezi jednotlivými postavami. Estetika a způsob vyprávění filmů Carlose Reygadase rozdělují diváky i kritiku a je tomu tak i v případě tohoto snímku. Tentokrát spojení tradic, písně Jacquese Brela a mystické atmosféry vyžaduje velké soustředění a pozornost. Evokace obrazové hypnózy zde dosáhla dalšího vývojového stupně. (Febiofest)
(více)Recenze (46)
Zlatá Palma - výběr ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $765,465║ ()
Rozhraní vizuální optiky a krásou doteku výjimečnosti. Carlos Reygadas je pro mě nejlepší filmový režisér v historii filmového pásu. Dvojnásobně na filmovém plátně. Dotek jeho dvorního kameramana Alexise Zabého je unikátní - nazval bych to "Tam, kde mezi hvězdy vychází slunce přichází filmy z jiného světa. Optika nadpozemská, nadčasová (Reygadas společně s Zabém jsou filmový vědci). Dlouhé hypnotické záběry života překračují hranici kinematografie." Carlos Reygadas a jeho filmy jsou vlastně plynutí svého času a pomalé záběry doteku galerii. Vyčkávání na počasí, východu a západu slunce, spojení lásky, zachycení emocionálního dopadu na diváka. Každý jeho film zanechává poselství, výjimečnost v závěrečných titulcích. Tiché světlo překonává všechny filmové hranice a standarty. Post Tenebras Lux temnost mexické tamní reality. Japón doteku Boha a myšlenek o konci života. Reygadas se nebojí otevřeně a obrazy mluvit. Pro mě je v jeho filmech ticho a plynutí pomalých záběrů ozvěna myšlenek. ()
Na představení v Torontu přítomný režisér divákům slíbil film bez „syrového sexu“, a bez ohledu na pobavený tón, se kterým tato slova pronášel, se opravdu zdá, jako by Reygadas považoval posun od těla k duši za pokrok ve své kariéře. Mě osobně se popravdě po tělesnosti a opulentním, leč funkčním stylu (barokních pohybech kamery, vizuálně-hudebních plochách s transcendentními účinky) zejména SOUBOJE S NEBEM stýskalo. Příběhem farmářova váhání mezi dvěma ženami zasazeného do uzavřené bílé komunity mluvící zvláštním jazykem vycházejícím z němčiny, úplnou absencí jiné než reprodukované hudby, klidným snímáním s několika výraznými dlouhými záběry, scénou zmrtvýchvstání, užíváním neherců – tím vším se Reygadas velmi zjevně hlásí k tradici spirituálního filmu, zejména Carla Theodora Dreyera. Stejně jako Tom Tykwer točící Kieslowského není Kieslowským, podobný pocit jsem měl i z tohoto spojení. Reygadas je nepochybně talentovaný režisér, jeho aspiraci zklidnělého spiritualisty ovšem moc nerozumím: ztrácí tím na své originalitě a hodnocení jeho nejnovějšího filmu se tak nutně omezuje na poměřování jeho a mistrů, kterým klade hold. Pro mě je to hold spíše mechanický a zcizující: jako celkem obyčejná historka, byť v neobyčejné komunitě, s nasazeným spirituálním filtrem - aneb jak by to vypadalo, kdyby byl Reygadas Dreyerem (kterým není). Reygadas sice prokazuje cit pro zvolené prostředí a bressonovsky oživlá herecká "dřeva", z filmu přesto příliš čouhá režisérova ambice, vědomí toho, co chtěl a priori dosáhnout. ()
Kúsoček sivej hmloviny medzi v tme mrznúcimi hviezdami rastie, naberá na sile, pomaličky osvetľuje v avantgardných pozíciách obrysy krajiny, aby napokon sila slnečného svitu zreteľne a zrozumiteľne vyjavila krásu krajiny. Úvodná scéna zachytávajúca časť kolobehu svetla a tmy uprostred pozemskej púte, je skvelá. Následné dlhé a starostlivo pripravené zábery zo života komunity hovoriacej zvláštnym jazykom sa prírodnému úvodu i záveru nevyrovnali. Ponúkajú sa totiž len len modelové situácie a ich riešenia, tváriace sa ako každodenná realita. Prvou je nábožentvom reznutá dilema lásky muža stredného veku k dvom ženám. Druhou tézou je Boží zázrak. Obe tézy boli v inom kontexte použité aj v predchádzajúcom režisérovom filme Súboj na nebi. Presun z mestského do videckeho prostredia bol zase použitý v Reygadasovom debute Japonsko. Takzvané skľudnenie, spočívajúce v absencii explicitne sexuálnyxh záberov, násilia a doslovný prechod k spiritualite akoby slúžilo len ako nejaká krycia rúška vývarovne už použitého materiálu. Pekné popozeranie neznamená nutne perfektný film. Najmä ak varí z už raz použitej a neprefiltrovanej vody. ()
Kdyby to o 100 minut zkrátili, tak bychom asi taky o nic nepřišli, pro mne v těch táhlých dlouhých pasážích skutečné utrpení.... ()
Opravdu výjimečný snímek! Když uvaděč v kině prozradil několik atributů jako je absence hudby, příliš dlouhé záběry, herci amatéři, neemotivní dialogy, tak jsem to chtěla zabalit. Ale byla by to škoda. Vše mělo své opodstatnění. Kamera je syrová, naturalistická, jako celý snímek, a moc nádherná. Těžko k něčemu přirovnávat, myslím, že jsem neviděla nic originálnějšího. Řekla bych, že je skoro nutné vše vidět na velkém plátně. Sedět doma u malinké obrazovky notebooku, asi bych se unudila a film spláchla... Jak píše AngelAngie hranice mezi úchvatnou výjimečností a odpadem není zas tak tlustá. ()
Nasnímané je to moc pěkně. Nejen, že každý záběr ohromuje svou kompozicí, ale celý ten tichý filmový svět je správně nepříjemný. Příběh do něj zasazený ale není nic extra a ve vedení (ne)herců nám tu trochu ujela hranice mezi minimalismem a tupostí. ()
Zážitek převyšující hranice bytí i kinematografie. Vzkříšení. ()
Oproti předchozímu kontroverzně přijímanému filmu Souboj s nebem si Carlos Reygadas zvolil pro svůj nejnovější kousek formu o dost uhlazenější a akademičtější... Tentokrát jde z velké většiny o kompozice dlouhých, statických záběrů, které na sebe berou jak subjektivní tak i zcela distancované pohledy. Prázdnost prostředí (holé interiéry místností, rozsáhlé pusté krajiny s nekonečným horizontem...) umocňuje i jednoduchost stylu, který si zvolil, a definuje i vztahy mezi hlavními hrdiny - vždy jim nedává šanci kontaktu vzájemné interakce a spíše má tendenci je separovat. Když už se však rozhodne pustit herce k sobě, vždy se snaží diváka dostat co nejdále od samotného významu scény a nechat ho tak emocionálně nezainteresovaného (používá k tomu jak pohledů herců, kteří sem tam koukají či mrkají do kamery, tak i ruchů, kompozice a hereckého minimalismu). Geniální je, jak dokáže kamera v jednom záběru naznačit co se bude dít v dalším nebo jak efektně a nenásilně dokáže vytvořit působivé metafory (sklízení úrody na poli, východ-západ slunce atd.), jejichž vyznění však není pro Reygadase prioritou... ()
Cirkulárka s motorovou pílou by lepšie zazneli na pohrebe, ako tá banda, čo mi tým svojim ne-spevom pílila uši! ()
Na tohle... výraz, který by byl schopný popsat uhranuté nadšení, spjaté s překvapením. (Vybavují se mi, stále, ty hvězdy na obloze.. barevná světýlka v záběrech-přiznané kameře.. a to tajemství, které nikdo nesmí odhalit, protože si to film nezaslouží, ponechme ho v zamlčení.) ()
36. LFŠ UH 2010 - SPEKTRUM - Nový latinskoamerický film (Stellet licht / SILENT LIGHT / Tiché světlo) ()
Reygadasovou prioritou je vytvoriť z každého záberu šetrič obrazovky, vykradnúť Dreyera a stať sa plnohodnotným predchodcom Stromu života... a tým ašpiruje na zaradenie do idiotskej škatuľky s názvom Parametrická narácia. Ale tento raz film skutočne zodpovedá Bordwellovej definícii, pretože za ním nemožno objaviť nič duchovné...To, čo diváka naozaj v snímke zaujme je samozrejme rutina a rytmus života menonitov. Plot by bol celkom zaujímavý, akurát že Reygadas dokáže sploštiť kdečo... Ostatné je vata. (V podstate však ide o veľmi škodlivý film, ktorý iluzórnou "hĺbavosťou" nahlodáva filmový vkus verejnosti.) ()
Jaa, ich wüünsch mehr Plattdüütsch höören! ()
Asi to nebyl film, který měl být ve správnou chvíli... // 36. LFŠ UH ()
...láska čo nebolí, nebola láskou pravou... ()
Film, ve kterém jsou slova pouze dozvuky obrazů. ()
Celý film pôsobí ako keby sa vôbec neodohrával v Mexiku. Nebyť dvoch vodičov kamiónu, tak neviem určiť, kde sa to celé nachádza. Každopádne Reygadas prešiel vývinom. Hlavný hrdina tu nie je tulácky gerontofil ako v Japón ani sebadeštruktívny tučko z Battle in Heaven. Hlavný hrdina Jacob sa zamiluje do druhej ženy pričom má rodinu. Tým, že sú členovia kresťanskej komunity, ktorá funguje ak tomu správne rozumiem, vzťahovo medzi sebou, je to niečo o čom sa vie a čo je dôležitejšie vedia o sebe aj všetci z milostného trojuholníka. Jacob sa snaží zachovať správne, ale priznajme si to...nejde mu to. Teraz. Jedná sa o vyprázdnení naratív. Film až na poslednú vsuvku, ktorú by som počastoval prívlastkom magicko realistický si drží líniu poetiky a pomalosti. Je to ten typ filmov aké mám rád. Možno že zmena kameramana je trochu cítiť, ale film plynie, má špecifickú atmosféru a má niekoľko presahov. Určite niečo čo odporúčam. Má to pekné momenty. Hoci sa decká, sem tam kuknú do kamery. ()
Istým spôsobom kontroverzný film, ktorý rozpráva príbeh ľúbostného trojuholníka (muž a 2 ženy) v uzavretej komunite mennonitov na severe Mexika. Láska rúca náboženské predsudky a dostáva sa do rozporu s konvenciami a svedomím človeka. Ako provokáciu to však nemožno brať, mennoniti aj tak televíziu nepozerajú. Je to skôr experiment, ktorý kladie dôraz na formu. Evidentná je snaha režiséra pripodobniť rytmus filmu, rytmu života zvláštnej komunity, ktorá odmieta výdobytky modernej spoločnosti. Verím, že niekomu sa môže tento film zdať nekonečný, pomalý a nudný, ale mňa takéto čudácke komunity s bizarným spôsobom života čímsi priťahujú. ()
Související novinky
Seminář duchovních filmů
Od 21. do 23. března 2014 v hodonínském kině Svět proběhne I. ročník Semináře duchovních filmů. Vrcholem programu bude strhující dvouapůlhodinový film Na druhé straně kopců nejznámějšího… (více)